@bettypavkova

čtvrtek 2. července 2020

"Pětka" - Pět nejlepších knih prvního pololetí 2020

července 02, 2020 2 Comments

Pětka, která se věnuje nejlepším knihám, které jsem přečetla za určité časové období, je vždy velmi oblíbená. Proto se nemohlo stát, že bych vás o ni ochudila v prvním pololetí roku 2020. Bohužel se pro mě v této době staly velkým žroutem času státnice. Proto jsem knih přečetla méně a tak mám i méně knih, z kterých vybírat. Pár skvělých kousků se tam však našlo. Státnice dopadly skvěle, času na čtení je však stále dost málo. Takže to vypadá, že letos bude celkový počet mnou přečtených knih výrazně menší. Za první pololetí (tedy do konce června) jsem přečetla celkem 35 knih. A jakých pět bylo těch nej?




5. Byl jsem Mengeleho asistentem - Miklós Nyiszli


Byl jsem Mengeleho asistent je kniha, kterou by si měl přečíst každý, koho zajímá tematika druhé světové války, koncentračních táborů a podobně. Tahle útlá knížečka je nesmírně těžká a drsná. Zvěrstva, která byla na lidech v táborech páchány jsou zde popsány bez jakýchkoliv příkras. Autor popisuje svůj reálný život, nepotřebuje do něj zapojovat "romantickou linku" ani jiná pozlátka. Popisuje pouze drsný život. Přes to všechno se kniha čte velmi dobře. Jako román. Jsem moc ráda, že byla znovu vydána, protože byla mnoho let nesehnatelná a prodávala se v antikvariátech za tisíce. Dokonce vyšla i v rámci výborné edice. Pokud hledáte inspiraci na čtení z období druhé světové války, Byl jsem Mengeleho asistentem by vám rozhodně nemělo chybět v knihovně. 




4. Noční film - Marisha Pessl



Po nočním filmu jsem pokukovala už pár let. Byla to ale poměrně drahá kniha. Ona je totiž kvalitně zpracovaná a obsahuje i různé bonusové materiály, které jistě nebyly na tisk levné (stránky knihy, které jsou celé jako webové stránky, fotografie atd.). Štěstí se usmálo, Noční film se objevil v Levných knihách za 99 Korun a já si ho hned utíkala koupit - a nadělila si ho pod stromeček. Hned po Vánocích jsem se do něj také pustila. Je to tlustá, velká kniha, ale naprosto perfektní. Příběh vypráví o fiktivním režisérovi filmů, které dokáží diváky pořádně vyděsit. O režiséru koluje mnoho fám. A jednoho dne zemře jeho dcera. Vše je řešeno jako sebevražda, ale jednomu novináři se to zdá podivné. Začne vyšetřovat na vlastní pěst a dostává se do víru událostí, které jsou podivné, depresivní a neuvěřitelně atmosferické. Celou dobu, co jsem knihu četla, se mi nechtělo věřit, že Stanislas Cordova v reálném světě neexistuje. Temné, mrazivé, pochmurné. Jedno velké doporučení. Recenzi najdete tady.
3. Šikmý kostel – Karin Lednická
Šikmý kostel byl jednu dobu vidět všude. Upřímně, myslela jsem, že jeho místo na výsluní bude trošku dlouhodobější, třeba jako u Hany. Realita je taková, že po velkém úspěchu po vydání se mi zdá, že v současné době už přestává být vidět. Každopádně je to velká škoda. Jde o nesmírně poutavý román z let 1894-1921, který se odehrává na Karvinsku. Asi je všem jasné, že velký vliv na osudy postav v knize má právě hornictví. Kniha je úžasná, přesto, že se místy objevuje polština případně nářečí, čte se výborně, jednotlivé stránky si užíváte. Není to lehké čtení, osudy hlavních postav jsou velmi těžké a smutné. Čtení ovšem poutavé. Jde o ságu města a tak autorka plánuje ještě další dva díly. Moc se těším. Už aby byly na světě. Recenzi najdete tady

2. Nezlomná – Richard Askwith

Poměrně nečekaným jevem v mých „top“ knihách je Nezlomná. Jde o životopis Laty Brandisové, který mě naprosto uchvátil. Lata Brandisová je první a jediná žena, která kdy vyhrála Velkou Pardubickou. Kniha vypráví její životní osudy. Dá se říct, že Nezlomná je příběhem jedné nesmírně silné ženy, ale také Velké Pardubické a žen celkově. Lata Brandisová vyrůstala v letech, kdy ženská práva nebyla samozřejmostí a tak její život poměrně zajímavě reflektuje jejich vývoj. Máte zkušenosti s tím, že životopisy bývají často nudné, nečtivé? Tak tady se bát nemusíte. Nezlomná je ukázkou toho, jak by měl životopis vypadat. Úžasné čtení. A zase jedno čtení, které je trochu „zapadlé“. Rozhodně dejte této knize šanci: tady.

1. Jeden z nás - Příběh o Norsku – Åsne Seisrtand

Jako nejlepší knihu letošního roku hodnotím knihu, která je všechno jen ne lehké čtení. Jeden z nás vypráví o událostech, které asi všichni pamatujeme. Anders Breivik v roce 2011 spáchal v Norsku několik útoků a zavraždil během nich 77 lidí, většinou velmi mladých lidí až dětí. Tyto události byly velmi tragické a změnily přemýšlení celé Evropy. Kniha u těchto událostech vypráví. Mapuje Breivikovy přípravy, samotný útok, ale i dopady a životy některých z obětí. Kniha je reportážním románem a napsaná velmi citlivě, zároveň ale ne přehnaně emotivně. Knihu jsem hltala větu za větou. Oceňuji i to, že autorka, přestože je Norka, neváhá a kritizuje bezpečnostní složky, které se v tomto případu dopustily velkého množství chyb. Edice Prokletí reportéři od Absyntu je výborná a autorka mi opravdu učarovala. Už mám doma její druhou knihu z této edice, Dvě sestry, na kterou se netěším o nic méně. Recenzi najdete tady.

