@bettypavkova

úterý 17. července 2018

Život po Tobě - Jojo Moyes

července 17, 2018 0 Comments



Kdybyste ztratili někoho, koho jste moc milovali, jak moc by to změnilo váš pohled na svět? V pokračování světového bestselleru Jojo Moyesové Než jsem tě poznala najdeme Louisu Clarkovou v přesně takové situaci. Po intenzivním půlročním vztahu s ochrnutým Willem Traynorem, který se rozhodl ukončit svůj život asistovanou sebevraždou, zůstává Louisa sama, zmítána smutkem a výčitkami svědomí. Po vážném úrazu se navíc musí vrátit domů k rodičům. Jako by byla najednou zpátky na začátku cesty – život po Willově smrti totiž znamená učit se leccos znovu, stavět na nových základech. Záchranář Sam Fielding, pro něhož je kontakt se smrtí každodenní náplní práce, by snad mohl být právě tím, kdo Louise pomůže se zase vrátit do života, jenomže pak se z Willovy minulosti nečekaně jako uragán vynoří Lily – jeho šestnáctiletá nezvladatelná dcera. A všechno je rázem jinak…

Od autorky Jojo Moyesové jsem četla její asi nejznámější knihu - Než jsem tě poznala. Je to už nějaká doba. Dostala jsem ji k loňským Vánocům a hned po nich ji četla. Bude to tedy už tak rok a půl. V té době jsem koukala i na film a hrozně se mi líbilo obsazení - hlavně hlavní hrdinky Louisy. Před nedávnem jsem se na film koukla znova a chtěla si přečíst znovu i knihu, nakonec jsem ale v knihkupectví narazila na její volné pokračování a rozhodla jsem se, že si ho nakonec přečtu. Původně jsem to v plánu neměla. Trochu jsem se bála, že si zkazím Než jsem tě poznala, kniha mi přišla dobře ukončená a neměla jsem potřebu v příběhu pokračovat.

Příběh v knize Život po Tobě je jako úplně jiná kniha. Kdo četl Než jsem tě poznala ví, že kniha pro hlavní hrdinku skončila poměrně nadějně. Život po Tobě ji ale ukazuje úplně jinak. Deprese a snaha vyrovnat se s Willovou smrtí díky které má výčitky. Kniha je ve své podstatě dost temná, ale Jojo Moyesová do ní zasazuje svoji světlou stránku, kterou očividně umí zasadit i do těžkých témat a jistým způsobem v nich ukazuje na ději. A to se děje i tady.

Jako člověk, který si ztrátou opravdu hodně blízkého člověka prošel jsem ocenila několik myšlenek, které se v knize objevily ve chvílích, kdy se Louisa zúčastňovala sezení Kruhu nového začátku. Například to, že člověk má od okolí určitý časový limit, kdy smí být smutný. Po určité době jakoby mu na to okolí nárok vzalo a odmítalo přijmout to, že i po delší době potřebuje člověk o této ztrátě občas mluvit. Z touhle myšlenkou se musím stoprocentně ztotožnit a i díky ní mě kniha opravdu uchvátila.

Příběhu bych asi vytkla hlavně to, že současní autoři si ani u romantiky s temným podtónem nevystačí s "normálními" situacemi. Poslední dobou se rozmohl takový nešvar... Skoro ve všech knihách, které by byly opravdu hodně reálné se začíná objevovat minimálně střelba (a nebo taky únosy, ale to tady díky Bohu ne). Jo, ve své podstatě to možné je, ale na mě už to v tomhle příběhu bylo trochu moc.

Jojo Moyesová očividně psát umí. Opět mě o tom přesvědčila. Její knihy jsou čtivé, milé, vtipné, dojemné... Podle mě je to ideální autorka na takovou tu "holčičí" náladu. Čtu převážně úplně jiné věci, ale občas mám chuť si přečíst jednoduchou romantiku, která bude čtivá a to prostě Moyesová umí. Její knihy se opravdu čtou neskutečně jednoduše a třeba na dovolenou? Ideální kousek.

Osobně vnímám příběh v Životu po Tobě skoro jako něco samostatného. Možná by autorka bývala udělala lépe, kdyby pro tento příběh vymyslela nové postavy. K Louise z Než jsem tě poznala mi to moc nesedělo. Na druhou stranu vím,co dokáže smrt blízkého s člověkem udělat. Takže asi jo, proč ne. Rozhodně mi Život po Tobě nezkazil příběh z Než jsem tě poznala a to jsem se toho opravdu bála. Myslím si však, že vůbec neuškodí nechat si mezi těmito knihami delší časový rozestup.

Knihu hodnotím 85%. Vážně se mi líbila a určitě mám v plánu si pořídit postupně i další knihy o Moyesové. Jen musím uznat, že obálky českých vydání se mi nelíbí... :-D

čtvrtek 12. července 2018

Akta Themis: Spící obři - Sylvain Neuvel

července 12, 2018 4 Comments



Deadwood, Jižní Dakota. Jedenáctiletá Rose se prohání na kole poblíž domova, když tu se náhle propadne pod zem. Probere se na dně jámy v krychlové místnosti, na jejíchž stěnách září tajemné složité symboly. Hasičům, kteří ji přispěchají zachránit, se naskytne ještě podivnější pohled: Rose leží na dlani obří kovové ruky. 

