@bettypavkova

úterý 28. dubna 2020

Já, Finis - Václav Dvořák

dubna 28, 2020 5 Comments
Fotografie k recenzi mi poskytl sám autor. :-)

Věřím, že někteří z vás si pamatují na jednu českou knihu pro děti, která otřásla sociálními sítěmi. Na podzim roku 2018 totiž vyšli Písečníci a bludný asteroid. České sci-fi pro čtenáře kolem deseti let, které mělo nádherné ilustrace – a mně se neskutečně líbilo. Dokonce se dostalo mezi nejlepší knihy, které jsem v roce 2018 přečetla. Druhá kniha Václava Dvořáka? Očekávání jsou veliká!

Václav Dvořák se stále drží „svého“ žánru. Kniha je opět sci-fi, pořádné vesmírné dobrodružství! Sci-fi se v knize však mísí s prvky anti-utopie, která v literatuře pro děti tak zoufale chybí. Příběh začíná v době, kdy se již 23 let děje na světě něco podivného. Chlapcům, kteří dospějí do věku osmi let, se děje něco podivného. Zmizí. Vypaří se. Najednou prostě nejsou. Nikdo neví, kam mizí, nikdo neví, proč mizí. Ví se pouze to, že postižení chlapci nemizí. Hlavním hrdinou je Petr. Petr, který v osmi letech nezmizel, aniž by k tomu byl nějaký důvod. Má jeden zdravotní problém, ale ne takový, který by ho měl uchránit. Má velice citlivé oči. Musí nosit tmavé brýle. Na slunci by mohl oslepnout.

Petr má mladšího brášku Martínka. Brášku, kterému bude brzy osm let. Když dojde na tento den, Petr něco uvidí a rozhodne se jednat. Zachrání Martínka!


K samotnému příběhu nechci prozradit příliš, ale jednu věc si ještě odpustit nemůžu. Příběh nás dovede na místo ve vesmíru, které zpočátku nejsme schopni my, ani hlavní hrdina identifikovat. Místo je to ale velice zajímavé a s hlavním hrdinou ho prozkoumáváme. Je tu velké množství vesmírných nepřátel, které autor velmi dobře popisuje, a tak si je dokážete bez problémů představit. A to přesto, že jde o kreatury opravdu nevídané! Kromě nepřátel (i přátel) jsou zde různé stavby a přístroje velmi moderní technologie, která v námi známém světě nemá obdoby. Celý příběh je poměrně temný, ne však strašidelný. Hlavní část příběhu je klasickým sci-fi příběhem.

Kniha je plná akce. Objevují se v ní bojové scény, je zde množství zvratů, postupné odhalování informací, které se zpočátku odkrývají jenom v náznacích, a na závěr také několik opravdu šokujících zvratů a překvapení, která vám vyrazí dech. Nabitý příběh se snoubí s vysokou čtivostí a krátkými kapitolami. Tohle všechno dělá z knihy neodložitelnou záležitost. Potřebujete prostě vědět, co bude dál.

Co příběhu vytknout? Ono je to těžké. Nenapadá mě příliš věcí, které by knize vyčinit šly. Možná to bude jedna věc, kterou zmiňoval sám pan autor. Příběh je spíše klučičí. Holčičí hrdinky tady nenajdete, dívky se zde objevují pouze jako vedlejší postavy. Rovnou píšu – nejsem zastánce toho, že musí být vše vyrovnané po všech stránkách. Proto mně, jako dospělému čtenáři, taková věc nevadila. A myslím, že by mi nevadila ani v dětství. Četla jsem i „klučičí“ knihy. Na druhou stranu je ale určitě i dost holčiček, které budou mít problém, vžít se do klučičí postavy v knize, kde se holčičky moc neobjevují. Verdikt? Pro kluky? Pro všechny! Pro holčičky? Pro ty, které mají rády napínavé, dobrodružné knihy a jednorožci a růžoví poníci je moc nezajímají.