středa 1. července 2020

Pivo, všude samé pivo - Pivní putování + Teorie bečky

července 01, 2020 0 Comments
 

Pivní putování - Zdeněk Susa

Pojďte s námi za nápojem, od pradávna drahým Čechům, Moravanům i Slezanům. Za mokem zlaté barvy, řízné chuti a sametové pěny.
Pedagog a lékař Zdeněk Susa putuje spolu se zpěvákem Matějem Ruppertem českou krajinou po pivovarech i pivovárcích, existujících i zaniklých. Po jejich historii, výrobě i zasazení do krajiny, které je mnohdy důležitější, než by se mohlo zdát.
Zdeněk Susa doplňuje putování vyprávěním o osobnostech spjatých s pivem, líčeným s humorem sobě vlastním. Dozvíte se tak třeba, v čem spočívala heroická síla Gustava Frištenského, co se skrývalo za poetickým tuláctvím Karla Hynka Máchy a jak snášela své vdovství Eliška Rejčka. Možná vás to překvapí, ale všechny zmiňované (a nejen ty) provázelo během jejich života právě pivo! Tyto příběhy jsou vyprávěny s laskavou nadsázkou i nemalým přesahem do kultury a historie.
Stejně jako ve stejnojmenném pořadu České televize, podle nějž kniha volně vznikla, jsou pasáže o pivovarech a výrobě piva doplněny slovem lékaře, dobovými i současnými fotografiemi a také výstižnými ilustracemi grafika Františka Žáčka.
Vejdi tedy a neuškoď!

Dnes pro vás mám jednu speciální dvojrecenzi. Obě knihy mají totiž společného něco krásného. Něco, pro co jsme my Češi tak známí. Pivo. Nevím jak vy, ale já jsem prostě pivař. Pivo miluju a dopřávám si ho moc ráda. Oproti tomu, tvrdý alkohol nebo víno až tak moc nevyhledávám. Proto mě tyto dvě knihy, které nabízela Novinka měsíce k recenzi velmi zaujaly. Pojďme se na ně společně podívat.

Začneme právě Pivním putováním. To byla ta kniha, kterou jsem musela mít. Samozřejmě, jak jsem zmínila výše - pivo! Druhá věc je ta, že z této edice od České televize mám doma již Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli. Knížky jsou naprosto nádherně zpracované. Přehledně dělené a plné krásných fotografií. K tomu i krásně graficky zpracované. Prostě potěcha pro oko. 

Kniha začíná kapitolou, která se věnuje tomu, co pivo vlastně je. Následně je dělená do kapitol, které mapují jednotlivé oblasti naší vlasti. Konkrétně je kniha dělená na kapitoly Pomoraví, Polabí, Praha, Pojizeří, Jižní Čechy, Východní Čechy a další. Každá kapitola pak popisuje historii piva v dané oblasti. Věnuje se nejznámějším pivovarům v dané oblasti, osobnostem, které v dané oblasti žili a s pivovarnictvím jsou zde spjaty. Na závěr knihy naleznete také pár stran, kde pivo komentuje lékař - sám autor knihy. Dozvíte se, jak to je s pivem a zdravotním stavem a další fakta a mýty, které kolem piva kolují a ke kterým se zde pan doktor vyjadřuje.

Celá kniha vznikla na základě dokumentárního seriálu České televize, který se jmenuje taktéž Pivní putování. Pan Zdeněk Sus (taktéž autor knižní podoby) společně s Matějem Ruppertem provází jednotlivými oblastmi České republiky a věnuje se v něm právě pivu. Jak jsem již zmínila, na stejném principu funguje i kniha Co naše babičky...

Pivní putování za "babičkami" nijak nezaostává. Jak po stránce vzhledové, tak po stránce obsahové. Přesto, že jde o knihu, která je populárně naučná, je psána velmi přívětivě a čtivě. Samozřejmě nejde o knihu, kterou přečtete na jeden zátah a budete hltat její příběh, pokud vás ovšem téma piva zajímá, zajímá vás jeho historie a máte ho rádi, dozvíte se zde opravdu velké množství zajímavých informací. A samozřejmě, pokud jste z "pivařské oblasti", je i velká šance, že vaše město nebo městečko v knize najdete. Á propos, to byl další důvod, proč jsem po knize toužila. Už v "babičkách" byl zmíněn pivovar v našem malém městě. A tady je samozřejmě také. Mé patriotistické srdéčko plesá.

Nějak mě láká porovnání Pivního putování s Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli. Musím říct, že Babičky mají samozřejmě širší využití, protože v nich najdete velkou řadu tipů, triků i receptů, které v běžném životě využijete. V Pivním putování se naopak dozvíte velké množství zajímavostí. A pokud jste opravdu vášnivý pivař, můžete knihu využít i jako takový "průvodce" českým pivem, místy s ním spjatými, které byste mohli navštívit případně i knihou plnou tipů na tradiční česká piva, která musíte mermomocí ochutnat. Za mě ano, kniha je krásná. A rozhodně ji doporučuji. A zároveň to může být skvělý dárek. Pokud přemýšlíte, co dát tatínkovi/dědečkovi nebo komukoliv jinému, a víte, že má rád pivo, není nic jednoduššího. Pivní putování je nádherně zpracované a radost udělá každému milovníkovi piva.

Za poskytnutí knihy Pivní putování děkuji Novince měsíceTady na webu Novinky měsíce se dozvíte obrovské množství informací o knize, včetně ukázek z knihy. Určitě mrkněte, jak krásně graficky zpracovaná kniha je.


Teorie bečky - jak uspořádat dobrou pařbu - Jiří Klusáček

Po přečtení Teorie bečky pozvete své kamarády a narazíte sud s pivem! Takovou sílu má tato kniha, která vtipným způsobem popisuje český fenomén pořádání beček, sudů, soudků… tedy setkávání se lidí a jejich společné konzumace piva mimo běžné restaurace či domov. Bečka jako akce je svým způsobem rituál, má své zákonitosti, fáze, čas, prostor, osoby a role, a také energii, mystéria a tajemství… Všechny tyto aspekty jsou rozepsány ve více jak třiceti samostatných kapitolách. Pořádání těchto akcí je už dlouho pevnou součástí naší kultury, ale teprve v této knize je celý fenomén podrobně popsán.

Pokud jste vášnivý pivař a zaujalo vás Pivní putování, možná vás zaujme i Teorie bečky. K teorii bečky se ale váže i to, že musíte být pořádný párty člověk a organizátor. Teorie bečky vás provede tím, jak správně uspořádat večírek, jehož hvězdou se stane právě pivní bečky.

