@bettypavkova

pondělí 23. března 2020

Někdo cizí v domě - Shari Lapena

března 23, 2020 5 Comments


V téhle útulné čtvrti spokojených domovů zůstávají nebezpečné lži uzavřeny za dveřmi… Shari Lapena, autorka thrilleru roku 2017 Manželé odvedle, přichází s dalším rodinným dramatem plným tajemství a nečekaných zvratů, které nikdy nepřestanou překvapovat.
Karen a Tom Kruppovi jsou šťastní – vzali se teprve nedávno a vlastní nádherný dům poblíž New Yorku. Jednoho dne se Tom vrátí domů a zjistí, že Karen zmizela – její auto je pryč a zdá se, že odjela ve spěchu. Nevzala si dokonce ani kabelku, telefon, doklady. Krátce nato se Tom dozví, že Karen měla nehodu a leží v nemocnici s otřesem mozku a ztrátou paměti. Po čase se Karen, odhodlaná vyléčit se a zapomenout, vrací s Tomem domů. Ale zdá se, že se tam něco změnilo. Něco není v pořádku. Někdo tam byl. Někdo cizí.

Jenže v tomhle domě je každý cizí. Každý má něco, co by podle něj mělo zůstat skryto. Něco, kvůli čemu by raději vraždil, jen aby si to mohl nechat pro sebe...

Před Vánoci se kniha Někdo cizí v domě od Shari Lapena objevila v akci 1+4 v Luxoru. Výsledek? Napsala jsem o akci Ježíškovi a knížku k Vánocům dostala. Od autorky už jsem četla Manželé od vedle a tak jsem tušila, do čeho jdu. Včera jsem tedy knihu přečetla. Potřebovala jsem totiž v téhle nepěkné době něco odpočinkového.

Hlavní hrdinka Karen má autonehodu a nepamatuje si, co se stalo, proč vlastně do auta nasedla. Nehoda je až nápadně blízko místu, kde se ve stejnou dobu stane vražda. Má s ní Karen něco společného? Co se vlastně stalo? A kdo v době jejím a jejího manžela hýbe věcmi, když nejsou doma?

Shari Lapena píše takové ty moderní, asi spíš ženské thrillery, které se vyznačují poměrně nízkým počtem stran a extrémní čtivostí. Díky tomu všemu se z jejich knih stávají tak trochu jednodenky. Prostě knihy, které přečtete během pár hodin, maximálně během jednoho dne. A to i když nemáte čas. Čtou se totiž tak dobře, že jim chcete vyšetřit každou minutu volného času a zároveň během té minuty přečtete nečekaně vysoký počet stran. V tomhle jí konkurují jen knihy od Angely Marsons. :-) Tohle jde samozřejmě často ruku v ruce s tím, že knihy jsou psány jednoduše. A to tady je. Ono totiž píšeme thriller, nemáme ambice, dostat za to Nobelovku...

Paní spisovatelka má velice dobré nápady. Náměty jejích knih člověka zaujmou. Většinou i díky samotné anotaci. Tak nějak si říkáte, že je to originální (což samozřejmě odsaď podsaď... Ale v dnešní záplavě knih napsat něco děsivě originálního není nic jednoduchého) a že vás to, jak autorka téma zpracuje prostě zajímá. Tohle všechno má i kniha Někdo cizí v domě. Tak bude tady něco k vytýkání?

Autorka má tendence přehánět (což jsem vytkla už Manželům od vedle tady, každopádně jazyk mi tehdy jednoduchý nepřišel... no dobře :-D). Její zápletky na mě působí jako extrémní snaha šokovat. Což se nezdaří každému. Mistry v tom jsou například Jeffrey Deaver nebo James Patterson. To jsou páni, u jejichž detektivek při rozuzlení velmi často koukáte s otevřenou pusou. Shari Lapena se snaží o něco podobného, ale prostě jí to (zatím) nejde. Netušíte třeba detaily, ale spoustu toho odhadnete už během četby. Ve chvíli, kdy závěry jsou opravdu lehce překombinované a vy zároveň odhadnete, "kdo co provedl", dostáváte se do situace, kdy si říkáte, jestli to celé vlastně měla autorka zapotřebí a jestli by knize tak moc ubralo, kdyby ji napsala trochu přímočařeji.

V podstatě jsem však od knihy Někdo cizí v domě dostala to, co jsem chtěla. Dostala jsem velmi čtivý thriller, u kterého jsem si odpočinula (protože kdo to v dnešní těžké době nepotřebuje) a přitom jsem se vyhnula své nepříliš oblíbené červené knihovně, kterou všichni za odpočinkovou četbu pokládají. Pokud chcete něco, u čeho nemusíte moc přemýšlet a co vám bude písmenka do hlavy rvát prakticky samo, je Někdo cizí v domě vážně fajn variantou. Knihu hodnotím 70 %.


neděle 23. února 2020

Jeden z nás: Příběh o Norsku - Åsne Seierstad

února 23, 2020 4 Comments


Den, který navždy změnil tvář současné Evropy: 22. červenec 2011. Anders Behring Breivik nejprve v centru Osla odpálil nálož, jíž zabil osm lidí, a pak se převlečený za policistu a po zuby ozbrojený přesunul na ostrov Utøya, kde postupně zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora pořádaného mládežnickou organizací sociálnědemokratické strany. To všechno z touhy po dokonalosti a čistotě – své země i sebe samého.

Vynikající reportážní román Åsne Seierstad Jeden z nás: Příběh o Norsku vypráví detailní průběh tohoto „černého dne“, nahlíží do životů mnoha postižených rodin a podrobně rozebírá nesnadné dětství i dospívání muže, z kterého se stal nejhorší masový vrah norských dějin.
Jeden z nás. Příběh o Norsku je nejen psychologická studie teroristy a jeho příprav zločinu nebývalých rozměrů, ale také dramatický „true-crime thriller“, který vás bezpochyby ohromí a od něhož se neodtrhnete.
Název této knihy není náhodný – pachatelem zrůdného činu obráceného proti celé společnosti není zfanatizovaný cizinec, nýbrž příslušník většiny, který se doposud choval jako „jeden z nás“.
Brilantní kniha Åsne Seierstad Jeden z nás. Příběh o Norsku vychází v překladu Evy Dohnálkové.

Události z červencového Norska 2011 si pamatujeme asi všichni. Byl to šok. Nejen pro Nory. I pro celou Evropu. Šlo o nevídanou brutalitu a obrovský počet mrtvých, ještě k tomu prakticky dětí. A všechny životy měl na svědomí jeden člověk. Anders Breivik.

Kolem edice Prokletých reportérů od nakladatelství Absynt jsem kroužila už dlouho. Jakobys jedla kámen mám doma už od loňských Vánoc a ještě jsem se k ní nedostala (asi se do ní pustím dnes večer...) a letos k Vánocům jsem dostala právě Jeden z nás: Příběh o Norsku. Kniha mě strašně lákala a tak jsem se do ní na svoje poměry pustila poměrně brzy. Výsledek? Jsem nadšená, což ale vzhledem k tématu zní strašně. Jenže kniha jako taková je vážně výborná...