Ilustrace, která bude zdobit obálku knihy.
Když jsme u toho, pro koho se kniha hodí, chtěla bych zmínit ještě jednu věc. Já, Finis je podle mě úžasnou přechodovou knihou. Doporučila bych ji pro malé čtenáře, které už knihy pro děti neuspokojí, ale zároveň jsou věkem ještě poměrně daleko 15-16 letům, kdy se pomalu odebírají směrem k Young-Adult knihám, ve kterých se občas objevují peprné scény. Já, Finis je podle mého názoru kniha pro náročnější desetileté čtenáře a starší.
Václav Dvořák nastavil laťku hodně vysoko již svou prvotinou. S potěšením mohu konstatovat, že Já, Finis tuto laťku ještě pozvedlo. Autor se drží zásad sci-fi, přesto se ale dokázal posunout trochu jiným směrem než u své první knihy. Písečníci a bludný asteroid byly takovým pohádkovějším čtením. Já, Finis je temnější, vážnější, ale také mnohem originálnější. Myslím si, že Já, Finis nemá v dětském literárním světě obdoby.
Doporučuji? No samozřejmě, že doporučuji! Je to zase jedna z těch knih, kterou si mohou číst samotné děti, zároveň ji dětem ale mohou číst rodiče. A budou ji číst velmi rádi, protože bude bavit i je. Je to chytré sci-fi, u kterého se děti dozví i něco o vesmíru a fyzice. Ano, tohle bylo zase výborné. Knize Já, Finis dávám 97 % (tři procenta si nechávám do zásoby na autorovy budoucí knihy) a moc se těším na další autorovu tvorbu!

Kniha by měla vycházet v září (na sociálních sítích vám tuhle informaci postupně zkonkrétním) a měly by se v ní opět nacházet krásné ilustrace! Pokud chcete mít informace z první ruky, doporučuji sledovat autorovu stránku na Facebooku – odkaz najdete tady! Pokud Vás kniha zaujala a rádi byste ji podpořili, na Hithitu máte možnost tady. Můžete zvolit různou částku a kromě knihy dostat i různý bonusový obsah, který vypadá velmi lákavě. :-)

pátek 17. dubna 2020

Šikmý kostel - Karin Lednická

dubna 17, 2020 5 Comments


Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.
Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.

Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.
Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.

Většinou mě všemi opěvované knihy nelákají. Když už mě přece jenom zlákají, většinou to chvíli trvá. U Šikmého kostelu tomu tak ani nebylo. Ten jsem si prostě potřebovala přečíst. Historické romány mám nesmírně ráda a tak jsem neváhala a knihu si k narozeninám přála. A taky se na ni relativně brzy vrhla. Jak se mi líbila?

Šikmý kostel nás zavádí do oblasti Karwiné. Název obce vám pravděpodobně připomíná Karvinou, ale rozlišnosti jsou zde výrazné. Město je ale reálné. A jednoho dne zaniklo. K tomu se ale dopracujeme až ve třetím díle této plánové trilogie. Přesto již podnázev knihy nám toto napovídá. Zní totiž: Románová kronika zaniklého města, léta 1894 - 1921. A přesně tím tato kniha je. Opírá se ale samozřejmě o několik stěžejních postav. Skrze jejich příběhy se dozvídáme příběh i této oblasti na pomezí dnešního Slezska a Polska. V letech, o kterých kniha vypráví (a i v těch dalších), bylo pro tuto oblast stěžejní hornictví, a tak se s  ním výrazně setkáváme i v této knize.

Hlavními hrdiny knihy jsou Barbora, Ludwik, Julka a Barka. Každá z postav má naprosto odlišný charakter, který se vyvíjí. Díky tomu, že kniha popisuje poměrně široký záběr let, máme možnost sledovat opravdu zajímavé životní zvraty, které postavy ovlivňují a každá z nich nám ukazuje trochu jinou stranu života, jiné možnosti i jiné vypořádávání se s nemilými událostmi, které je postihují. Kromě hlavních hrdinů se samozřejmě potkáváme i s dalšími postavami, které jejich životy ovlivňují. Některé postavy jsou velmi kladné, jiné jsou zase čistí záporáci. Trochu tomu chybí černobílost, ale mě to tady ve výsledku vůbec nevadilo.