Tohle je podle mého názoru velmi originální knížka - a opět velmi zajímavý dáreček. Kniha je krásně zpracovaná. Najdete v ní jak fotografie, tak krásné, vtipné a jednoduché ilustrace. Líbí se mi i "pivní vzhled" obálky, který je jednoduchý a všeříkající. 

V knize najdete spoustu tipů, jak se o pivo v bečce ideálně starat. Od toho, jaká zařízení je dobré k bečce pořídit, přes ideální počasí až po "sklo", které se hodí. Celá kniha je proložená vtipnými příběhy "ze života", které s bečkou a pivem souvisejí. 

Myslím si, že tahle kniha je super počin, který nemá obdoby. Je to takové čtení, které nese ryze české prvky. Nejen kvůli pivu, ale i kvůli typu humoru, který se v knize objevuje. Celkově je to vlastně poučné a zároveň i nesmírně vtipné čtení. Samozřejmě je to již trochu specifičtější čtení, které není pro každého, ale rozhodně si myslím, že jde opět o skvělý i vtipný dárek. Je to vtipný návod, jak se stát nejlepším organizátorem pivní párty, který určitě najde své čtenáře. Já osobně jsem nadšenější z Pivního putování, než z Teorie bečky, protože ta je už více konkretizovaná - a já nejsem typ, který by párty organizoval, ale pro někoho, kdo se ve večírcích vyžívá, je tohle určitě skvělá knížečka.

Za poskytnutí knihy Pivní putování děkuji Novince měsíce

čtvrtek 18. června 2020

DIMILY trilogie - Estelle Maskame

června 18, 2020 4 Comments

Na léto v Kalifornii se Eden vůbec netěší. Strávit ho má totiž v nové rodině svého otce, kterého už tři roky neviděla. Prázdniny by měla prožít s třemi nevlastními bratry a novou „matkou“ – lidmi, které vůbec nezná a ani netouží poznat. Na největší komunikační problémy naráží s Tylerem, nejstarším z bratrů. Nevyzná se v jeho divoké povaze, nemůže vystát jeho drzý pohled a ego vyšší než kopce v Beverly Hills. Pořád na něj ale někde naráží a čím víc poznává jeho svět nekonečných večírků a her, při kterých se porušují pravidla, tím víc jí zajímá. Začíná ztrácet hlavu pro lásku, která je zakázaná…

Anotace výše popisuje děj prvního románu z trilogie DIMILY. Možná si teď ťukáte na čelo, co jsem to za člověka, vždyť DIMILY má díly čtyři! Čtvrtý díl však vypráví příběh Taylera, hlavní mužské postavy a není přímo navazujícím na samotný příběh z této trilogie. Rozhodla jsem se, že recenzi tentokrát napíšu na všechny první tři díly na jednou. I proto je zde anotace uvedena pouze z dílu prvního, protože, pozor, anotace k dalším dílům jsou velmi spoilerující. Já sama se o příběhu z dalších dílů nebudu nijak konkrétně vyjadřovat, takže se nemusíte bát, že bych vám z něj něco vyzradila. 

DIMILY je pro mě poměrně neobvyklým výběrem četby. Jde o young adult a ještě k tomu romantiku. To je kombinace, která jde rozhodně mimo mě. Ovšem tady jsem udělala výjimku. Kromě kamarádky Verči mi totiž knihu doporučovala taky moje babička. Přečetla si první díl a byla z něj nadšená. Nakonec od nás k Vánocům dostala i zbylé díly ze série. A líbily se jí všechny. V době těsně před státnicemi jsem totiž chtěla něco hodně jednoduchého, od čeho budu moci často odbíhat. A tak jsem se pustila do prvního dílu. A nakonec i do druhého a hned i do třetího. Což je také neobvyklé. Málokdy čtu sérii celou dohromady.

Příběh nás zavádí do Kalifornie, kde Eden tráví prázdniny se svou nevlastní rodinou. Eden je 16 let a je to znát. Puberta s ní doslova cloumá. Její prázdniny se točí kolem večírků s alkoholem, přátel, kluků a taky její nevlastní rodiny, ke které od začátku přistupuje nedůvěřivě. Nakonec se ale něco změní, tedy hlavně s jedním z bratrů...

DIMILY je dost profláknuté a asi všichni vědí, o co zhruba tam jde. Zároveň je jasné, že je to young adult romantika. A aby tomu nebylo málo, autorce Estelle Maskame bylo stejně jako Eden šestnáct let, když knihu napsala. A paradoxně to je jedna z věcí, kterou bych chtěla vyzdvihnout. Zaprvé, působí to neuvěřitelně autenticky. Z pohledu čtenáře, kterému je 24 let musím místy protáčet oči, ale pak si vzpomenu na samu sebe, když mi bylo šestnáct let a dojde mi, jak strašně pravdivé chování a přemýšlení postav je. Druhá věc je ta, že i to, co postavy prožívají a jak o svém jednání přemýšlejí je autentické. Vím, že někteří mají problém s tím, že kniha ukazuje alkohol a mluví i o drogách. Jenže to jsou další věci, které jsou lidem v tomhle věku blízké, ať se nám to líbí nebo ne, teenageři takoví jsou. A autorka prostě jenom popsala to, co viděla u sebe a svého okolí. Já si vlastně díky čtení DIMILY zavzpomínala na dobu, kdy mě samotné bylo kolem patnácti-šestnácti let a jací lidé se kolem mě v té době pohybovali. Byť já byla poměrně slušné dítě (i když ne úplně), kolem mě se pohybovali lidé, kteří by drsňáka z DIMILY strčili do kapsy. Bylo to hrozně fajn vzpomínání.

Mladý věk autorky je samozřejmě znát. Kniha je psána jednoduše, nečekejte zde žádná obrazná přirovnání, která vás posadí na zadek. Nad jazykem se rozplývat nebudete. Jenže to ani není cílem takovéto knihy. Kniha se krásně čte, odpočinete si u ní a to jsem od ní čekala. A taková je celá série. Musím ovšem poznamenat, že (nejen) způsob vyjadřování se vyvíjí. A na jednotlivých dílech je poznat, jak autorka vyspívala. A poznat je to i v příběhu a přemýšlení postav. Dospívají a Estelle Maskame dospívá s nimi.