Uběhlo sedmnáct let, avšak záhada bizarního artefaktu, jeho původu či tvůrců zůstává nevyřešena. Určení stáří se vzpírá logice, vojenské zprávy jsou cenzurované, nové teorie zuřivě zamítané. Pár lidí však neúnavně pátrá po odpovědích, mezi nimi i Rose, toho času již vystudovaná fyzička a vedoucí tajného týmu pokoušejícího se rozluštit záhadné symboly. Brzy je jasné, že se ocitli na cestě k odhalení objevu, který přepíše dějiny lidstva. Buď mu přinese definitivní mír, nebo hromadnou záhubu…

Spící obři mě zaujali už před dlouhou dobou. Sci-fi zrovna moc neholduji, ale podle anotace vypadala kniha super. Obrovské sochy obrů, mimozemská civilizace... Sem s tím prosím! Kniha člověka zaujme už na první pohled - obálka je nádherná a rafinovaná. Průstřih na přední straně desek je originalita, která knihomola určitě zaujme. Co mě odrazovalo je však to, že kniha je celá psaná rozhovory... To je něco, co já prostě nevyhledávám. Knihy celé psané dopisy, maily, rozhovory... Já radši klasiku a tady u téhle knihy mě to štvalo několika násobně. Děj mě prostě zaujal okamžitě, ale provedení...

Ke zhodnocení děje - byla to prostě paráda. Tak jak jsem očekávala. Autor je vědec a to je poznat i na příběhu. Pro někoho jako jsem já, kdo není zrovna přírodovědný nebo technický typ to však není na škodu, nepůsobí to rušivě a textu rozumíte bez problému i když se v něm občas objeví trochu odbornější výrazy. Příběh čtenáře pohltí.Překvapivě se dost zaměřuje na jednotlivé osoby, které se v příběhu objevují, dokonce i na jejich vztahy. To je něco co jsem nečekala, ale opět to vůbec ničemu neškodilo. Konec knihy byl výborný.

Provedení, které mě tolik odrazovalo bylo nakonec překvapivě fajn, ale stále bych upřednostňovala klasickou formu. Autorovi se však nemůže upřít, že i přes rozhovory byl schopný posouvat příběh kupředu živě a dokonce i napínavě. V knize dochází během jednotlivých rozhovorů k poměrně velkým časovým skokům, což je z důvodu techniky, která se zde vyskytuje, logické, avšak mě poměrně mrzelo, že jsem díky tomu měla v příběhu takové mezery. Sice se v té době nestalo nic důležitého pro příběh, ale mě by přece jenom zajímalo, co dělaly postavy.

I díky zmíněným rozhovorům se v knize nedozvídáme přespříliš detailů. Dá se říct, že je jistým způsobem povrchní. Na druhou stranu je to něco, co knize opět přidává na zajímavosti a originalitě. 

Kniha mě vlastně překvapila. Příběh ne, od něj sem měla vysoká očekávání a ty i splnil. Provedení je to, co mě překvapilo. Bylo mnohem lepší, než jsem si myslela, že bude. Na druhou stranu bych stejně ocenila klasickou formu. Přesto knihu musím hodnotit opravdu vysoko. Dávám jí 80%. Rozhodně ji doporučuji. Myslím, že bude bavit i "sci-fi nečtenáře", tak jako mě. Pokud si chcete přečíst něco originálního, rozhodně po knize též sáhněte.

neděle 8. července 2018

Já, Inrův dědic - Michal Reho

července 08, 2018 3 Comments



Pradávné velké dědictví, od počátku rozdělené na 9 podílů, a dvě skupiny zlořádů, z nichž každá z vlastních důvodů usiluje o získání všech jeho dostupných částí. Píše se rok 2000 a pohledný mladý gay bezcílně proplouvá životem sirotka jako gogo tanečník a fotomodel. Hlavní figurkou možná již dávno rozehrané partie, ve které se hraje o jednu z dědických částí, se stává až díky poslednímu focení ve Španělsku. Tam pro něho začíná divoké dobrodružství, v němž nechybí labyrint tajných chodeb, únos, pistole a vraždy, ale ani limuzíny, luxus a nové společenské vztahy, které rovněž skrývají svá tajemství. Hlavní hrdina Damián vás osobitým způsobem vyprávění zavede nejenom do světa fotomodelingu a profesionálních společníků, ale i svých vzpomínek na Španělsko a také do skrytých zákoutí Zlatého lístku – impozantního secesního domu v centru Prahy. Podaří se mu ve spleti napětí, strachu, intrik, ale i romantiky a občasných humorných okamžiků najít poklad.

Autor knihy Já, Inrův dědic, Michal Reho se mi ozval, zda bych neměl chuť si přečíst jeho knihu a napsat na ni recenzi. Po přečtení anotace jsem nemohla jinak, než souhlasit. Anotace vypadá zajímavě a originálně. Také již samotná anotace naznačuje, že děj bude nabitý akcí. Kromě všeho ostatního, obsahuje kniha i LGBT tématiku. Hlavní hrdina je gay a i díky tomu kniha přináší něco, co zatím není v literatuře úplně nejběžnější. Hlavně v té české a ještě k tomu v kombinaci s dobrodružným dějem.

Zmínila bych nejprve obálku, která je opravdu povedená. Kreslená, což je podle mě u obálky takového stylu mnohem lepší než fotografie, která by mohla sklouznout do "lacina". Styl, jakým je hlavní hrdina ztvárněn se mi moc líbí a v neposlední řadě - obálka je k ději opravdu výstižná.

Hlavní hrdina - Damián - je zlatíčko. Nejde to říct jinak. Damián je rozhodně hodně sympatickou hlavní postavou. Jeho chování se mi líbilo a jako vypravěč mi přišel opravdu skvělý. S hlavními hrdiny mám často problém, ale tady tomu tak opravdu nebylo. V celé knize se snad nestalo nic, čím by mě "naštval". 

Jak jsem výše psala, anotace působí dojmem, že příběh bude plný akce - a opravdu tomu tak je. Skoro pořád se v knize děje něco nového a neotřelého. Promítá se zde luxus a dobrodružství "tak trochu ve stylu Indiana Jonese". :-) Děj čtenáři nedá prostor, aby se nudil. Neustále do něj "hustí" nové a nové věci a hezky plyne. A konec?!?! Nemůžu nic říkat, abych něco budoucím čtenářům neprozradila, ale PANEBOŽE!!! PANEBOŽE!! Jo, ten konec byl prostě... Něco!