Jde o reportážní román. Ale vůbec se slova reportážní nebojte. Pro vás to vlastně nemusí znamenat vůbec nic. Jeden z nás se čte prakticky sám. Čte se jako jakákoliv beletrie. Snad ještě lépe. Hltáte stránku za stránkou a nechcete knihu odkládat. Příběh je horší. Je nesmírně děsivý a reálný. Pokud vás ale zajímají současné dějiny, je to čtení, které by vás nemělo minout.

V současné době je téma vrahů oblíbené celkově. Ať těch sériových nebo masových. Oběma typům se ve svých dvou velmi populárních knihách věnoval například Andrej Drbohlav. Pokud patříte mezi ty, které takoví to lidé zajímají, Jeden z vás by vás nemělo minout taktéž. Jde o rozsáhlou studii o Breivikově životě, dospívání i dospělosti, o jeho osobnosti, názorech i motivech jednání. Dozvíte se spoustu věcí o soudním procesu i o tom, co Breivika k tomuto bestiálnímu činu pravděpodobně vedlo. 

V knize se však nedozvídáme pouze o vrahovi. Prostor zde mají i příběhy několika jeho obětí a o to větší dopad na čtenáře kniha má. Nejsou to "jen oběti". Jsou to lidé, mladí, dospívající lidé z masa a kostí. Se svojí minulostí, touhou a snahou. Mladí lidé, jejichž životy vyhasly naprosto nečekaně a zbytečně.

Bez jakéhokoliv zatajování (autorka je Norka) se zde ovšem dozvídáme i tom, jakých chyb se dopustily bezpečnostní složky. Jakým způsobem (ne)jednaly. Samozřejmě. Po bitvě je každý generál. 22. července 2011 však bezpečnostní složky Norska opravdu usnuly na vavřínech a dopustily se nespočtu na sebe navazujících menších chyb, díky kterým nebyly schopny zabránit nebo alespoň minimalizovat neštěstí, které se událo. 

Kniha má 580 stran, ale přečtenou ji budete mít velice rychle. Bez příkras a zbytečných emocí (vytváření emocí autorka přenechává čtenáři) jste seznámeni s jedním z nejtemnějších dní moderních evropských dějin i s jeho aktéry. Přesto, že text se čte neuvěřitelně lehce, jde o nesmírně těžké čtení. Nestává se, že bych si po čtení knihy dávala pauzu, než se vrhnu do další. Dnes udělám výjimku. Text, který do mě v rozsahu 580 stran prosakoval, ten musím tentokrát vstřebat. 

Jeden z nás je knihou, kterou byste si měli přečíst. Je varováním před nebezpečným fanatismem, zároveň je však literárním prožitkem. Zní to strašně, ale její čtení jsem si přes tíhu tématu i užívala. V brzké době mám v plánu objednat další z knih od Åsne Seierstad, která v edici Prokletí reportéři vyšla, Dvě sestry. Ta pro změnu pojednává o dvou sestrách, Norkách, původem ze Somálska, které se přidaly k ISIS. Autorka mě totiž svým stylem psaní nesmírně zaujala. Jeden z nás: Příběh o Norsku vám nesmírně doporučuji a hodnotím 100 %.

úterý 18. února 2020

V rouše beránčím - Simo Hiltunen

února 18, 2020 4 Comments


Nikdo nezůstane bez ušetřen. Šťastná rodina – tak to alespoň říkají sousedé. Ale přímo na Štědrý den zavraždí otec své děti před očima jejich matky, poté samotnou matku, a nakonec – sebe. Finský kriminální novinář Lauri Kivi začíná psát rozsáhlý článek o rodinných vraždách, který ho zavede do jeho vlastní minulosti a zdrcujícího dětství a také do života jeho dospívající dcery. Kivi má pocit, že zde se nejedná o náhodné vraždy. A má naprostou pravdu. Ale v mnohem šílenějším smyslu, než si kdy dokázal představit… V rouše beránčím je příběh o násilí, které je předáváno z generace na generaci, ale také o odpuštění.
V rouše beránčím mi nečekaně dorazila od Novinka měsíce. Šlo o lednovou novinku a já vám na ni konečně přináším své hodnocení. A bylo to teda něco!
Začala bych tím, že bych vám ráda knihu trochu zařadila. O jaký jde vlastně žánr? Pro mě totiž jde o mix severského thrilleru a drama. Takové hodně silné a depresivní rodinné drama. Kromě brutálních vražd jsou tady totiž také problémy v minulosti. Ale nečekejte žádné klišé, na které narazíte v každé druhé knize. V rouše beránčím nám totiž ukazuje opravdu silné démony.
Hezky od začátku. Ve Finsku dochází k rodinným vraždám. Otcové rodiny zabíjí své děti a manželky. Jedna z vražd se odehraje rovnou na Štědrý večer. Den, kdy by měla být rodina pospolu a šťastná... Tyto vraždy otřásají jejich okolím i rodinnými příslušníky. Proslulý novinář Lauri Kivi se věnuje právě různým kriminálním případům, a tak začne psát právě i o rodinných vraždách. Odhalí věci, které celým vyšetřováním zamávají...
Kniha je opravdu velice čtivá. Bohužel jsem neměla moc času na čtení, jinak bych ji zhltla za dva dny. Bylo to u mě přesně jako u dobrých thrillerů a detektivek. Prostě jsem nutně potřebovala vědět, kdo je vrah! Na druhou stranu pro mě bylo ale vlastně zajímavější osobní drama a minulost Lauriho. Právě hlavní hrdina, Lauri, mě neskutečně bavil. On totiž není vůbec klaďas. Spousta jeho vlastností je ve většině knih přisuzována hlavním záporákům. Lauri se se svými démony z minulosti i současnosti snaží bojovat, ale má je a má jich spousta. V  jiné knize byste ho nesnášeli, tady ho budete milovat. A nebojte. Nenajdete tady současné klišé, kdy je hlavní hrdina alkoholik. Tady jde o něco mnohem děsivějšího a temnějšího a Lauri "nebojuje" pouze s vrahem, ale i sám se sebou.
Kniha si připraví i několik "co to sakra bylo?" momentů a okamžiků, kdy vám nebude psychicky dobře. Jedno z hlavních témat knihy je totiž domácí násilí směřující od otců na děti, ale i manželky. A je ho tady spousta. Pokud neradi čtete o tom, že někdo ubližuje dítěti, asi nebude V rouše beránčím úplně pro vás. Děti si v knize bolesti zažijí až až. Otcové nejdou pro ránu pěstí daleko. Popisy však nejsou nikterak naturalistické, toho se bát rozhodně nemusíte. Celý příběh na vás dolehne spíše psychicky, než že by se vám z něj zvedal žaludek.
Nebudu pouze chválit. Kniha odstartovala perfektně, okamžitě se zde objevila vražda, o které šel Lauri psát. Jásala jsem, že to bude jedna z těch knih, kde jste jde rovnou na věc. Po úvodních scénách však přišlo pár desítek stran, které nebyly tolik svižné. Nenudily mě. To ne, ale o něco zkrátit by je šlo. Pak se ale akce kolem rodinného vraha opět rozjela a já knihu nechtěla odkládat.
Kniha je plná tajemství. Převážně těch rodinných. Je to taková rozsáhlá tragédie několika rodin, lidí... Postavy mají tajemství opravdu spoustu a čtenář je postupně odhaluje. Každá z postav tady má něco, co ji nedělá andělskou, posvátně kladnou. Některé jsou lidské, některé jsou naopak spíše děsivé a doufáte, že nikoho jako ony nikdy nepotkáte. A stejný je i hlavní hrdina. A to mě nesmírně bavilo. Konečně něco, kde není hlavní hrdina ten nejúžasnější a nejhodnější ze všech. 
V neposlední řadě musím zmínit také obálku, která se mi nesmírně líbí. Je vlastně velmi jednoduchá, ale podle mě velice působivá a rozhodně je to jedna z těch knih, po které bych v knihkupectví sáhla právě už díky obálce.
Výsledek? Jde o něco nového. Kniha propojuje různá témata, odhaluje děsivé démony a tragické osudy rodin. Autor poukazuje na důležitost rodiny ve formativním dětském věku a kam až může dítě dovézt nesprávné prostředí. Zároveň je tady ale i snaha o boj s tím špatným v člověku. V rouše beránčím se mi moc líbilo. Před čtením jsem o knize prakticky nic nevěděla a nakonec jsem byla velmi spokojená. Pokud máte rádi severské krimi a thrillery, ale jste jich už trochu přesyceni, V rouše beránčím by vás rozhodně nemělo minout. Jde o něco mezi thrillerem a velmi temným, rodinným dramatem, u kterého vám několikrát spadne brada, bude vám až trochu teskno, ale zároveň si čtení velmi užijete. V rouše beránčím hodnotím 78 %.