Celé DIMILY je vlastně nesmírně milé čtení. Ano, objevuje se zde pár rozhodnutí postav, které nechápu. Ani když se snažím sebevíc vzpomenout na svá "teen" léta. Hlavně tedy jedna "převratná" situace v druhém díle mi přišla jako zbytečné a hlavně nelogické protahování. Sice jen o pár desítek stran, ale stejně Eden nakonec udělala to, co bylo logické. Jen jí to bez jakéhokoliv logického důvodu trvalo těch několik stran. Přes to všechno je ale celá trilogie moc příjemným čtením. Takovým tím milým, co vám vykouzlí úsměv na tváři, a i když Vás postavy třeba štvou, přejete jim happy-end. A po dočtení posledního dílu budete smutní, že už je konec.

Když už zmiňuji postavy. Eden je v prvním díle opravdu na ránu. Ach ta puberta. V druhém díle je mnohem vyspělejší (a nejen ona). V první polovině třetího dílu se může stát, že Eden na ránu se vrací, ale tam už je to poměrně logicky odůvodněné. Každopádně vývoj Eden mě bavil víc než ten Taylerův. Ten Edenin totiž nebyl plánovaný. Nepůsobil násilně, vyvinula se s autorkou. Tayler se naopak vyvíjel trochu programně, ale pořád mě bavil a vývoj nebyl nemožný. Byť si myslím, že by trval déle.

Celá trilogie je jednoduše skvělou oddechovkou, která mě nesmírně bavila, postavám jsem fandila a čtení si celkově moc užívala. Pokud hledáte odpočinkovou romantiku, směle do toho!  

úterý 16. června 2020

"Pětka" - Pět knih se zvířecími hrdiny, které si musíte přečíst

června 16, 2020 2 Comments

Kdo by nemiloval zvířata. Jasně, jsou mezi námi i tací, co je si z nich úplně nesedají na zadek, ale já je miluju. Naprosto nejvíc. Takže se rozhodně nevyhýbám knihám se zvířecí tematikou. Proto bych vám dneska ráda představila pět skvělých knih, kde se zvířata objevují. A je to pět knih pro dospělé čtenáře. Tak se pojďte mrknout na článek a nechte se inspirovat. :-)

5. Psí poslání
Psí poslání asi bude znát hodně z vás. Před pár lety to byl knižní hit. Později dokonce i filmový hit (mimochodem film taky doporučuji). Knížka je ve své podstatě smutná, ale pro mě byla hlavně plná naděje a toho, v co se snažím věřit a doufat. V knize se setkáváme s mnoha psy, rodinami a neskutečně hlubokými mezi lidskými i lidskopsími vztahy. Autor se psů drží a tak už si od něj můžeme přečíst další dvě psí knihy, obě dvě jsou moc fajn, ale jednička pro mě vede. Letos by od autora měla vyjít čtvrtá psí kniha, tak se moc těším.

4. Pes
Pes od Kerstin Ekmanové je takové jednohubka, ale možná už jste o ní u mě párkrát slyšeli. Jsem z ní totiž nadšená. Zjistila jsem, že asi úplně nesedne každému, ale mě naprosto pohltila. Hned na první pohled mě zaujala nádherná obálka. A obsah? Celý příběh je o štěňátku, které "bojuje" s drsnou severskou přírodou. Kniha je nádherná, autorka píše nádherně, místy poeticky, přírodu popisuje bezchybně. Do Psa jsem se naprosto zamilovala a mám v plánu pořídit si od autorky i nějaké další knihy, protože mě opravdu zajímá, jestli je v jejích knihách severská příroda popisována vždy tak nádherně. Na Psa si můžete přečíst i recenzi u mě na blogu: tady.

3. 25 gramů štěstí
Další kniha, kterou jste u mě na blogu a instagramu mohli už několikrát vidět. Snažím se ji ukazovat jak jen to jde, protože mě uchvátila. Je to opět tenčí kniha, ale nádherná a dokonce v ní najdete i několik fotografií. Kniha nám představuje ježečky. Hlavní hrdina knihy nám představuje svojí "ježčí" cestu, jak se dostal k tomu, že založit záchrannou stanici pro ježečky. Přesto, že kniha není klasickou beletrií, čtení je to skvělé, čtivé, neskutečně roztomilé, ale i edukativní a dozvíte se zde spoustu zajímavých informací. Doporučuji ji všem zvířecím milovníkům a klidně i jako dárek pro nějakého jiného zvířecího milovníka. Recenzi na ježečky najdete tady.

2. Dalajlámova kočka
Tentokrát něco pro fanoušky kočiček (a že já jsem velká kočičí lady. Doma máme čtyři dámičky se špičatými oušky!). Dalajlámova kočka nás jednoduše seznamuje s hodnotami budhismu. A činí tak pomocí kočky, která je, jak název napovídá, přímo kočkou Jeho Svátosti. Knížka je úsměvná, vtipná, ale nesmírně chytrá. Myslím si, že mnoho milovníků zvířat může k budhismu částečně inklinovat a některé jeho myšlenky na sebe převést. Dalajlámova kočka byla knihou, která mě donutila zajímat se více o samotný budhismus a roztomilá kočka je jen příjemným bonusem. Určitě se chystám i na další knížky od Davida Michieho. Má i knížky o psech, tak zkusím určitě i ty. Recenzi na Dalajlámovu kočku najdete tady.

1. Jasno lepo posstín zhyna
Další kniha, kterou propaguju jak jen to jde. To je Jasno lepo podstín zhyna. A nebojte. Kniha je v češtině. Příběh je nesmírně smutný, pochmurný, ale zároveň i nadějeplný. Sálá z něj neuvěřitelně silný vztah muže a psa, kterého si adoptuje. Pes je jeho jediným přítelem a vzhledem k hendikepu který má, je pojmenován Jednooko. Jasno lepo podstín zhyna je další, nádherně napsanou knihou. Autorka je původně malířka a z knihy je to nesmírně poznat. Hra s barvami v textu hraje významnou roli a úžasným způsobem podporuje atmosféru knihy. Jasno lepo podstín zhyna je jednou z nejlepších knih, co jsem kdy četla a určitě si ji brzy přečtu podruhé. Je nádherná. Nesmírně smutná, ale nádherná. Recenzi na ni najdete tady.