Jediné s čím jsem měla trochu problém byla autorova obliba ve vytváření nových slov a obrazných pojmenováních. Bylo jich opravdu hodně a u některých novotvarů jsem měla trochu problémy se hned "chytit", co vlastně znamenají. Nová slova, která byla jasně pochopitelná, ale něčím novým (pro příklad řevosmích nebo hlínobordel) by mi nevadila, ale při čtení to na mě působila trochu rušivě a za mě by jich mohlo být klidně méně. Na druhou stranu to knize přidává na originalitě, protože takovou knihu jste podle mě ještě nečetli. 

Musím podotknout, že z vyprávění na mě působilo neskutečné nadšení, které podle mě sám autor předal do hlavního hrdiny a několikrát mi to vyčarovalo úsměv na rtech. Žádná kniha na mě tolik "nadšeně" ještě nepůsobila.

Příběh je originální a od českého, začínajícího autora. Myslím si, že je to jedna z těch knih od "našich nováčků", které bychom měli dát šanci a autora podpořit. Kniha mě opravdu mile překvapila a doporučuji ji rozhodně všem, kteří by chtěli zkusit něco nového a neotřelého, dobrodružného, ale zároveň neskutečně milého... Kniha se mi opravdu líbila a hodnotím ji 75%. Doufám, že autor bude v tvorbě pokračovat a budeme mít možnost přečíst si od něj něco dalšího. Doufám, že se tahle kniha dostane do podvědomí čtenářů...:-)

Děkuji autorovi za poskytnutí recenzního výtisku, jsem moc ráda, že jsem měla možnost si knihu Já, Inrův dědic přečíst. O knize se můžete dozvědět zde: http://www.jainruvdedic.cz/ (můžete si zde i knihu objednat s věnováním od autora!) a koupit se dá už také na většině e-shopů. :-)

čtvrtek 5. července 2018

Slečna M. - Caroline Woods

července 05, 2018 6 Comments


Berlín 1938 Sestry Berni a Greta vyrůstaly společně v berlínském sirotčinci. Pak ale do jejich životů vstoupí válka. Berni si začne vydělávat jako prodavačka cigaret v nočních klubech – svérázných kabaretech, ve kterých jsou porušována veškerá tabu a mnohé je dovoleno. Greta nastoupí na zdravotnickou školu. Když je nacisty donucena pomáhat při zrůdných lékařských experimentech, rozhodne se, že nastal čas rodnou zemi opustit. Nehodlá však odejít sama, bez sestry. Vše ale dopadne jinak než plánovaly. Rozhodnutí, která učiní, změní jejich vztahy i životy. Navždy. Jižní Karolína 1970 Jednoho dne dostane Janeen Moorová do ruky dopis adresovaný její matce. Je to zpověď s naléhavou prosbou o odpuštění, kterou napsala neznámá Němka. Jakou roli sehrála v tomto příběhu její matka? A proč ji tak rozrušila nedávná zpráva o tom, že byl v Americe spatřen bývalý německý důstojník SS?

Možná už jste zjistili, že ráda čtu knihy, které se odehrávají během druhé světové války. Jak beletrii, tak více faktické knihy. Slečna M. je jedna z klasických beletrií na jejichž pozadí se druhá světová válka odehrává. O knihách, které byly podobné jste si tady už mohli přečíst. Například zde si můžete přečíst recenzi na Dopisy, které nikdo nečetl a nebo tady na Všem statečným se odpouští (ne moc známá kniha, kterou ale neskutečně doporučuji - válka zde osudy hrdinů ovlivňuje mnohem více). Slečnu M. jsem si vyhlédla ještě než vyšla v českém překladu a tak se dalo očekávat, že se na ni jednou vrhnu. Dostala jsem ji k narozeninám od přítelových rodičů a teď jsem se na ni konečně vrhla.

Slečna M. sleduje příběhy několika postav. Hlavní jsou však dvě sestry, které vyrůstají v sirotčinci a my sledujeme jak se jejich osudy budou dále vyvíjet. Slečna M. se oproti jiným knihám, které se během druhé světové odehrávají, liší hlavně dvěma věcmi. Není to primárně romantický příběh (i když taková linka se tam objevuje - úplně jinak než jsme zvyklí a za to palec na horu!), ale spíše o příběh, který se věnuje vztahům mezi lidmi celkově. Druhým rozdílem je to, že sledujeme postavy v době těsně před druhou světovou válkou.

Kniha je neskutečně čtivá (přečetla jsem ji za jediný den) a postavy Vám přirostou k srdci a donutí Vás o svých osudech přemýšlet. Je zajímavé sledovat, jak děti bez rodičů ovlivní prostředí do kterého se dostanou a lidé s kterými se díky tomu budou stýkat. Zároveň nám kniha ukazuje i "přítomnost" (rok 1970), díky kterému si dokážeme jednotlivé dějové linky lépe propojit.

Kniha nás přivádí i do "drsnější", ale o to reálnější společnosti. Nesnaží se dobu nijak romantizovat, ale ukazovat i předválečné, temnější zákoutí, což z ní dělá pro čtenáře něco přitažlivějšího, než je většina podobných knih.

Kniha má podle mě také kouzlo v tom, že není typickou ženskou literaturou, kterou hodně beletrií z války bývá. Jde o knihu, kterou by si podle mě mohl bez problémů přečíst i muž a nemusel by být zklamaný. (Ale nejsem chlap, berte to tedy s rezervou :-D).