Moc děkuji Novinka měsíce za zaslání knihy V rouše beránčím k recenzi! :-) O knize si můžete přečíst spoustu informací i velkou ukázku tady

čtvrtek 13. února 2020

Nezlomná - Richard Askwith

února 13, 2020 1 Comments


Československo, říjen 1937. Národ ještě oplakává smrt uctívaného T. G. Masaryka, za hranicemi se rozpíná hrozivá třetí říše – a spřádá plány na útok. V tísnivé atmosféře se do východních Čech sjely obrovské davy na nejprestižnější sportovní událost země: Velkou pardubickou steeplechase. Říká se jí „ďáblův dostih“, je vyhlášená extrémně nebezpečnými překážkami i vyčerpávajícími úseky oranice a mnozí ji považují za vrcholnou zkoušku mužnosti a bojovnosti. Nacistické Německo sem opět vyslalo elitní příslušníky svých polovojenských jednotek: nelítostné důstojníky SS, kteří mají roznést na kopytech jimi opovrhované Slovany. Důstojníci československého jezdectva ani nedoufají, že by je mohli zastavit. Ale je tu ještě jedna jezdkyně – hraběnka se stříbrnými vlasy na zlaté kobylce… Příběh Laty Brandisové patří k nejpodivuhodnějším a nejinspirativnějším v dějinách sportu. Narodila se do privilegované rodiny, přesto prožila dlouhá desetiletí v bídě. Odmítla přijmout omezení, kterými tehdejší společnost svazovala ženy. Místo toho s tichou kuráží opakovaně dosáhla něčeho, co ostatní prohlašovali za nemožné. Skandál, který vypukl kolem jejího prvního pokusu ve Velké pardubické, vyvolal ohlas v celé Evropě. O deset let později se stala nadějí národa v hodině temna. A pak přišla odplata… Nezlomná je příběh o odvaze, zármutku a vzdoru v době předsudků a strachu. Hýbou jím síly – sexismus, třídní nesnášenlivost, nacionalismus –, jejichž stíny dopadají i na dnešní svět. Dominují mu excentričtí šlechtici, salonní špioni, bezhlavě riskující jezdci – a dostih tak brutální, že mnozí považují už jen účast v něm za známku šílenství. A v jeho středu stojí mimořádná hrdinka a její jedinečný vztah ke koni.

Přes deset let jsem se pohybovala (jako amatér) kolem koní. Koně miluju, stejně jako všechny zvířata, a tak mě samozřejmě nemíjela ani Velká pardubická. Legendární český dostih, který je označovaný jako ta vůbec nejtěžší steeplechase na světě. Posunula jsem se dál a Velkou pardubickou už moc nesleduji. Ale ani ji neodsuzuji. Člověk, který se kolem koní pohyboval to zná. Koně to baví. Baví je běhat i skákat, ale ty rizika tam jsou. Každopádně, díky mé koňařské minulosti, znám Latu Brandisovou. Věděla jsem, že jde o jedinou ženu, která kdy Velkou pardubickou vyhrála, ale to je tak vše. Nic jiného jsem o ní nevěděla. Když jsem se u Marušky (Maya and books) na Instagramu dozvěděla, že o Latě vyšel životopis, začala jsem o něm uvažovat. A nakonec mě tak moc nalákala, že jsem knihu hned koupila a i hned přečetla. :-)

A dámy a pánové, takhle má vypadat životopis! Nezlomná je psaná takovým stylem, že ji vnímáte snad až jako beletrii. Je čtivá a psaná jako jakýkoliv jiný příběh. A přitom jde o tvrdou realitu. Takhle by podle měl být napsaný každý životopis, aby byl přístupný široké veřejnosti. Jednotlivé události se vám před očima přehrávají jako film. A upřímně? I když jsem věděla, že v roce 1937 to byla TA Velká, stejně jsem během jejího popisu v knize doslova nedutala a byla napnutá, jestli ta Lata vážně vyhraje. :-D

Latin život nebyl jednoduchý. Narodila se roku 1895 do šlechtické rodiny. To může vypadat jako fajn start do života. On to i fajn start byl. Jenže pak přišla první světová válka, rozpad monarchie, zrušení a vlastně i jisté odmítání šlechty, jako vyšší vrstvy, která si své bohatství nezaslouží. Pak přišla ještě druhá světová válka a po ní, aby toho nebylo málo, přišla doba socialismu. Lata tedy spadá přesně do té generace, která si prošla vším špatným, co naší zemi 20. století přineslo. Osobně si takové lidi značím pojmem, který jsem tak trochu ukradla americké literatuře - ztracená generace. Je jasné, že to, že Lata pocházela ze šlechtické rodiny jí během těchto všech událostí naopak spíše přitěžovalo...
Další nevýhoda? Byla žena, která se nechtěla smířit s tím, že bude "domácí puťka". Uvědomte si, že tato žena se narodila v době, kdy jsme neměly volební právo. Dotáhla to až na vítězku Velké pardubické. A cesta to nebyla jednoduchá.

Nezlomná není pouze životopis Laty Brandisové. Její příběh je komplexně zasazen do historického kontextu, takže i z ohledem na historii je to zajímavá kniha (i když samozřejmě z pohled na dějiny je zde spíše povrchní, ale věřím, že i tak pro hodně lidí přínosný). Je to také příběh žen, emancipace, snahy dosáhnout svého. Stejně tak je to i příběh Velké pardubické. Jejího vývoje, stinných i světlých okamžiků. Tato kniha je opravdu nesmírně zajímavá, plná zajímavých informací a rozhodně není "pouze" životopisem.