Četli jste nějakou z knih? A jak se vám líbila? Nebo se na nějakou chystáte? A jaká je vaše nejoblíbenější "zvířecí" kniha? Jsem jedno velké ucho a těším se na vaše komentáře! :-)

pondělí 8. června 2020

"Pětka" - Pět filmů, které byly natočeny podle knižní předlohy a vážně stojí za to!

června 08, 2020 6 Comments




5. Než jsem tě poznala

Je-li libo poplakat si, Než jsem tě poznala je tu přesně pro vás. Jak knižní předloha, tak samotný film, oboje stojí za to. Já jsem první viděla film, takže jsem možná lehce ovlivněná a asi se mi líbil i o špetičku víc, ale výraznou roli v tom jistě hraje i obsazení, které je podle mě perfektní.
Příběh je to dojemný, kapesníčky si připravte. Na mě, jak to tak bývá, zapůsobil dojemněji film než kniha. Rozhodně se ale seznamte s obojím. Jojo Moyesová, autorku knihy, asi není třeba dlouze představovat. Na kontě má spoustu románů. Nejslavnějším ale stále zůstává právě Než jsem tě poznala.

Bridget Jones Diary, movie, and Renee Zellweger image

4. Bridget Jonesová

Trilogie i Bridget Jonesové je velmi známá. Ta filmová. Je to přesně ten případ, kdy spousta lidí nemá o knižní předloze potuchy. Upřímně? Tady to až tak nevadí. Kniha je fajn, také je vtipná, ale filmy jsou mnohem lepší. Opět zde (alespoň pro mě) hraje důležitou roli výborné obsazení - hlavně ta sexy mužská část. :-)
Existují tři filmy, dva starší a jeden skoro nový. Ten nejnovější - Dítě Bridget Jonesové poměrně schytává kritiku, ale víte co? Mně se líbí možná úplně nejvíc. Sice tam trochu chybí taková ta, dnes již trochu "retro" atmosféra minulých dílů, ale tenhle film mě rozesmál nejvíc.

film, Stephen King, and amethysthe image

3. Mlha

Film Mlha vznikl podle jedné z nejlepších povídek od mistra Kinga. Takže ještě aby tady nebyla, že? Špetka sci-fi, špetka hororu, špetka apokalypsy, stísněné prostředí a - pozor - úplně jiný závěr než v knize. A stejně se mi ten film líbí! On totiž sám King řekl, že závěr ve filmu je snad ještě lepší, než ten jeho. A to už je co říct. Konec filmu je trošičku velkolepější, než ten v povídce. Oči jsem valila pořádně. Doporučuji oboje. Rozhodně perfektní, pokud se chcete seznámit s Kingovou tvorbou. Ať už přímo s tou jeho, nebo s tou, která byla podle jeho předlohy natočena.

Výsledek obrázku pro charlie and the chocolate factory

2. Karlík a továrna na čokoládu

Geniální propojení spisovatele a režiséra. To se stalo přesně tady Roald Dahl, úžasný spisovatel knih (nejen) pro děti a naprosto geniální a praštěný řežisér Tim Burton. Ano, mluvím o tomto novějším Karlíkovi. Barevná, bláznivá a zároveň neskutečně milá podívaná. Mám ji spojenou s příjemnými chvilkami a bavím se u ní pokaždé. Karlíka si asi zase pustím někdy před Vánoci, protože k nim pohádky patří a já mám jednoznačně radši tyhle novější.

elizabeth bennet, keira knightley, and pride and prejudice image

1. Pýcha a předsudek

Pýcha a předsudek. Moje milovaná kniha a i film. Ano. Opět ten novější a opět jsme u toho, že je perfektně obsazený. Kdo by nemiloval pana Darcyho? A Matthew Macfadyen ho ztvárnil naprosto perfektně. Celé prostředí filmu a chování postav je úžasné a jde o jeden z mých nejoblíbenějších filmů celkově. Rozhodně doporučuji i jednu z mých nejoblíbenějších knih - jeho předlohu. Milá, nezkažená doba a zároveň silné ženské hrdinky. To je Pýcha a předsudek a tento film ji ztvárnil dokonale.

Jaký je váš nejoblíbenější film podle knížky? A co ty z mého seznamu, viděli jste nějaký a máte ho rádi? :-)

Obrázky a gify jsou čerpány z weheartit.com :-)

neděle 24. května 2020

Hornické vdovy - Kamila Hladká

května 24, 2020 4 Comments

Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden.

Kniha Hornické vdovy přináší autentické autorizované příběhy hornických vdov od nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky, kdy bylo hornictví vnímáno jednou jako výkladní skříň socialismu, jindy jako jev zatracovaný a zesměšňovaný. Kniha se tak snaží poodkrýt fenomén hornictví v jiném světle a relativizovat mnohaletá klišé, jež se k němu vážou.

Publikace vychází s předmluvou Martina Jemelky, historika českého dělnictva, a množstvím doprovodných dobových materiálů.

Hornické vdovy mě zaujaly už před nějakou dobou. Náhodou jsem na ně narazila, myslím, že na ČBDB a říkala jsem si, že by mohlo jít o zajímavé čtení. Bylo to chvíli potom, co na ČT 1 běžel seriál o neštěstí na Dukle a moje čtení této knihy se spojilo s dobou, kdy je spousta lidí nadšená ze Šikmého kostela. Tak nějak je to hornictví teď kolem nás. Každopádně jsem si knihu přála k narozeninám a dostala ji. A také jsem se do ní poměrně brzy pustila.

Knížečka je poměrně útlá. Má něco kolem 200 stran a část z nich jsou také fotografie. Na první pohled knížka zaujme i svým grafickým zpracováním. Růžová barva s tématem působí možná trochu zvláštně, ale je originální. Nemám doma jinou knihu v takovémto "baby" odstínu růžové. Růžová se promítá i přímo v knize, jména žen, které vypráví své příběhy jsou právě tímto odstínem psány. Právě jména žen jsou i pojmenováním jednotlivých kapitol, což mi přijde hezké, jako pěkná pocta těmto ženám s nelehkým osudem.