Autorka skvěle píše, jednoduše posouvá děj kupředu, ale přesto se dočkáváme i jistých detailů - zároveň nás jimi však nepřehlcuje. Kniha přináší opravdu napínavý, zajímavý a zároveň i "strašidelný" příběh, který jistým způsobem vypovídá o části společnosti dané doby (i když to je samozřejmě třeba brát lehce s rezervou). Myslím si, že o knize by mělo být více slyšet. Knihu rozhodně doporučuji a hodnotím 70%.

neděle 1. července 2018

Harry Potter: Cesta dějinami čar a kouzel - J.K. Rowling

července 01, 2018 4 Comments


Připomeňte si dvacáté výročí vydání prvního dílu Harryho Pottera a prohlédněte si neobyčejnou sbírku magických artefaktů shromážděných na výstavě Harry Potter: A History of Magic v Britské knihovně. Čekají vás učební osnovy Bradavické školy čar a kouzel od bylinkářství až po obranu proti černé magii, tisíce let pozoruhodné kouzelnické historie i magické předměty, mezi nimiž jsou doposud nezveřejněné materiály J. K. Rowlingové.

Asi každý, kdo se pohybuje v knihách, už slyšel o "Knihozemi". Albatros v této "akci" vydává dětské knihy. Největší zálusk jsem měla právě na Cestu dějinami čar a kouzel (a ještě se chystám na Nikdyuš). Přiznám se však, že od Cesty dějinami čar a kouzel jsme měla trošičku větší očekávání.

Kniha nás láká na zajímavosti ze světa Harryho Pottera. Byla sestavená ze "sbírky", kterou bylo možné vidět na výstavě v Britské knihovně. Už i díky tomu jsem od knihy čekala něco "většího". Je vidět, že kniha je opravdu pro malé čtenáře - myslím si však, že i hodně osmiletých fanoušků Harryho Pottera by ocenilo více informací k samotnému Potterovi...

Kniha se zaměřuje na vyučované předměty a je podle nich i rozdělena. Více než na samotný svět Harryho Pottera se zaměřuje na souvislosti s reálným světem. Můžete se zde dozvědět například v jakých historických pramenech byl zmiňovaný bazilišek. Všechno je však poměrně povrchní a do hloubky tématu se příliš nedostanete. Malý čtenáři asi ocení různé návody - například na věštění z ruky a podobně. Pro starší čtenáře to je asi zbytečné - ale to bych jako "mínus" knihy nebrala...

Kniha pro mě má jeden obrovský paradox - zaměřuje se na malé čtenáře, ale to nejzajímavější v knize zůstalo v angličtině bez přeložení. Neříkám, že není osmiletý fanoušek Harryho Pottera, který ho nezvládne přečíst v angličtině, ale většina to asi nezvládne. Mluvím zde o rukopisech Rowlingové. V knize naleznete několik jejích ručně psaných poznámek, případně to, jak prapůvodně vypadaly různé kapitoly jinak než ve vydané verzi - to je pro mě nejzajímavější na knize a i jsem to od ní očekávala. Podle mě by však bylo lepším krokem dané rukopisy a "původní" kapitoly přeložit například v poznámce a nenechávat je pouze v originále...

Po grafické stránce je kniha nádherná. Skvělé jsou obrázky postav, které si tvořila sama Rowlingová, aby si je lépe představila. Na druhou stranu je většina obrázků přejata od Jima Kaye, takže pokud máte doma ilustrovaná vydání Harryho Pottera, moc nového neuvidíte.

Kniha naláká svojí cenou. Doporučovaná cena je 399,-. Na eshopech ji seženete třeba i pod 250 Korun. Na druhou stranu se podle mě vyplatí připlatit si za knihy jako jsou FIlmová kouzla a podobně. Jsou sice dražší, ale podle mě dají čtenářovi více. Toho, že jsem si knihu koupila nelituji (i když to tak podle recenze možná nevypadá :-D). Harryho miluju a do sbírky je to pěkný kousek. Víckrát po ní asi ale nesáhnu - na rozdíl od výše zmiňovaných Filmových kouzel apod. Knize jsem na Goodreads dala 3 hvězdičky. V procentech bych se držela kolem 55, ale pokud Harryho milujete, nebudete úplně zklamaní. Takže - pokud máte malého sourozence, který miluje Harryho, kupte mu knihu jako dárek a pak si ji od něj půjčte! :-D

úterý 26. června 2018

Renegáti - Marissa Meyerová

června 26, 2018 6 Comments


Renegáti jsou syndikát lidí s neobyčejnými schopnostmi. Vynořili se z trosek zničené společnosti a zavedli znovu řád tam, kde dosud vládl chaos. Jako obhájci práva a spravedlnosti jsou pro všechny symbolem odvahy a naděje. Výjimkou jsou zločinci, které kdysi svrhli. Nova má důvod Renegáty nenávidět a touží po pomstě. Jenže na cestě za svým cílem potká Adriana, který je Renegát. Dosáhne Nova nakonec své pomsty?

Marissa Meyerová je (asi nejen u nás) známá hlavně díky sérii Měsíčních kronik. Nepíše však jen ty. Letos u nás vyšel první díl série Renegáti (původně šlo o dualogii, ale co čert nechtěl - už je v plánu třetí díl). Autorka zde podchytila jeden ze současných hitů - superhrdiny. Skupina "padouchů" a "dobordinců" zde bojuje o vládu nad světem... Nic však není černobíle a nikdo, kdo se na první pohled tváří jako padouch jím není a naopak.

Bez okolků se přiznávám, že nejsem velký fanda akčních hrdinů. Říkala jsem si však, že v knize by to nemuseli být samí typičtí Supermani, ale něco trochu originálnější a díky tomu by mě kniha bavit mohla. Přesto, že superschopnosti jsou v knize originální, příběh si mě prostě nezískal.