Lata byla nesmírně inspirativní a silná žena, která se dokázala postavit na vlastní nohy v každém okamžiku, kdy jí okolnosti házely klacky pod nohy. Nesklonila hlavu, ale bojovala. Za sebe, za ženy, za prostý a spravedlivý život. Myslím, že Nezlomná není kniha pouze pro koňáky. Je to kniha pro každého, koho zajímají příběhy českých osobností (i těch tak trochu zapomenutých), příběhy silných žen... Já nevím, co bych Nezlomné vytýkala. Byla jsem z ní opravdu naprosto nadšená a její stránky doslova hltala. Rozhodně vám ji doporučuji, nemíjejte ji. Nezlomnou hodnotím 100 %.

pondělí 27. ledna 2020

Podle skutečné události! A jste si jistí?

ledna 27, 2020 9 Comments


Krásný den,
tentokrát vás zdravím u nového článku a rovnou i u nové rubriky. Zamyslete se se mnou občas přinese nějakou úvahu, zamyšlení. Někdy nad aktuálními knižními tématy, jindy (jako dnes) tématy, které mně vrtají hlavou. Ráda bych těmito články rozvířila debatu, slyšela vaše názory. Rozhodně nehodlám nikoho urážet, hejtovat ani vytvářet hon na čarodějnici. Jedině vás možná donutit se nad některými tématy zamyslet. :-P
A teď už k samotnému dnešnímu tématu!

Z názvu článku jste možná odhadli, o co půjde. Knih, které se věnují skutečným událostem je spousta. obzvlášť v dnešní době, kdy se oblíbeným tématem v knihách stala druhá světová válka. Na začátek bych chtěla říct, že tomuto tématu se věnuji už dlouho. Tátu historie moc zajímala a mámu zajímá, a tak mě k ní vždy vedli. Ke druhé světové válce mě přivedli zhruba když mi bylo mezi deseti a dvanácti lety. (A proto, že jsem už stará bréca, je to už dvanáct/třináct let). Navštěvovali jsme spoustu míst s ní spjatou a tak mi velmi brzy došlo, jaké hrůznosti se děly. Nic mi nebylo zkrášlováno ani idealizováno. Tohle téma je tedy taková moje srdeční záležitost. Vůbec mi nevadí, jaký "boom" kolem něj nastal, že  se natáčejí filmy a vzniká spousta knih. Oceňuji, že se téma mezi veřejnost dostává a že se z něj lidé (snad) budou schopni poučit. Měly by zde ale existovat jisté hranice...

Chápu, že kvůli kvalitní literatuře je někdy nutné některá fakta upravit. Dosadit je do někdy možná i "akčnějšího" a "zajímavějšího" kontextu, aby bylo přilákáno širší publikum. Ale stejně tak by podle mě kniha měla podávat nezkreslený pohled na širší historický kontext, období, sociální situaci, problémy... Pokud něco takového kniha nemá, nebo to popisuje velmi zkresleně, rozhodně by neměla být prezentována jako "podle skutečné události".

Chci upozornit, že knihu, kterou zde beru jako příklad nechci nijak "hejtit", shazovat a rozhodně se nechci posmívat těm, kterým se líbila. Mně se kniha po dočtení svým způsobem také líbila, ale čím déle na ni myslím (už je to rok, co jsem ji četla), tím více mi dochází, že by se o ní mělo hovořit jinak, než se hovoří. Konkrétně jde o knihu Tatér z Osvětimi. 

        Proč jsem si vybrala pro tento článek právě knihu Tatér z Osvětimi? 

  1. Je velmi čtivá a oblíbená, myslím, že je to v současné době nejčtenější kniha, která se tématu druhé světové války věnuje.
  2. Přímo na obálce najdete informaci "Román, podle skutečného příběhu".
  3. Od skutečnosti se odvrací opravdu hodně a zmiňované to bývá málokdy, ale vyjádřilo se k této konkrétní knize už i Státní muzeum Auschwitz-Birkenau. (Zmíněno je to například zde, v článku na Aktuálně.cz)
Nejsem historik, nejsem odborník, ale v Tatérovi z Osvětimi je opravdu velké množství nejasností, úprav, řekněme až cenzurování. Jak je vidět v odkazu výše, všimli si toho již i odborníci (ale ti se primárně zaměřili na knihu (a film) Chlapec v pruhovaném pyžamu).

Abych knihu pouze nekritizovala. Ano, Tatér z Osvětimi nese prvky, které mají v současné době populární knihy. Je napsaný jednoduše a extrémně čtivě. Tímto by tedy mohl spadat mezi odpočinkovou literaturu. Nevím, proč je jeho děj tak upravený od skutečnosti, ale napadá mě několik variant. Jedna právě tak trochu souhlasí i se stylem, jakým je napsán. 
Autorka věděla, na koho cílí. Cílí na široké publikum, primárně ty, kdo oceňují romantickou linku, a kteří úplně běžně tematiku druhé světové války nesledují a nečtou, protože na ně často může být až příliš silná.
První varianta, která mě napadá, je ta, že autorka, která tvrdí, že příběh jí byl vyprávěn mužem, který ho zažil, jí byl opravdu vyprávěn, tak jak ho napsala. Tento muž se mohl celý život snažit vytěsnit hrůzy, které se mu děly a mohlo se mu to povést, ale tuhle variantu nevidím úplně reálně. 
Druhá varianta je ta, že tento příběh jí byl vyprávěn pouze okrajově a prostě se jím pouze volně inspirovala. Nebo ho prostě upravila tak, aby nepůsobil tak těžce. 
Ani jedna z variant není špatná. Z marketingového hlediska je dobré vědět, co a komu nabízím. Pro úspěch je nutné, ujasnit si, kdo je můj zákazník. I příběh, který člověk zaslechne jedním uchem může být skvělým startem do silného příběhu. Ale prosím, ať něco takového není prezentováno jako "Román podle skutečné události". A takhle na mě právě tato kniha působí. 
Rozhodně neshazuji to, co prožil muž, který byl "předlohou" pro tuto knihu, to v žádném případě! Jak jsem psala výše, tohle téma se mě velmi dotýká a naopak mi přijde, že to, jakým stylem je kniha zpracovaná, naopak jeho těžký osud nedokáže předat dostatečně.

Člověk, který píše jakoukoliv historickou knihu (romanci nebo cokoliv jiného, to je úplně jedno), by se měl extrémně dobře seznámit s fakty a měl by je dodržovat. Obzvlášť si myslím, že by to tak mělo být v knize, která se věnuje době a konkrétnímu místu, které způsobilo tolik bolesti a utrpení. Právě už kvůli těmto lidem by tomu tak mělo být. 

Kniha Tatér  z Osvětimi není špatná kniha (tohle celé je pouze můj osobní názor, jako celý tento článek!), ale neměla by být propagována stylem, že je podle skutečného příběhu. Mělo by být naopak zdůrazněno, že je volně inspirována skutečnými událostmi. Někomu to možná bude připadat jako zbytečné slovíčkaření, ale podle mě je v tom obrovský rozdíl. V tomto případě totiž hrozí, že kniha předá čtenáři zkreslený pohled na dobu druhé světové války a utrpení, kterým lidé věznění a týraní v Osvětimi prošli. Jde o román, řekla bych dokonce, že o ženský román. Ale ne o knihu, která vám předá historická fakta. Takovým knihám by totiž neměly chybět poznámky pod čarou, odkazy na zdroje, z kterých autor čerpal a ověřoval fakta. Na druhé straně jsou zde ale i perfektní smyšlené romány, které se během války odehrávají, částečně vám ji přiblíží, ale není o nich říkáno, že popisují reálnou událost.