Být horníkem bývalo velice prestižní povolání (v knize najdete i konkrétní porovnání platu horníka s jiným zaměstnáním). Kromě výborného finančního zabezpečení se tato dřina spojovala i s jistou prestiží. Celkově šlo často o poměrně propojenou společnost, kdy spolu jednotlivé rodiny měly blízké vztahy, jezdily na rekreace, děti na tábory... Pravdou je, že dnes už tomu tak není. Ani prestiží, ani finančními ohodnoceními...

Příběhy, které jsou v knize vypráví jednotlivé vdovy. Naleznete tady ženy, které o manžele přišly již v 60. letech 20. století, ale i ženu, která o manžela přišla v roce 2013. Jde o takový průřez od druhé poloviny 20. století prakticky do současnosti a neštětí se odehrála v různých dolech. Dukla, Darkov... Z jednotlivých vyprávění cítím vysokou míru autentičnosti. Vyprávění díky tomu mohou někdy působit trochu zmateně, ale já oceňuji spíše to, že je cítit naprosto minimální zásah od autorky knihy. O to více emotivní čtení to je. Zajímavá je i další věc. Díky tomu, že kniha příběhy mapuje širokou dobu, lze sledovat i rozdíly ve fungování vztahů v rozmezí této doby. Další zajímavou věcí je to, že autorka se rozhodla do knihy zařadit i příběhy žen, které v době, kdy došlo k tragédii, řešily rozvodová řízení. Tady si stále nejsem jistá, jestli by nebylo lepší dát do knihy čistě příběhy funkčních párů. Na druhou stranu jde ovšem o zajímavý prvek, který poukazuje na to, jak neštěstí zasáhlo blízké celkově, nejen partnery obětí.

Hornické vdovy rozhodně nejsou lehkým čtením. Jsou emočně poměrně náročné, na druhou stranu i často pozitivní. Pozitivní v tom smyslu, že snad až na jednu výjimku se ženy dokázaly s tragickým osudem vyrovnat, pokračovat v životě a být šťastné. Většina z nich však dodnes vzpomíná na své manžele, na dávné lásky. Paradoxem je, že se často jejich novými partnery stali přátelé jejich manželů, nebo alespoň známí. Lidé, jež jejich smrt také zasáhla a následně svým partnerkám nebránily ve vzpomínání a přetrvávající bolesti. 

Fotografií v knize je velké množství. Emoce ve čtenáři vyvolávají ještě silněji. Umožňují konkretizovat si jednotlivé páry a jednotlivé osudy. Často obsahují i různé zajímavé dokumenty, novinové články z dané doby a podobně. Je skvělé, že došlo k takovémuto propojení textu a fotografického materiálu.

Kniha je silná, ale zároveň napínavá. Osobním způsobem přibližuje téma, o kterém se ještě nedávno skoro nemluvilo, dnes díky seriálovým i knižním adaptacím je přiblíženo více, avšak stále jde o oblast, která není plně otevřena. Pokud vás zajímají lidské osudy, reálné příběhy i silné, ženské osobnosti, určitě by vás Hornické vdovy minout neměly. Hodnotím je 90 %. 


úterý 19. května 2020

Sběratel sněhu - Jan Štifter

května 19, 2020 6 Comments

Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá jako zjevení každou noc u postele, majitelky starého deníku i všech, kteří kdysi obývali budějovický lágr. Tři časové linie, tři generace a tři různé osudy se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená.

Možná si vybavíte edici Tvář od nakladatelství Vyšehrad. Jsou to takové ty krásně zpracované knížečky menšího formátu, poměrně minimalistické obálky. Jooo, líbí se mi vzhledově. Co se obsahu týče, zaujal mě nejvíc právě Sběratel sněhu a pak ještě román Pět ročních dob. Sběratel sněhu má naprosto úžasná hodnocení. Očekávání tedy byla veliká.

Příběh se odehrává ve třech časových rovinách, které se postupně posouvají kupředu. První linie příběhů se střídá v letech 1930, 1956 a 2017. Kromě současnosti je tady tedy období druhé světové války, doba tvrdého socialismu padesátých let a současnost. Všechny tři časové roviny propojuje místo. České Budějovice a jedna konkrétní oblast. 

Příběh kolem roku 1930 nám vypráví o dvou sourozencích. Františkovi a Jenovefě, kteří se o sebe musí postarat. Příběh od roku 1956 nám přináší příběh tří přátel. Vlastně dvou. Jsou tři, ale všichni si myslí, že jsou dva. Současnost nám přináší příběh Dominika. Narodil se v roce 1995, tatínek je Rom, maminka byla Češka. Dominik i díky tomu neví, kam se zařadit, kam patří. 

Víc o příběhu říkat nebudu. Protože mám pocit, že kdybych řekla, řekla bych totiž 99 % příběhu. Všichni jsou z knihy nadšení. Pro mě to byl ale prostě průměr. Příběhy tří generací, které se něčím propojí nejsou zas tak originální a četla jsem jich spoustu, které byly mnohem lépe propracovány. Nemůžu upřít, že závěr příběhu a spojení těchto tří generací bylo zajímavé. Bylo. Ovšem to bylo tak všechno a ty strany, které k rozuzlení vedly, byly sice podstatné, aby k němu mohlo dojít, ale ničím jiným. Byly pro mě takovým dlouhým úvodem. Jednotlivé příběhy mi nepřišly nijak dobře provedené, prokreslené. Postavy mi nepřirostly k srdci. Žádná. Jejich osudy mi byly vlastně fuk. Některé mi byly až extrémně nesympatické. Třeba František na mě působil tak, že pojal silnou inspiraci v postavě Dannyho Smiřického, ale nebyl příliš dobře zvládnut. Mně to prostě nesedělo.

Upřít se nedá knize to, že jsou zde velmi pěkně jazykově rozlišeny jednotlivé doby. Každá si žádá svůj jazyk a to je to, na co spousta autorů zapomíná. Tady se to nestalo. Jednotlivé příběhy, které se odehrávají v různých dobách jsou jazykově perfektně rozlišeny. Postavy mluví tak, jak se k dané době (předpokládám) opravdu hodí. Stejně tak autor hezky pracuje se společenskými problémy, které se v konkrétních dobách objevovaly. Celkově pro mě má kniha zpětně velmi silný potenciál, který ale nebyl využit.