V knize se často setkáváme s nářečím, které je pro oblast typické, sem tam do knihy zavítá samozřejmě i polské výrazy, protože některé z postav mají polské předky. Na první pohled to může znít trochu rušivě. Bydlím nedaleko Prahy, s takovýmito nářečími nemám zkušenosti. Jedině vám tak budu povídat o "vokně" nebo "vopici"... Opak byl ale pravdou a občasné polské výrazy nebo trochu častější nářečí mne nijak nerušilo, nevadily mi. Naopak to v mých očích udělalo knihu zajímavější. (Ale "Sedí muška na stěně" jsem si stejně přečetla počesku, i když v knize je polsky. A z hlavy tuhle písničku teď nemůžu vůbec dostat! :-D). Celkově je kniha napsána krásně. Nejde o úplně jednoduché věty, jazyk je květnatější, ale stále velice čtivý.

Osudy hrdinů v knize nejsou lehké. Není to přímo pozitivní čtení. I přes těžké osudy, které postavy prožívají, je však kniha plná i optimismu, touhy po životě, štěstí a zdraví. Kniha nám ukazuje dobu, která není té naší až tolik vzdálená, zároveň je ale úplně jiná a většina z nás si život v tehdejší době, na vesnici či menším městě, rozhodně nedokáže představit. Naši předci mají můj velký obdiv. V tomto smyslu mě kniha donutila i přemýšlet nad svým životem. Nad tím, jakého pohodlí si užívám a jak jednoduché v dnešní době vlastně všechno je. Autorka osudy svých fiktivních románů spojuje s reálnými historickým událostmi, jak těmi lokálními, tak klidně i celosvětovými. Kombinuje je však naprosto bravurně.

Šikmý kostel je prvním dílem plánované trilogie, kdy druhý díl by měl končit po závěru druhé světové války (přesně tady mé srdce plesá, protože to je doba, která mě nesmírně zajímá!) a třetí v 60. letech. Jsem vážně nadšená, že se můžu těšit na další dva díly, protože tohle čtení bylo úžasné. Ani chvilku jsem se nenudila, každá stránka přinášela nejrůznější události. Kromě pohledu do historie oblasti naší (a polské) země, o které toho moc nevím jsem dostala i pár klasičtějších románových zvratů, které mě překvapily. Byla jsem napnutá, co všechno bude postavy čekat a jak se s tím vyrovnají. Šikmý kostel rozhodně stojí za přečtení a já si jen říkám, jaká by to byla paráda, kdyby každá prvotina českého autora vypadala tak, jako Šikmý kostel od Karin Lednické! Kniha je často přirovnávána k tvorbě Aleny Mordštajnové. Já od ní stále nic nečetla, stále si říkám, jak to jednou napravím. Teď asi budu muset, protože potřebuju více takovýchto knih. Ale běda, jestli budu zklamaná!

Knize dávám 90 %, nechávám si nějakou menší rezervičku na další díly. Nedělám to často, ale tady ano. Od dalších dílů mám totiž už teď obrovská očekávání.

čtvrtek 9. dubna 2020

Možnosti milostného románu - Jan Němec

dubna 09, 2020 4 Comments

Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak.


Nový román Jana Němce je románem o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity. Je-li poznání jedinou morálkou románu, jak tvrdí Milan Kundera, není jiná možnost.