Už se blížíme ke konci. Nebojte se. :-) Co chtěl tímhle článek básník říci? Jediné - myslete kriticky. Pokud se vám dostane do rukou kniha, která tvrdí, že vypráví skutečný příběh, nebuďte líní, ověřte si fakta, přečtěte další literaturu a pak až tomuhle slovnímu spojení věřte. Nemusí to být vždycky pravda. 

Na úplný závěr bych vám chtěla přinést pár tipů na knihy, které se tématu druhé světové války týkají. Jak těch,z barikády románů, které se vám budou líbit, pokud se vám líbil Tatér z Osvětimi (ale nejsou "podle skutečné události" :-) mrk mrk) a nebo naopak ty, které se vám mohou líbit, pokud byste si raději přečetli knihu, která vám předá fakta, ale přesto čtivou, románovou formou. :-)

Romány:
Dopisy, které nikdo nečetl 
Krycí jméno Verity
Všem statečným se odpouští


Fakta:
Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi
Byl jsem Mengeleho asistentem (jsou zde i mylné informace, které na rovinu uvádí v poznámce redaktor)
Je-li toto člověk
Dva proti Říši (velmi čtivý román o Atentátu na Heydricha)



středa 22. ledna 2020

Noční film - Marisha Pessl

ledna 22, 2020 2 Comments



Jedné deštivé říjnové noci je v opuštěném skladišti na Manhattanu nalezeno mrtvé tělo krásné a mladé Ashley Cordovové. Přestože policie označí její smrt za sebevraždu, dlouholetý investigativní žurnalista Scott McGrath má jiné podezření. Vyšetřování podivných okolností obklopujících Ashleyin život a smrt dovede McGrathe tváří v tvář odkazu jejího otce: legendárního režiséra kultovních hororů Stanislase Cordovy – muže v ústraní, kterého na veřejnosti nikdo neviděl již déle než třicet let. Poháněn touhou po pomstě, zvědavostí a potřebou odhalit pravdu nechá se McGrath i se svými dvěma novými pomocníky vtahovat hlouběji a hlouběji do Cordovova tajemného, hypnotického světa. Když se k odhalení režisérových tajemství přiblížil naposledy, stálo ho to manželství i kariéru. Tentokrát by mohl přijít o mnohem víc.

Po Nočním filmu už jsem koukala před nějakými roky. Je to ale poměrně bichle a ještě k tomu krásně graficky zpracovaná, a tak stála kolem pěti set korun. Na podzim jsem ji objevila za 99 Korun v Levných knihách a tak mi byla nadělena k Vánocům. A vrhla jsem se na ni poměrně brzo. Těšila jsem se na ni totiž moc.

Nočním filmem nás provází Scott McGrath. Investigativní novinář, který měl v minulosti velké problémy kvůli Stanislasovi Cordovovi. Tajemnému režisérovi hororů, kterého nařkl, že "ubližuje" dětem. Stálo ho to spoustu peněz i kariéru. Po nějaké době svět obletí zprávy, že dcera Stanislase Cordovi, Ashley, byla nalezena mrtvá, a její smrt je prohlášena že sebevraždu. Scott tomu však nevěří a rozhodne se pátrat po tom, co se vlastně stalo. 

Celý Noční film je nesmírně atmosferický. První polovina knihy je taková sychravá, až taková londýnská, přesto, že se kniha odehrává v New Yorku. K děsivé atmosféře přispívá i tajemná postava Stanislase Cordovi, o kterém společnost neví skoro nic. Rojí se kolem něj spousta legend. Cordova točil horory. Nesmírně děsivé horory, kvůli kterým část populace pořádala protesty a odmítala jejich vysílání v mainstreamových kinech. Jejich shlédnutí je považováno za extrémní zážitek, který je nesmírně děsivý a spoustu lidí opravdu vykolejí. Zároveň kolem svého života sám intenzivně rozprostírá mlhu. Neexistují jeho oficiální fotografie, na kterých by byl vidět jeho obličej, usadí se na odlehlém sídle, nevystupuje na veřejnosti. I díky tomu kolem něj existuje kult tzv. kordovitů, kteří na utajených webových stránkách vytváří nejrůznější konspirační teorie o filmech i samotném Cordovovi. Tato tajemná Cordovova aura prostupuje celou knihou a dodává ji úžasný až nepříjemně mrazivý nádech.

Jakožto fanda hororů jsem nesmírně ocenila, že Cordova je režisér hororů a strašně jsem si jejich okolí užívala. Celá kniha je zároveň koncipovaná jako realita. Ano, googlila jsem si Cordovu, už jsem si prostě nebyla jistá, jestli náhodou opravdu neexistuje/existoval. Celý příběh je vlastně velmi uvěřitelný. Kniha je zároveň doplněna o spoustu krásně graficky zpracovaných listů. Od různých webových stránek, novinových výstřižků, zpráv nebo fotografií. Všechny tyto "bonusy" knihu krásně doplňují, příběh posunují kupředu a mě ještě k tomu velice baví.

Kniha je obsáhlá. Má přes 550 stran a je to větší formát, takže ji nepřečtete za dva dny. I kvůli tomu, že je pomalejší. Ale pomalejší v tom dobrém slova smyslu. Není nudná, ale vy si ji užíváte. Zároveň je kniha napsána, na thriller až neobvykle, propracovaným jazykem, ve kterém se koupete, převalujete se a moc si ho užíváte a tak nějak ani nemáte tendenci spěchat kupředu. Stejně tak kniha obsahuje spousty hlubokých myšlenek, které mě nutily k zamyšlení. S rozsahem se pojí jedna věc. Ano. On by Noční film mohl být o pár stran kratší. Určitě by se našly místa, která by šla ubrat nebo zkrátit, ale ve výsledku mi to nijak nevadilo. Protože mě Noční film bavil. Bavil mě moc. Svoji hlubokou atmosférou, která se do mě vsákla, svými postavami i grafickou stránkou. Za mě jo, jo, jo. Noční film hodnotím 90 % a rozhodně vám tenhle kousek, za těch pár korun v Levných knihách, doporučuji pořídit! :-)

úterý 14. ledna 2020

Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou - Peter Wohlleben

ledna 14, 2020 4 Comments


Peter Wohlleben čtenářům opět s využitím nejnovějších vědeckých poznatků a v kontextu svých vlastních zkušeností otevírá oči pro podivuhodné jevy přírody a ukazuje, jak blízcí si my lidé s přírodou jsme a nakolik s ní zůstáváme propojení.



Peter Wohlleben, lesník a ochránce přírody, odkrývá udivující podobnosti mezi člověkem a přírodou – toto prastaré pouto zůstává dodnes neporušené.
Mají lidé něco jako sedmý smysl, kterým dokážou vytušit nebezpečí?
Dá se říct, že náš čich předčí citlivý čich psa? Proč náš imunitní systém reaguje na barvy a vůně lesa?

A z druhé strany:
Je možné, že stromy dýchají?
Že u nich lze dokonce změřit něco jako srdeční tep?
A měli bychom na rostliny pohlížet jako na inteligentní bytosti?

Konečně jsme se dočkali! Všichni fanoušci Petera Wohllebena mohou jásat. Již před Vánoci vyšla v překladu další jeho kniha, tentokrát nesoucí název Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou. A ano, říkám fanoušci Petera Wohllebena. Podle mého (a myslím si, že nejen mého) názoru, patří mezi spisovatelskou smetánku zaměřující se na přírodu. Pojďme se podívat na tuto jeho novinku.