Pravděpodobně bych si knihu užívala o něco víc, kdybych byla z Českých Budějovic. A ještě víc pravděpodobně, kdybych byla kdybych pamatovala Budějovice z roku 1956, konkrétní oblast, o které příběh vypráví. 

Ve své podstatě musím říct, že to, kam autor směřoval bylo super, ale to, jakým způsobem k tomu směřoval mi přišlo, já nevím. O ničem? Sběratel sněhu pro mě byl díky vysokým očekáváním opravdu zklamáním. Na druhou stranu nešlo vyloženě o propadák, ale o knihu, která neurazí, ale rozhodně ani nenadchne. Celá kniha je jako bonus prošpikována různými sexuálními narážkami a náměty, které ale pro příběh nemají význam, nikam ho neposouvají. To mě prostě dokáže naštvat. Sběratel sněhu se hezky čte, Budějovičáci by mohli být vážně spokojení a znát prostředí, možná i více historii konkrétní oblasti. Pro mě, byť Budějovice jsou moje srdeční záležitost, to není kniha, ke které bych se vracela a kterou bych nějak extrémně doporučovala. Bohužel.

Sběrateli sněhu dávám 48 %.

sobota 2. května 2020

Stranger Things: Temnota na okraji města - Adam Christopher

května 02, 2020 3 Comments


Vánoce, Hawkins, 1984. Policejní náčelník Jim Hopper touží po jediném – chce strávit klidné první Vánoce s Eleven, ale jeho adoptivní dcera má jiné plány. Navzdory Hopperovým protestům ze sklepa vytáhne krabici s nápisem „New York“ a vzápětí přijdou těžké otázky. Proč Hopper před všemi těmi lety odjel z Hawkinsu? Co to znamená „Vietnam“? A proč nikdy nezmínil New York?
Přestože by raději čelil hromadě nepřátel z jiného světa, než aby mluvil o své minulosti, Hopper ví, že pravdu už nelze dál popírat. A tak začíná příběh o jisté události v New Yorku – posledním velkém případu před tím, než se všechno změnilo…

Léto, New York City, 1977. Hopper se vrací z Vietnamu a začíná znovu. Malá dcerka, pečující manželka a zbrusu nová práce detektiva NYPD mu návrat do civilního života značně usnadňují. Když se však znenadání objeví záhadní federální agenti a zmocní se složek o brutálních, nevyřešených vraždách, Hopper vezme věci do vlastních rukou, přičemž riskuje všechno, aby odhalil pravdu.


Je to tady, moji milí. Vychází další prequel k seriálu Stranger Thing. O prvním dílu, který nesl název Temný experiment, se můžete dočíst tady. První díl byl skvělý, takový příjemně mysteriózní, tajemný a představil nám příběh matky Eleven. Druhý díl nám představuje minulost Jima Hoppera. Ano, toho úžasného klaďase, policisty.

Nejprve bych vám chtěla vysvětlit, jak to s touhle sérií vlastně je. Každý díl této série prequelů píše jiný autor a představuje nám příběh jedné z postav v době před dějem seriálu Stranger Things. Jednotlivé díly na sebe tudíž vůbec nenavazují. Co se týče nutnosti toho, abyste viděli seriál, není to nezbytné. Knihy fungují i jako samostatné thrillery skvěle. Ovšem samozřejmě, pokud jste maniak do seriálu, mají pro vás potom ještě takovou výraznější přidanou hodnotu.

Jim Hopper je policista a byl jím i v minulosti. Z maloměstkého Hawkinsu přesídlil s dcerou a manželkou do New Yorku. New York sedmdesátých let nebyl žádná hitparáda. Vysoká kriminalita, málo peněz... řešilo se to snižováním stavů u policie a zároveň nabíráním i nezkušených osob. Prostě blázinec. Hopper se poměrně rychle vypracoval na detektiva na vraždách. Napomohly mu k tomu i zkušenosti z války ve Vietnamu. Příběh začíná řešením případu sériových vražd (a bacha, pojem sériových vrah se začal právě v sedmdesátých letech používat, takže v roce 77, kdy se věnujeme Hopperově minulosti, je tento pojem ještě doslova děťátko!), které vypadají tak trochu okultně. No vše se nakonec otočí o 180 stupňů a vy se budete pěkně divit.

V knize potkáme i Eleven. Občas se zde totiž objevují kapitoly "z přítomnosti", roku 1984, kdy Hopper Eleven právě o své minulosti vypráví. Přiznám se, že jsem čekala, že součástí vyprávění bude také to, co se stalo s manželkou a dcerou Jima. Rovnou vás upozorňuji, není tomu tak. Řeší se tady pouze tento případ. Celkově je tento díl mnohem méně mysteriózní, než byste mohli jako fanoušci ST očekávat. Tohle je vážně takový čistý detektivní thriller. A právě proto se mi líbil ještě možná o ždibíček víc než díl první, ale spíše je to nakonec hodně vyrovnané. Několik desítek stran přibližně za polovinou knihy mi totiž přišlo trochu pomalejších, o něco by se prostě kniha dala zkrátit, ale není to nic dramatického a tím, že miluju Jima, miluju detektivky a thrillery, a ještě k tomu jsem právě na thriller měla zrovna náladu, sedla mi Temnota na okraji města naprosto perfektně. 

Stejně jako v prvním dílu se i v Temnotě na okraji města objevuje perfektní dokreslování doby, ve které se příběh odehrává, za pomoci nejrůznějších detailů. Policie zde aktuálně s Hopperovým případem řeší také Samova syna (reálný sériový vrah, který v sedmdesátých letech řádil v New Yorku), objevuje se zde však opravdu jen jako zmínka. Je zde zmiňovaná dobová hudba, móda (jo a v jednu chvíli taky King :-D). Tohle mě strašně baví. A teda nevím, co za náhodu to je, že v prvním díle této volné série je okrajově zmiňován Charles Manson a v tomto druhém právě Samův syn. Tyhle detaily jsou podle mě prostě super a atmosféru dokreslují naprosto perfektně.