Možnosti milostného románu se prohnaly českou literární scénou jako uragán. Okouzlily hlavně Instagram. Není se čemu divit. Kniha Vás upoutá hned na první pohled. Já odolávala poměrně dlouho. Bylo to nejdříve povrchní. Přiznávám se. Knihu jsem toužila vlastnit kvůli jejímu vzhledu. Obsah mě ovšem nelákal. Jednou jsem do ní nahlédla v knihovně a učaroval mi jazyk. Tak jsem se rozhodla. Vzhled a jazyk knihy rozhodl. 

Vezmeme to tedy hezky povrchně od začátku. Barvy, které se opakují na deskách, hřbetu i ořízce. V současnosti oblíbený minimalismus. Jo, to je paráda. Když k tomu přičteme i vtip s podtrhanými písmeny v názvu knihy, dají nám dohromady TO oslovení. Nino.

Autor se v knize vypisuje ze vztahu s dívkou Ninou, kterou nesmírně miloval. Jde částečně o autobiografii. Sám rád uvažuje nad tím, jak moc velká autobiografie je autobiografie. To my nezjistíme, můžeme jenom hádat. Upřímně možná můžeme doufat, že ne moc velká. Nina nijak extrémně sympaticky nevystupuje. Možná autorova pomsta? Možná neúmyslná snaha se od ní odpoutat? Možná krutá realita? Těžko říct. Ono celá láska v knize mi připadá taková... nedospělá? Nina je ze začátku vztahu mladá, dvacetiletá, dalo by se to pochopit, ale postupem let by měla dospět a tak to v příběhu nepůsobí. On i autorův pohled na NI, mi připadá značně nedospělí, pubertální, jednoznačně si JI staví na piedestal. Což není dobře a do dospělého vztahu to podle mě rozhodně nepatří. Ale to už jsme někde jinde. Člověk těmto postavám přesto začne časem jistým způsobem fandit. I přes to, že mi k srdci nepřirostli, v jednom okamžiku jsem jejich osud nakonec řešit přece jenom začala...

Koncept knihy je výborný. Najdete zde články z internetu, nejrůznější vsuvky, komentáře, rozhovor autora s autorem o jeho knize, kterou právě čtete. To mě bavilo. Některé kapitoly jsou na půl strany, jiné třeba na tři. A ty byly fajn. Pak se ale objeví kapitola na pětadvacet stran a s ní pro mě nevýslovná nuda. Takže ve výsledku, kdyby byla čtyřistastránková kniha tak poloviční, dobře, možná i třísetstránková, bylo by to ve výsledku mnohem lepší.

Autor si ovšem nádherně hraje s jazykem. Syntax je očividně autorův kamarád. Slovní obraty, skladba vět. To je nádhera a díky tomu jsem moc ráda, že jsem se do knihy pustila. Co se jazyka týče, od současného autora jsem ještě nečetla nic nádhernějšího. To nemůžu popřít. A  právě kvůli tomu si myslím, že byste si knihu určitě měli přečíst, protože z tohoto pohledu jsou Možnosti milostného románu skvostem.

Ve výsledku jsem z knihy poměrně rozčarovaná. Grafická stránka věci je na pět hvězdiček z pěti, jazyk taktéž. Stejně tak nadšeně bych hodnotila koncept. Co se příběhu týče, ten by byl tak na dvě hvězdičky z pěti, a to s přivřenýma očima. Dohromady to pořád dává hvězdičky 4, ale úplné nadšení to prostě není. Asi bych příběh chápala, kdyby ho napsal někdo patnáctiletý, koho zničila velkolepá láska. U někoho, komu je skoro čtyřicet, mi to přijde až trochu nezdravé a z mého pohledu nepochopitelné. Asi nejsem dostatečný romantik a jsem moc velký pragmatik, ale samotné utápění se v rozchodu až takhle extrémním způsobem mi přijde trochu moc.

Ve výsledku tedy knize dávám 75 % a vlastně vám ji nesmírně doporučuji, jen nad příběhem protáčím oči. Ale na české poměry je to originální i zajímavé a hlavně - zajímal by mě Váš názor na tuhle knihu!