Peter Wohlleben je opravdu velké jméno. V češtině jste si od něj mohli již přečíst knihy jako Citový život zvířat (tu jsem dostala k narozeninám od bratrance a jeho ženy a recenzi si na ni můžete přečíst tady), Tajný život stromů, Moudrost lesa, Tajná síť přírody, ale i mnoho dalších. Zaměřil se i na dětské čtenáře, to zase například v knihách Slyšíš, jak mluví stromy nebo Víš, kde jsou děti stromů? Autor je to opravdu plodný a nejen to, i kvalitní. V knize Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou jsem se dokonce dozvěděla, že v Německu má i vlastní, dá se říct, reality show, kdy s ním slavné osobnosti tráví v lese noc pod širákem. Něco takového bych moc ráda viděla i u nás! Stejně tak je zvaný do různých dalších televizních pořadů. To dokazuje, že je nejenom odborníkem na přírodu. Dokazuje to i to, že informace o ní umí dobře a s lehkostí předat dál. A to dokazuje i v nejnovější knize.

Právě to je jedna z věcí, kterou na něm obdivuji. Z jeho knih (teď mluvím všeobecně) se dozvíte neuvěřitelné množství nových informací, často jde i o nejrůznější zajímavosti, o kterých se jen tak někde nedočtete ani o nich neuslyšíte, ale zároveň je vše podáno lehkých, snadno pochopitelným stylem pro širokou veřejnost. Peter Wohlleben je lesník a velký ochránce a milovník přírody. Zároveň ale není fanatik a své myšlenky šíří s klidem a občas lehkým varováním. Měly bychom se chovat k přírodě lépe a více si jí vážit. Odvděčí se nám za to mnohonásobně. A právě (nejen) to se v jeho knihách dozvíte.

Konkrétně Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou poukazuje na, jak již název naznačuje, spojitosti mezi námi a přírodou samotnou. Tím pádem si zde počtete jak o zvířatech tak rostlinách. Například hned první kapitoly se věnují smyslům člověka a jejich přenesení do zvířecí/rostlinné říše. Autor poukazuje jak na společné znaky, tak na rozdíly. Věnuje se zde částečně i aktuálním palčivým otázkám ohledně změn klimatu. Pro mě osobně celou knihou prostupovala silně myšlenka toho, jaký význam pro člověka samotná příroda měla v minulosti a má v současnosti a jak se můžeme vzájemně ovlivňovat a pomáhat si.

Autor píše velice čtivě a kapitoly jsou krátké, proto se kniha, přesto, že nejde o beletrii, ale řekněme o populárně naučnou knihu o přírodě, čte velice dobře a čtení si užíváte. Autor využívá k tvorbě svých textů nejen své zkušenosti a myšlenky, ale rozebírá i různé výzkumy, na které náležitě odkazuje, čímž má čtenář možnost, v případě, že ho některý výzkum více zaujme, zjistit si o něm veškeré informace. Určitě je dobré zdůraznit, co jsem psala již výše. Jde o knihu pro širokou veřejnost, autor popisuje věci jednoduše, aby byly dobře pochopitelné. Pokud patříte mezi odborníky na životní prostředí nebo přírodu obecně, pravděpodobně kniha neukojí vaši potřebu po znalostech, ale věřím, že i vás překvapí některé zajímavosti a myšlenky, které jsou v knize předestřeny.

Knihy od Petera Wohllebena jsou nesmírně důležité a měly by se číst. Mohou fungovat jako úžasná berlička k prohlubování vztahu mezi člověkem a přírodou a nenásilnou formou čtenáře vedou k úctě k přírodě a jejímu hlubšímu vnímání a zamýšlení se nad ní. Co se týče knih, které napsal pro děti, s nimi zkušenost nemám, ale pokud někdy děti mít budu, rozhodně nebudou v knihovničce chybět. Pokud jsou psány se stejnou láskou jako Wohllebenovy knihy pro dospělé, musí to být pro děti nejen krásné, ale i velmi přínosné čtení. Upřímně by mě zajímalo, zda některá škola tyto knihy nezapojila i v rámci výuky, protože to by podle mě mohlo být to pravé.

Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou se orientuje více i na nás, na lidi. Ukazuje nás jako součást přírody a nutí nás si to uvědomit. Jsme její součástí. Nejsme lepší ani horší, ale musíme si uvědomit, že příroda bez nás přežívat dokáže. My bez ní ne. Je načase si přiznat, že náš vztah k ní musíme změnit. Protože je úžasná. A i to nám tato kniha laskavou formou ukáže.

Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou je krásné a přínosné čtení pro všechny, které baví příroda. Peter Wohlleben je ověřený autor a já za něj dám ruku do ohně. Jeho knihy vás bavit budou a dozvíte se spoustu zajímavého, o čem budete nadšeně vyprávět svým blízkým. Knihu hodnotím 90 %. Dostala jsem od ní to, co jsem očekávala, jako tradičn od Peterových knih.

Moc děkuji Nakladatelství Kazda za poskytnutí knihy Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou na recenzi. Knihu si můžete objednat přímo tady na e-shopu Nakladatelství Kazda

sobota 4. ledna 2020

"Pětka" - Pět nejlepších knih druhého pololetí roku 2019

ledna 04, 2020 10 Comments

Krásný nový rok přeji vám všem! Uteklo to, co? Ale díky tomu je tady již poměrně tradiční článek o pěti nejlepších knihách. A vzhledem k tomu, že takové články píši za rok dva (jeden za první pololetí a druhý za druhé), dá se říct, že jde o pokračování článku z června, který najdete TADY.
Každopádně už se na to vrhneme a představím vám pět nejlepších knih, které jsem přečetla za druhé pololetí roku 2019!

5. Čas čarodějnic


Konečně jsem se letos vrhla na tohle poměrně obsáhlé fantasy. Zatím jsem přečetla jen první díl, ale neznamená to, že by se mi kniha nelíbila. Naopak, byla jsem nadšená a zamilovala si hlavní postavy! Jde o takové pomalejší, romantické fantasy v úžasném, trošku zamlženém britském prostředí vysokoškolského kampusu a knihovny. Hraje zde velkou roli jedna kniha i celá knihovna a je tady spousta nadpřirozených postav. Už mám doma oba dva další díly a určitě se do nich letos pustím.
Jo a miluju obálky ke starému vydání, jsou fakt nádherné! Ale druhý a třetí díl má v těch nových paperbacích (což je ovšem taky fajn, protože mám ráda paperbacky všeobecně a tohle jsou ty měkkoučké a já ráda i filmové obálky!).
Recenzi na Čas čarodějnic najdete tady.



4. Na svou první velrybu nikdy nezapomeneš
Tahle knížka je opravdu útlá, ale neméně nádherná. Jde o krátké vyprávění člověka, jehož povolání je sledování, focení a natáčení podmořských živočichů, zvláště pak velryb. Z celého textu je cítit nesmírná láska k těmto tvorům. Autor je úžasný, je poznat, že povolání je pro něj opravdu posláním. Nádherné texty, ve kterých se dozvíte i ledacos nového, doplňují úžasné fotografie. Je to takový ten kousek, co vám zdobí knihovna a rádi se k němu vracíte, třeba i pouhým prolistováním a pokocháním se nádhernými fotkami. Krása!
Recenzi najdete tady.