V knize se setkáváme s Novou (Anarchistkou - padouchem) a Adrianem (Renegátem). Ani s jednou z postav jsem si z počátku nemohla vytvořit žádný vztah. Ke konci knihy si mě trochu získala Nova, ale nějaké vřelé sympatie? O nich se nedalo mluvit. Co se Adriana týče, jeho postava mi přišla absolutně plochá, bez jakýchkoliv zajímavých a originálních odchylek. Víme něco z jeho minulosti, současnosti, ale proč je takový jaký je nemáme šanci zjistit.
Kromě těchto dvou hlavních postav tady máme obrovské množství vedlejších postav. Žádná však není příliš originální a ničím extrémně nevyniká. Proto mi dělalo problémy se v nich orientovat. Jediné, díky čemu jsem se v nich alespoň trochu orientovala byly jejich super schopnosti a ty bych na knize vyzvedla. Byly zajímavé, originálně vymyšlené - nedostávaly však tolik prostoru a tak, když se zrovna neřešily, postavy se mi rozeznávaly mnohem hůř.

Kniha na mě působila, jako jeden velký začátek. Ale opravdu velký. První 300 stran z 500 se prakticky nic, co by bylo pro příběh podstatné neděje. Musím se smutně přiznat, že prvních tři sta stran jsem skoro protrpěla jak moc mě nebavily a jak zdlouhavě příběh uváděly. Posledních 200 stran bylo lepších a zvrátily hodně negativní hodnocení knihy a nahlodaly mě k tomu, že možná dám šanci i pokračováním.

Kniha, jak už víte, pojednává o superhrdinech. Člověk by čekal neskutečně akční čtení, ale to se právě nekonalo. Něco akčnějšího se dělo asi tak dvakrát nebo třikrát, což není na pět set stran zrovna moc. Konec, jak jsem již nastínila, byl poměrně fajn, ale po tolika "úvodních" stranách jsem čekala něco opravdu bombastického. Četla jsem, četla jsem a nakonec byl konec a... No dobře, bylo to lepší, ale ne tak velkolepé jak bych od této knihy očekávala. 

Marissa Meyerová píše čtivě, což všichni víme a čtivě píše stále. To pro mě knihu zachraňovalo. Kniha se četla opravdu velmi dobře. Kdyby tomu tak nebylo, vzhledem k příběhu bych ji nedočetla. 

Příběh je všude prezentován jako "boj dobra proti zlu, kde není jasné kdo je dobrý a kdo zlý". Na mě tak kniha vůbec nepůsobila. Od začátku je jasně řečeno, že to co se dělo za anarchistů není jejich chybou. Spíše bych to přirovnala například k "souboji" dvou politických stran, kdy je jedna odsuzována za něco, za co nemohla...

Kniha mě vlastně dost zklamala. Čekala jsem od ní úplně něco jiného, akčnějšího, napínavějšího... Vím, že většina lidí bylo z knihy nadšených. Mě spíše zklamala. Hodnotila bych ji asi 55% a to není moc. Druhý díl nebudu nadšeně očekávat, nevím jestli po něm sáhnu... Doufám ale, že v něm autorka potenciál knihy vyzdvihne a nezazdí tak jako v prvním díle. 

neděle 24. června 2018

Tajný život krav - Rosamund Young

června 24, 2018 4 Comments


Jaké je to, být krávou? Podle autorky jsou krávy různorodé osobnosti stejně tak jako lidé. Jsou extrémně inteligentní, nebo naopak hloupé, umí být nudné, pyšné, agresivní nebo plaché. Dokážou milovat, hrát si, vtipkovat či vyjádřit před ostatními svůj smutek. Mluví o sobě, o počasí, diskutují, představují se nováčkům, líbají se. Stručně řečeno, krávy jsou stejné jako my, ale možná i dokonce morálně nadřazené... Rosamund Youngová dlouhá léta na své farmě krávy sledovala a nyní ve své knize přináší vzrušující pohled do jejich světa. Kniha se stala světovým bestsellerem.

Úplně nejdřív bych chtěla říct, že kniha není žádnou vegetariánskou nebo veganskou agitkou. Autorka vlastní mléčnou farmu a chovají dobytek i na maso. Tudíž se opravdu nemusíte bát, že by Vám někdo nutil něco, co nechcete.

Kniha Tajný život krav nás přivádí na farmu dobytka, která ukazuje, že "to jde i jinak". Lidé na této farmě se snaží, aby "jejich" zvířata mohla žít v mezích možností co nejspokojenější a nejsvobodnější život. Mohou si rozhodovat o tom, kde kdy chtějí být a co chtějí dělat. Autorka nám vypráví příhody, které se na farmě odehrály.

Autorka se nejvíce zaměřuje na to, jakým společenským životem zvířata žijí. Povídá nám o jejich vztazích nejen k jiným zvířatům, ale také k lidem. Poukazuje také na rodinné vztahy zvířat. Vypráví však i o ovcích, slepicích či prasatech.

Kniha je plná myšlenek, které člověka donutí přemýšlet. Ukazuje, že je dobré investovat vyšší částku do své, zvláště pak živočišné stravy. Nejen, že díky tomu dopřejeme zvířatům hodnotnější a spokojenější život, ale přinese to benefity i nám.

Možná jste na sociálních sítích nebo v televizi zaznamenali, že se v současné době (konečně) řeší klecové chovy ve vaječném průmyslu. Tato kniha nám přesně ukazuje, proč je třeba toto řešit. Jak moc slepice v těchto chovech trpí? Kniha nám to ukáže i na slepicích, ale můžete si to na ně převést i z velkého množství příběhů o krávách. Jaký musí být život bez možnosti pohybu a dělání čehokoliv, co by Vás zabavilo a hlavně bez toho, co Vám napovídají pudy? 