čtvrtek 2. dubna 2020

Dědictví - E. E. Holmes

dubna 02, 2020 7 Comments

"Brána je otevřená..."


Tato záhadná slova probudí studentku univerzity Jess Ballardovou z děsivého snu do ještě děsivější reality.

Život s věčně opilou matkou nikdy nebyl peříčko. Stále se stěhovaly z místa na místo a ani teď, po její záhadné smrti, se to nezměnilo k lepšímu. Zůstala sama, vykořeněná a bez vazeb na příbuzné, které nikdy nepoznala. Navíc ve škole potkává divné lidi: jsou totiž mrtví.

S pomocí své neurotické spolubydlící a lovce duchů, profesora Pierce, začne odkrývat příčinu jevů, které ji děsí. Čím víc se dozvídá, tím nebezpečnější temnota ji obklopuje. Prastará tajemství se začínají drát na povrch a Jess nikdy nebude připravena na děsivou pravdu: že potkávání zemřelých je jen začátek...

Na Facebooku nakladatelství Fragment jsem vyhrála YA novinku Dědictví. Měla jsem fakt velkou radost. Mám ráda horory a takové to tajemno celkově a Dědictví slibuje pořádnou duchařinu. Prakticky hned, jak mi knížka přišla, jsem se do ní pustila. Prostě mě nalákala. A taky teda maximálně oceňuju super paperback, já je prostě můžu!

Jess zemře matka, všichni její smrt hodnotí jako sebevraždu, jen Jess nevěří. Je sama a chystá se na vysokou školu, kde se kolem ní začnou dít podivné věci. Spojí se s profesorem, který se věnuje okultismu a lovení duchů, najde si přátele... Spousta věcí kolem ní však zůstává pěkně tajemná!

Já si nemůžu pomoc, ale mě tohle strašně bavilo! Fakt jsem byla neuvěřitelně překvapená, jak moc mi Dědictví sedlo. Jsem strašně moc ráda, že je to trochu jiné young-adult. Přece jenom těch, které nesou alespoň nějaké malé prvky hororu moc není. No a tady se s duchy vážně potkáte. Vzhledem k tomu, že to YA je, je to zároveň super odpočinek a nijak složité čtení, které hltáte. Prostě užíváte a odpočíváte.

Mě vlastně moc bavil i samotný příběh. Jen je trochu ten problém, že samotný název knihy + anotace vám z prvního dílu vlastně dost prozradí a vy pak tak nějak dokážete odhadnout, o co tam asi vlastně jde. Je tu ovšem spousta dalších zápletek, které netušíte a překvapí vás. Tušíte takovou tu hlavní kostru příběhu. Proto bych tenhle díl brala trochu jako rozjezdový. On celkový úvod do děje je poměrně rozvleklý, řekla bych, že skoro půlka knihy je takový úvod. Každopádně mně to nijak extra nevadilo, protože mi to vážně sedlo. 

Celková atmosféra je vážně taková temnější, místy trochu mrazivá a umím si představit, že kdybych byla mladší čtenář, byla bych vážně nadšená. A já jsem vlastně hrozně moc spokojená i takhle, když cílovka vlastně už nejsem. Za mě se tohle prostě řadí mezi ty lepší YA, co jsem kdy přečtla. Minimálně atmosférou to je prostě "tak trochu jiný" a originálnější.

Ve své podstatě ano, jde o takový úvod do série... a já hlavně doufám, že v češtině vyjdou i další díly, protože mě tohle vážně moc bavilo a těším se na pokračování. Jasně. Není to žádná převratná četba, ze které si odnesete desítky hlubokých myšlenek a poučení, ale je to skvělá, temnější, ale zároveň i moc milá oddechovka pro mládež, která hraničí s žánry, které v YA literatuře nejsou moc běžné a za to rozhodně palec nahoru. Tak snad se těch pokračování dočkáme!
Knize dávám 79 %.