3. Matčina hra

Samozřejmě jsem přečetla i pár thrillerů. Já je prostě můžu. A jeden skvělý psychothriller, který jsem četla, byla Matčina hra. Je to opravdu podmanivý a čtivý thriller, který vás nenechá oddechnout a budete číst a číst dál a dál. Zvraty jsou tu obrovské a prostě nevíte, jak všechno dopadne. Záporné postavy? Jsou tu. A je pravda, že právě "matku"  jsem během čtení vážně nemohla vystát a měla jsem z ní strašlivý pocit. Celou knihu provází takový opravdu silně mrazivý pocit a to mě baví, když kniha vyvolá emoce. Pokud jste tento bestseller ještě nečetli, určitě to rychle napravte. Budete nadšení.
Recenzi najdete tady




2. Beznaděj

Nebylo jednoduché, rozhodnout se mezi prvními dvěma místy. Nakonec je překvapivě na místě prvním někdo jiný než Stephen King. Ten je se svým románem Beznaděj na místě druhém. A Beznaděj je perfektní. Odehrává se v odlehlém městečku uprostřed ničeho, po kterém se plíží zlo velkého formátu. Je tu hodně mrtvých. A taky je to pěkně brutální. Kniha je perfektně propracovaná, je poměrně rozsáhlá a to přináší Kingovi možnost vymazlit postavy i různé detaily. Zároveň se nesmírně dobře čte. Beznaděj je perfektní a patří právoplatně mezi moje nejoblíbenější kousky mezi Kinga. Jo a ty obálky miluju. Vedle Strážců zákona tvoří perfektní kousky na kochání se! :-)
Recenzi najdete tady.

1. Takoví normální #přátelé

Tramtarará! Tohle je úžasný, svižný a moderní thriller, který si chcete přečíst, pokud vás zajímavý sociální sítě a moderní životy. Je to pecka!! Knížka se úžasně čte, je to takový ten moderní, lehký,odpočinkový thriller. Po dočtení budete koukat s otevřenou pusou, protože konec je obrovským šokem. Já se do tohohle thrilleru vážně nesmírně zamilovala a moc mě mrzí, že je o něm tak málo slyšet. Je to podle mě takový letní thriller (vlastně ani nevím proč, ale atmosféra tady je trochu jiná,než ta u těch mrazivých, zimních thrillerů :-D), který musí být perfektní číst někde na pláži. Já ho sice četla na gauči, o dovolené, ale skvělý byl i tak a určitě na něj nezapomenu a přečtu si ho znovu. Jedno mínus ale má, nemyslete si. Je to ten typ knihy, kde je konec tak šokující, že ho nezapomenete a tím pádem si už další čtení neužijete tak moc, jako to první. Šok prostě už nepřijde, protože to budete vědět. :-D Ne, vážně, je to skvělý, skvělý a skvělý.
Recenzi najdete tady.

Jaké byly vaše top knihy za poslední půlrok? A četli jste některou z těch, které jsem zmínila já? Jak se líbily vám? Jsem jedno velké ucho! :-)

středa 1. ledna 2020

Strážci zákona - Richard Bachman

ledna 01, 2020 5 Comments


Ve všech zemích, kde byly připravovány k vydání dva romány: Beznaděj a Strážci zákona, bylo podmínkou autora - Stephena Kinga - aby vyšly společně ve stejný den. Tato podmínka musela být splněna i u nás. Oba příběhy na sebe volně navazují a napsal je jeden autor - mistr hororu Stephen King.


Ve Wentworthu v Ohiu panuje horké letní odpoledne a v Topolové ulici je všechno jak má být. Poslíček s novinami objíždí na kole předplatitele; děti se škorpí na rohu ulice před obchodem; na trávníku před domem Reedových si mládež hází plastovým talířkem; Gary Soderson zapaluje zahradní gril. Jediná věc, která zcela nezapadá do obrazu, je červená dodávka, která vyčkává s běžícím motorem na kopci. Brzy se rozjede a začne masakr.

Než na Topolovou ulici padne večer, ocitnou se lidé, kteří přežili, v jiném světě, kde je všechno možné, bez ohledu na to, jak je to děsivé... a kam přijíždějí samozvaní strážci zákona. Jaká síla je přivolala, jak daleko zajdou a jak je možné je zastavit - takové otázky vyvolávají beznaděj...


Strážci zákona a Beznaděj. Dvě knihy, které jsou něčím spojené. Spojují je postavy, ale ne tak úplně. Všechno je složitější, než se na první pohled zdá. To nejjednodušší jsou nádherné obálky, které na sebe navazují. Nejde se tak úplně ubránit porovnávání mezi těmito dvěma knihami. Jak si možná pamatujete, Beznaděj si mě neuvěřitelně získala. Dokonce se stala jednou z mých nejoblíbenějších Kingových knih. A jak se mi líbily Strážci zákona?



Na Beznaděj a Strážce zákona lze nahlížet buď jako na dvě knihy, které spolu nemají vůbec nic společného a předstírat, že druhá kniha, co se postav týče, neexistuje. Druhá, a asi ta lepší varianta, je nahlížet na tyto dvě knihy jako na dva paralelní světy.Postavy jsou zde stejné, mají i něco společného z minulosti. Mnohdy se ale chovají úplně jinak a jejich role je taktéž úplně jiná. Ale i záporáci jsou zde jiní. A stejně tak je úplně jiné prostředí. I když i městečko Beznaděj zde sehrává jistou roli. Strážci zákona se odehrávají v bezchybné čtvrti městečka. Nejsou zde žádné spory, lidé žijí poklidně a bezesporů, přátelí se. Objeví se zde ale zlo. Zlo, které se sem dostane právě z Beznaděje. Zlo, které za pomoci dětské fantazie přetvoří milované animované superhrdiny v realitu. Zlou realitu. Upřímně se mi ale nejvíc líbí možnost vnímat knihy jako osud. To, že i když postavy v minulosti udělaly jiná rozhodnutí, dovedly je ke stejnému osudu. Tito lidé a toto zlo si byli souzeni, ať už se rozhodovali jakkoliv, měli se setkat.

Začátek knihy je opět velkolepý. Koná se obrovský masakr a čtenář společně s postavami postupně přichází na kloub tomu, co se děje. Hlavní hrdinové se postupně snaží přijít na to, jak se z této bezvýchodné situace dostat. Dětská fantazie je však velká a komplikuje hlavním hrdinům jejich snahy. Vytvoří totiž záporáky z animovaných superhrdinů, kteří tyranizují obyvatele předměstí.

Opravdu špatně se brání porovnávání Beznaděje a Strážců zákona. Celkově se mi více líbila Beznaděj. To prostě musím říct. Je velkolepá, bezchybná a detailní. Strážci zákona jsou útlejší a mají podle mě i o něco menší spád, přestože se odehrávají ve velice krátkém časovém úseku. Co se mi na nich ovšem líbilo nejvíc bylo to, že na konci každé kapitoly byly nějaké ty "speciální dokumenty". Ať už scénáře nebo deníkové zápisky. Mám tyhle věci moc ráda (líbilo se mi to třeba i na Carrie) a tady to bylo super. Rozsahově rozhodně nebyly jen doplňkem knihy. Byly podstatnou částí celého příběhu a mnohé čtenáři vysvětlily.