Nejen z tohoto důvodu by si podle mě měl knihu přečíst každý. Nejenom lidé, co se o tyto věci zajímají. Naopak ti, co o tématu nemají ani ponětí si odnesou nejvíce. Dojde jim, jak kvůli své pohodlnosti se zvířaty jednáme a že to všechno jde mnohem lépe - jen v menším množstvím a vyšší finanční částkou.

Kniha je tenoučká, přečtete ji za chviličku. Čte se opravdu dobře. Místy Vás pobaví, místy budete smutní, ale ve výsledku si odnesete obrovské množství informací. Jsem neskutečně ráda, že jsem knihu dostala - nevěděla jsem o ní. Dal mi ji bratranec a jeho skoro manželka Eliška a já jim musím ještě jednou poděkovat a taky knihu doporučit.
Rozhodně ji doporučuji. Dávám ji 90 % a v dnešní době ji doporučuju opravdu, ale opravdu každému.

pondělí 18. června 2018

Ostrov lhářů - E. Lockhart

června 18, 2018 2 Comments



Přečtěte si to. A jestli se Vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!

Báječná rodina Sinclairových.
Soukromý ostrov.
Velice bystrá dívka, se kterou je něco v nepořádku.

Skupina čtyř přátel – lhářů –, jejichž přátelství začne být destruktivní. 
Revoluce. Nehoda. Tajemství.
Lži a další lži.
Pravá láska.
Pravda.

Na knihu Ostrov lhářů jsem četla spousty pozitivních ohlasů a hlavně mi ji vřele doporučovala kamarádka. Všude bylo zmiňováno, jaký "wow efekt" závěr knihy čtenáři přináší. Měla jsem chuť na něco jednoduššího na čtení a kniha mě svou zvláštní anotací taktéž zaujala. Lži, lži - Pretty Little Liars - ty miluju a tak jsem si řekla, že by Ostrov lhářů mohl být něco pro mě.

Prvně bych zmínila, že kniha je nádherná na pohled. Od obálky, přes provedení vevnitř. Na konci naleznete dokonce i rodokmen rodu Sinclairových, což je super (ale vzhledem k tomu, že nám kniha poukazuje pouze na tři generace, je to vlastně spíše zbytečné - ale stejně hezké). 

Příběh se z velké části odehrává na soukromém ostrově rodu Sinclairových. Vlivná, bohatá rodina, která si zakládá na tom, že rodinou je. Všichni se tváří dokonale, ale v knize zjišťujeme že není nic, jak se zdá. Setkáváme se zde s prarodiči, jejich dětmi a vnoučaty. Jedna z dcer přivádí na ostrov i synovce svého partnera a on se vždy na léto stane součástí rodiny - i když jak pro koho.

Kniha je zvláštní. Tak bych ji asi nejlépe nazvala. Ale je zvláštní jiným způsobem než třeba finské fantasy. Pro mě byla zvláštní spíše v negativním smyslu. Co bych vytkla jako první, je autorčin styl. Někdy vlastně není vůbec špatné, když čtete něco, co je napsáno neskutečně stroze. Knize to ve své podstatě i přispívá v čtivosti. Jenže v knize, jako je Ostrov lhářů to vidím spíše jako obrovské mínus. Díky strohosti kniha absolutně nepracuje se získáváním si čtenáře - čtenář si nevytvoří s postavami nijak hluboký vztah. Ví toho o nich málo a nedokáží mu k srdci nijak více přilnout. Vzhledem k tomu, o čem kniha vypráví je to ale obrovský problém. Konec pak (alespoň pro mě) absolutně ztrácí význam. Konečný efekt, který kniha přináší se pro mě absolutně nekonal. Nejen, že jsem ho z velké části odhadla už na začátku, ale zároveň mi byl vlastně úplně jedno. 
Ke všemu mi v jistých částech přišlo, že se autorka snaží o jistou uměleckost, ale absolutně se jí to nedařilo. Jakoby si kniha hrála na něco, co není...
Na druhou stranu mě to až příliš netrápí - knihu přečtete za jeden den, čte se opravdu dobře a je útlá.

Řekla bych, že Ostrov lhářů je ten typ knihy, který si musíte přečíst víckrát. Díky tomu, jak napsaná je budete v knize na podruhé a případně i potřetí objevovat mnohem víc a budete si moc vychutnat mnohem víc jednotlivé náznaky. Problém pro mě je ovšem v tom, že mě kniha k dalšímu přečtení prostě neláká.

Chápu, co se lidem na knize líbí a asi by se mi líbila také, kdyby byla napsána jinak. Kniha mi přespříliš nesedla. Tématicky je to kniha, u které bych si představovala, že o ní budu po přečtení přemýšlet ještě několik dní, jenže to se nekonalo. Mně to bylo prostě naprosto fuk. Přesto si kniha své čtenáře najde... Poukazuje na problémy "rodů", na psychické problémy a na to, co se může dít, když se cítíte pod tlakem a snažíte se být neustále ti nejlepší. Asi bych ji doporučila spíše čtenářům kolem čtrnácti, patnácti let. Rozhodně bych knihu doporučila půjčit - a pak bych Vás poprosila o Váš názor. Pokud jste ji četli jsem neskutečně zvědavá na to, co byste o ní řekli vy. Mně kniha opravdu příliš nesedla. Dala bych jí zhruba 50% - tři hvězdičky. Nemůžu ji však upřít jedno - je neskutečně fotogenická.

pátek 15. června 2018

Panský dům - Anne Jacobs

června 15, 2018 2 Comments



Augsburg 1913
Mladá Marie nastupuje jako kuchyňská pomocnice v impozantní vile, sídle průmyslnické rodiny Melzerů. Zatímco si děvče ze sirotčince vydobývá své místo mezi personálem, panstvo si užívá zimní plesové sezony, v níž má být uvedena do společnosti nejmladší, krásná dcera Katharina. Jenom Paul, dědic rodiny, se drží stranou společenského mumraje – dokud nepotká Marii...

Panský dům člověka upoutá na první pohled už nádhernou, zimní obálkou. Mě zaujal i tématicky. Slibovaná, třídílná rodinná sága. Do knihy se první ponořila moje babička a byla z ní nadšená, takže jsem neváhala a sáhla po ní brzy také.

Od knihy nečekejte příliš akce a "vražedného" napětí. To by asi nečekal nikdo, ale pro jistotu... Kniha přináší opravdu náhled do rodiny bohatých lidí a jako první díl mapuje roky 1913 a část roku 1914. (Děj končí atentátem na Ferdinanda d'Este). Nežijeme pouze životy smetánky, ale i jejich sluhů. Zvláště pak osud mladé dívky Marie.

Postav se knize objevuje hodně, ale osobně jsem neměla problém, že bych se v nich ztrácela. Možná úplně ze začátku mezi poddanými, ale po několika kapitolách jsem se perfektně orientovala i mezi nimi. Autorka si dala záležet na různorodých charakterech a tím pádem jednotlivé postavy perfektně rozlišila.

Kniha je neskutečně čtivá. Musím upozornit, že zhruba první třetina knihy je opravdu dějově rozvleklejší, ale mně to nijak nevadilo. Osudy postav mě bavilo sledovat i před tím, než došlo k velkým zvratům. Četla se opravdu dobře. Jde o příjemnou, tlustší oddychovku.

Četla jsme názory, že kniha je hodně inspirovaná Panstvím Downton. Nemohu sloužit. Tento seriál neznám (ale mám v plánu). Osobně bych spíše viděla inspiraci klasickými autory jako je Austenová (tou asi nejvíc). Viděla jsem v knize však i kousky z takového Tolstoje (ale se závěrem Austenové). Nejde o "ulepenou" červenou knihovnu, ale čtení to ve své podstatě sladké je. 

Kniha mě opravdu neskutečně bavila a rozhodně se chystám pořídit další díl. Líbí se mi možnost nahlédnout do společnosti dané doby. Kontrast mezi panstvem a spodinou a také otázky ženských práv, které v té době byly velice aktuální. Knihu bych doporučila ženám, které mají rády červenou knihovnu, ale i těm, které se jí spíše vyhýbají, ale občas mají chuť na něco odpočinkového, "roztomilého". Pokud jste milovník Austenové a podobných klasiků, knihu rozhodně vyzkoušejte - budete číst něco nového, co Vám ale bude připomínat vaše oblíbené knihy. Knihu hodnotím 85% a rozhodně doporučuji!

středa 13. června 2018

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy

června 13, 2018 3 Comments



Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jsou malou antologií finské fantastické literatury, která zažívá v poslední době období hojnosti a úspěšně proniká i za hranice země svého vzniku. Bývá často označována termínem suomikumma či Finnish Weird – „finské podivno“, jejž poprvé použila nejvýznamnější představitelka tohoto literárního proudu Johanna Sinisalo.

Mnohoznačnost spojená s takovým pojmenováním není náhodná: pro „finské podivno“ je typické míšení různých žánrů a název se opírá i o národní literární tradici. Množství magických prvků najdeme už v Kalevale a stále živé jsou inspirace finskou či baltsko-severskou lidovou slovesností, zaklínadly i příběhy o přírodních živlech, dravých šelmách, mystikou opředených bažinách a „křížencích“ lidí a zvířat.

Druhým inspiračním zdrojem finské fantastiky je pak magický realismus a surreálné vnímání světa. Všechny tyto ingredience dodávají „finskému podivnu“ specifický charakter a obdařují je mocí proměňovat příběhy vycházející ze zdánlivě známé a všední reality v příběhy značně znepokojivé.

V antologii jsou zastoupeni následující autoři: Pasi Ilmari Jääskeläinen, Leena Krohn, Anne Leinonen, Tiina Raevaara, Johanna Sinisalo, Jyrki Vainonen, Maarit Verronen.

Ještě před několika měsíci by mě tato kniha absolutně nebavila. V posledních měsících mě však začalo neskutečně bavit YA fantasy, takové to jemné, spíše náznaky fantasy a tak jsem se rozhodla, že dám šanci i něčemu hlubšímu, co se v tomto žánru dá najít. Lesní lišky mě na první pohled zaujaly obálkou, která je naprosto nádherná. (Letos mám všeobecně štěstí na krásné obálky knih).

Lesní lišky jsou souborem sedmi povídek ze severu, konkrétně z Finska. Na obalu knihy najdete nápis "znepokojivé příběhy" a je to rozhodně vystihující! 
Většina povídek je opravdu znepokojivých a podivných. Snad nejzajímavější na nich je to, že jsou všechny napsané ve stylu, kdy si čtenář musí hodně domyslet. U některých méně (právě třeba povídka Lesní lišky, podle kterých se povídková kniha jmenuje) nebo více (například motýl). Ve své podstatě je znepokojivé i to, že čtenář se asi nikdy nedozví, jak přesně povídku autor myslel a zda ji on pochopil "správně". I když "správně" tady asi neexistuje. Spíše by chtělo říci - stejně jako autor.

Přiznám se, že jsem čekala zmatení a rozporuplné pocity. Ve finále tomu však bylo naprosto naopak! Kniha mě neskutečně bavila až na jednu výjimku. 

Nejslabší mi přišla povídka - Čarodějná kolébka. Tato povídka na mě působila ze začátku až moc nepochopitelně, zmateně. Závěr sice všechno vyjasní, ale přesto bych tuto povídku hodnotila zhruba na 45%. Povídka se zabývá úvahami o smrti a posmrtném životě a následuje "magický", "nadpřirozený" prožitek. 