Strážci zákona jsou opět skvělé čtení. Líbily se mi. Moc. Ale z Beznaděje jsem byla naprosto nadšená a atakovala ty nejlepší Kingovy knihy. Strážci zákona jsou průměrnější. Přesto jsou ale velmi čtivou knihu a čtenáře u sebe připoutají. Je pro mě nesmírně zajímavým zážitkem přečíst knihy, které mají zároveň tak moc a tak málo společného a tenhle Kingův nápad je perfektní a nesmírně originální. Za mě jo, určitě jo. Pro fanoušky Kinga to je samozřejmě nutnost. Pokud s Kingem začínáte, dejte si prvně Beznaděj. Ale! Na druhou stranu, pokud bych z této dvojce jako první přečetla Strážce zákona a Beznaděj až jako druhou, byla bych z nich pravděpodobně nadšenější.
Strážce zákona hodnotím 85 %.

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Strážci zákona moc děkuji Nakladatelství Beta. Knihu si můžete objednat například přímo tady na jejích e-shopu. 

pátek 20. prosince 2019

Psí hrdinové - Laura Greaves

prosince 20, 2019 7 Comments


Psi jsou známí svou loajalitou a ti, kteří byli zachráněni před týráním nebo adoptováni z útulků, jsou lidem, jež jim nabídli druhou šanci, obzvlášť oddaní. V této mimořádné sbírce skutečných příběhů se seznámíte se statečnými psy, kteří projevili neuvěřitelnou odvahu, a dokonce riskovali život, aby zachránili své lidi.


V knize najdete šestnáct okouzlujících příběhů plných nezapomenutelných okamžiků odvahy. Příběhů o skutečné obětavosti, lásce, oddanosti, hrdinství, laskavosti a soucitu. Poznáte šestnáct psů z různých zemí světa, kteří sice neprošli speciálním výcvikem po boku policistů či záchranářů, přesto dokázali zachránit lidské životy.

Je tu Leala, fena staforda, která doběhla pro pomoc, když dvouletý syn jejích majitelů spadl do přehrady. Buddy, labrador, který včas probudil svou paničku, a zachránil ji tak před požárem. Nebo Brian, pitbull, který statečně zahnal tři agresivní psy útočící na Debbie – ženu, která ho zachránila před utracením.

Tato knížka pohladí po duši každého milovníka zvířat i všechny, kteří mají rádi příběhy se šťastným koncem.

Jako správný milovník psů jsem nemohla vynechat tuto novinku od Cosmopolisu. Jakmile jsem viděla na obálce pejska, bylo mi jasné, že Psí hrdiny nutně potřebuju. Hned druhý den poté, co mi kniha dorazila, jsem se usadila se svým psím hrdinou na gauči a pustila se do čtení.

U této knihy nejde moc vyprávět o ději. Obsahuje šestnáct příběhů o psech, kteří nějakým způsobem zachránili svým páníčkům život. Přesto, že jde o takovéto nezávislé příběhy, celá kniha je velmi čtivá a příběh hltáte jeden za druhým a jste zvědaví, co všechno se odehraje.

Knihu Psí hrdinové spojuje to, že psi, o kterých se v ní píše, neměli lehký osud. Často jde o pejsky z útulků (jak se i v knize dozvíte, v Americe je množství útulků, kde je pes, pokud do deseti dnů nenajde nový domov, utracen), týrané, případně psy, kteří prošli mnoha rodinami, než zakotvili v tom "pravém domově". Jde tedy o "obyčejné" psy, často křížence, kteří jsou stále některými lidmi vnímáni jako méněcenní. Právě jedna z hlavních myšlenek a důvodů, proč kniha vznikla je ta, že autorka, která příběhy sepsala a vydala chce, aby se šířila osvěta ohledně adopce pejsků. A s tím nejde nesouhlasit. Věřte mi. Máme doma paní voříškovou, která se toulala po okolí. Nakonec se dostala k nám, do dočasné péče. Nu, z týdne se stalo už pár let a je to ten nejvděčnější a nejvěrnější tvor na světě. Její láska je bezmezná, stejně jako ta, která sálá z každého vyprávění v knize. Někteří psi výcvikem prošli. Například pro asistenčního psa nebo stopaře ve válce ve Vietnamu, ale to, o čem konkrétní příběh vypráví nesouvisí s tím, na co cvičeni byli. Jde o činy, kterými překvapili celé své okolí, protože to bylo něco nečekaného. 

V knize je spousta detailů, nad kterými by spousta lidí mávla rukou, ale mně se moc líbí. Tak například, každá kapitola je pojmenována po psím hrdinovi, o kterém kapitola vypráví. Pro někoho naprostý detail, pro mě něco velice milého. Taková čest pro pejska, který byl tak úžasný. Dále je zde vždy uvedeno jméno zachráněné osoby nebo osob. Některá jména byla změněna, některá ne, ale myslím si, že to je ve výsledku jedno. Hlavní je, že jména pejsků změněna nebyla.

Jde o další knihu, která by dle mého byla vhodná pro spoustu lidí. Pokud ještě sháníte dárek pro někoho, kdo má rád psy, rozhodně o pořízení Psích hrdinů zauvažujte. Jde o naprostou novinku, takže riziko, že dotyčný knihu četl je minimální. Zároveň kniha potěší menší čtenáře, maminku, tatínka, babičku i dědečka. Příběhy končí dobře. Nehrozí tedy, že by někomu způsobily trauma. Ano, je tu například zmíněno, v jakých otřesných podmínkách žili pejsci v množírně nebo to, jak jim v jejich "minulém" životě bylo ubližováno, ale výsledek je vždy milující rodina a neskutečný čin, kterým se pejsek prokázal a zachránil tak své milované.

Celá kniha se nese v duchu nesmírné lásky k těmto němým tvorům. A to je to, co se mi na ní tolik líbilo. Všichni, kdo v knize vystupují, si uvědomují, jak moc pro ně jejich čtyřnohý přítel udělal. Ať už jde o pejska, který pomohl páníčkovi, který býval závislí na drogách, nespadnou do nich zas nebo o pejska, který riskoval svůj život a nechal se kousnout jedovatým hadem, aby nenapadl dítě, případně psa, který se vrhnul pod motorku, aby zachránil dvě malé holčičky. Příběhů tu najdete spoustu a každý vás chytne za srdce, možná se občas objeví i slzy dojetí nad těmito krásnými příběhy. 

Kniha je nesmírně milá, krásná a velice lehce se čte. Jde o ten typ knihy, který můžete mít položený na stole a ve chvíli času si přečíst jeden příběh a tímto tempem knihu číst klidně několik měsíců. Proto si myslím, že jde o skvělý dárek i pro někoho, kdo třeba není úplně vášnivý čtenář, ale je vášnivý psí milovník. Jde o krásnou knížku i krásný dárek a já jsem si její čtení nesmírně užívala a určitě vám ji doporučuji. Nevím, co bych ji měla vytýkat. Kniha je krásná a její poslání přímo nádherné. Dávám jí 100 %.

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Psí hrdinové děkuji nakladatelství Cosmopolis, pokud Vás kniha zaujala, můžete si ji objednat přímo na webu nakladatelství Grada.