Vybrat nejlepší povídky bude složité. Opravdu se mi ostatní moc líbily. Nejvíc však asi líbila povídka "Kéž bychom tu byli taky", která vypráví o vyspělé technice, která umožňuje přestěhování se do "dokonalého světa", který je však virtuální realitou. Tato povídka by ode mě dostala 90%.

Lesní lišky byly další skvělou povídkou, kterou bych hodnotila 90%. Finská legenda a podivínství. Sleduje dlouhou fázi života tří přátel. Je méně matoucí než ostatní povídky v knize.

Další 90% povídkou je hned první povídka Transit, která je složená z výpovědí podezřelých. Ke konci je jistá hodně kontroverzní fáze. Tato povídka mě do této sbírky opravdu ponořila a patří mezi ty tři nejlepší.

Ani zbylé povídky nebyly vůbec špatné a všechny dosahovaly na pěti hvězdičkové hodnocení, což je i pro mě nečekané. Je až k nevíře, jak čtivé všechny povídky byly (což jsem nečekala) a jak nenápadně donutí člověka zamyslet se nad nejrůznějšími myšlenkami, životními fázemi a tím, co je důležité a co naopak není.

Celkově jsem na Goodreads knihu hodnotila pěti hvězdičkami. V procentech bych jí dala 88%. Bylo to opravdu milé překvapení, které potěší milovníky fantastiky. Benefit je samozřejmě i nádherné zpracování. Tahle knížka bude jedna z těch, které si v knihovně vyloženě vystavím. Tyto povídky rozhodně doporučuji. Je to krátká knížečka, ale nenechte se strhnout a nepřečtěte všechny povídky najednou. Dejte si mezi nimi chvilku prostoru na zamyšlení. Stojí to za to!

pondělí 11. června 2018

Můj život s Reinhardem - Lina Heydrich

června 11, 2018 2 Comments


V roce 1976 byla vydaná v Německu velmi osobně napsaná kniha vzpomínek Liny Heydrichové, kde si připomíná nejdůležitější milníky svého života a zároveň odhaluje, jaké to bylo být manželkou Reinharda Heydricha. Letos vychází tento kontroverzní titul v Německu podruhé a poprvé také česky. Českému čtenáři se tak naskýtá výjimečná možnost poznat Reinharda Heydricha, jednu z nejosudovějších postav českého národa, z úplně jiného úhlu pohledu... Memoáry doprovází úvodní slovo Heidera Heydricha, komentář Jaroslava Čvančary a rozhovor Heidera Heydricha s reportérkou Hanou Benešovou. Kniha je doplněna o unikátní a bohatou fotopřílohu z archivu rodiny Heydrichů a badatele Jaroslava Čvančary. Mnoho fotografií je publikováno vůbec poprvé.

O druhou světovou válku a zvláště pak o atentát na Heydricha se zajímám, což už jste si možná podle několika recenzí na tomto blogu všimli. Když se mi dostala do ruky knihu "Můj život s Reinhardem", kterou nadiktovala žena Reinharda Heydricha - Lina, musela jsem si ji přečíst. Co bych řekla o knize Vám se dozvíte dnes.

Reinharda Heydricha zná snad každý, kdo prošel alespoň základním vzděláním. Není třeba ho příliš představovat. Od této knihy jsem očekávala, že se dozvím něco o jeho soukromém životě, že třeba bude možné pochopit ta zvěrstva, která způsobil. Jenže to by se muselo Lině Heydrichové dát věřit alespoň slovo. 

Kniha by mohla být dost kontroverzní. Co kdyby ukazovala Heydricha jako beránka, který za nic nemůže? Co kdyby mohla někoho svést na scestí? Nebojte se. Nic takové se rozhodně nestane. Ze celé knihy sála to, jak sama Lina Heydrichová byla absolutně povrchní, naivní a hloupá. Ano. Jsem ráda, že ze sebe v této knize udělala takovou hlupačku, protože teď se opravdu nemůže nikdo bát toho, že by kniha mohla někoho k nacismu přiklonit.

Dozvídáme se to, jak "chudinka" Heydrichová musela po válce utíkat a skrývat se a jak si to vlastně vůbec nezasloužila. Ani jednou se neotře o něco jako uznání toho, že co její muž dělal a co ona plně podporovala byla zvěrstva. Naopak je celou knihu cítit, že Heydrichová stále s nacistickými myšlenkami plně sympatizovala. Vrchol jejího smýšlení se ukázal ve chvíli, kdy poukazovala na to, že nechápala, proč neměla jako válečná vdova nárok na finance od státu, jako jiné ženy. V knize jsou taky opravované nesrovnalosti, které Heydrichová ve svém vyprávění uvádí. Zajímalo by mě, jestli jí Heydrich tak moc lhal, nebo jestli si ona tolik věcí přibarvovala až tak moc, že jim začala věřit. Jinak by ji přece muselo být jasné, že nepřesnosti, které uvede budou historiky vyvráceny... 

Tato kniha však není o tom, aby vám byl vypravěč sympatický. Spíše naopak. Věřím tomu, že některé popisy života, který v soukromí Heydrichovi vedli jsou reálné, ne příliš přibarvené. Kniha ukazuje druhou světovou válku z jiné strany. Ukazuje zbabělou ženu, která by ovšem nic takového nikdy nepřiznala. Ukazuje na druhou stranu i to, že jejich děti to po válce samozřejmě jednoduché neměly - i když ty v tom byly opravdu nevinně. 
Kniha je doplněná zajímavými fotografiemi a závěrečným komentářem syna Heydrichových. Pokud se o toto téma zajímáte, rozhodně si knihu přečtěte. Čte se překvapivě dobře a přinese Vám i prosto nad zamyšlením. Rozhodně doporučuji lidem, které téma druhé světové války zajímá. Těm, koho nezajímá toho kniha samozřejmě příliš nedá. Knihu hodnotím 75%.