Stranger Things Temnota na okraji města, je super kniha nejen pro fanoušky Stranger Things. Tím, že jde opravdu o takový samostatný thrillerový případ, je podle mě velmi dobře přístupná i komukoliv jinému, koho zaujme anotace a případ, který se v knize řeší. Mě bavila moc a nakonec jsem se rozhodla, že ji budu hodnotit stejně, jako díl první a dám ji 95 %. Oba díly jsou opravdu povedené a já se těším na další (na Goodreads jsem dohledala, že už vyšel v originále i třetí díl, tentokrát o Max. Což není zrovna moje oblíbená postava, ale zvědavá jsem i tak. Zároveň chci ještě poznamenat, že jsem strašně ráda za zachování původních obálek, které jsem skvělé - ale doufám, že pokud vyjde třetí díl, tam ji pozmění, protože zrovna ta vypadá úplně jinak, než obálky těchto dvou předchozích dílů. A nechápu, proč to tak v originále mají, vždyť ty knihy k sobě pak vůbec neladí!).

Kniha by měla vycházet 5.5. 2020, ale doporučuji sledovat knihu na stránkách nakladatelství tady, protože víme, že v současné době se může ledacos pozměnit. Každopádně pokud nechcete být limitování hlídáním data vydání, můžete si jednoduše knížku předobjednat tady na e-shopu Knihy Dobrovský, kterému tímto moc děkuji za poskytnutí reading copy k recenzi! :-)

úterý 28. dubna 2020

Já, Finis - Václav Dvořák

dubna 28, 2020 5 Comments
Fotografie k recenzi mi poskytl sám autor. :-)

Věřím, že někteří z vás si pamatují na jednu českou knihu pro děti, která otřásla sociálními sítěmi. Na podzim roku 2018 totiž vyšli Písečníci a bludný asteroid. České sci-fi pro čtenáře kolem deseti let, které mělo nádherné ilustrace – a mně se neskutečně líbilo. Dokonce se dostalo mezi nejlepší knihy, které jsem v roce 2018 přečetla. Druhá kniha Václava Dvořáka? Očekávání jsou veliká!

Václav Dvořák se stále drží „svého“ žánru. Kniha je opět sci-fi, pořádné vesmírné dobrodružství! Sci-fi se v knize však mísí s prvky anti-utopie, která v literatuře pro děti tak zoufale chybí. Příběh začíná v době, kdy se již 23 let děje na světě něco podivného. Chlapcům, kteří dospějí do věku osmi let, se děje něco podivného. Zmizí. Vypaří se. Najednou prostě nejsou. Nikdo neví, kam mizí, nikdo neví, proč mizí. Ví se pouze to, že postižení chlapci nemizí. Hlavním hrdinou je Petr. Petr, který v osmi letech nezmizel, aniž by k tomu byl nějaký důvod. Má jeden zdravotní problém, ale ne takový, který by ho měl uchránit. Má velice citlivé oči. Musí nosit tmavé brýle. Na slunci by mohl oslepnout.

Petr má mladšího brášku Martínka. Brášku, kterému bude brzy osm let. Když dojde na tento den, Petr něco uvidí a rozhodne se jednat. Zachrání Martínka!


K samotnému příběhu nechci prozradit příliš, ale jednu věc si ještě odpustit nemůžu. Příběh nás dovede na místo ve vesmíru, které zpočátku nejsme schopni my, ani hlavní hrdina identifikovat. Místo je to ale velice zajímavé a s hlavním hrdinou ho prozkoumáváme. Je tu velké množství vesmírných nepřátel, které autor velmi dobře popisuje, a tak si je dokážete bez problémů představit. A to přesto, že jde o kreatury opravdu nevídané! Kromě nepřátel (i přátel) jsou zde různé stavby a přístroje velmi moderní technologie, která v námi známém světě nemá obdoby. Celý příběh je poměrně temný, ne však strašidelný. Hlavní část příběhu je klasickým sci-fi příběhem.

Kniha je plná akce. Objevují se v ní bojové scény, je zde množství zvratů, postupné odhalování informací, které se zpočátku odkrývají jenom v náznacích, a na závěr také několik opravdu šokujících zvratů a překvapení, která vám vyrazí dech. Nabitý příběh se snoubí s vysokou čtivostí a krátkými kapitolami. Tohle všechno dělá z knihy neodložitelnou záležitost. Potřebujete prostě vědět, co bude dál.

Co příběhu vytknout? Ono je to těžké. Nenapadá mě příliš věcí, které by knize vyčinit šly. Možná to bude jedna věc, kterou zmiňoval sám pan autor. Příběh je spíše klučičí. Holčičí hrdinky tady nenajdete, dívky se zde objevují pouze jako vedlejší postavy. Rovnou píšu – nejsem zastánce toho, že musí být vše vyrovnané po všech stránkách. Proto mně, jako dospělému čtenáři, taková věc nevadila. A myslím, že by mi nevadila ani v dětství. Četla jsem i „klučičí“ knihy. Na druhou stranu je ale určitě i dost holčiček, které budou mít problém, vžít se do klučičí postavy v knize, kde se holčičky moc neobjevují. Verdikt? Pro kluky? Pro všechny! Pro holčičky? Pro ty, které mají rády napínavé, dobrodružné knihy a jednorožci a růžoví poníci je moc nezajímají.

Ilustrace, která bude zdobit obálku knihy.
Když jsme u toho, pro koho se kniha hodí, chtěla bych zmínit ještě jednu věc. Já, Finis je podle mě úžasnou přechodovou knihou. Doporučila bych ji pro malé čtenáře, které už knihy pro děti neuspokojí, ale zároveň jsou věkem ještě poměrně daleko 15-16 letům, kdy se pomalu odebírají směrem k Young-Adult knihám, ve kterých se občas objevují peprné scény. Já, Finis je podle mého názoru kniha pro náročnější desetileté čtenáře a starší.
Václav Dvořák nastavil laťku hodně vysoko již svou prvotinou. S potěšením mohu konstatovat, že Já, Finis tuto laťku ještě pozvedlo. Autor se drží zásad sci-fi, přesto se ale dokázal posunout trochu jiným směrem než u své první knihy. Písečníci a bludný asteroid byly takovým pohádkovějším čtením. Já, Finis je temnější, vážnější, ale také mnohem originálnější. Myslím si, že Já, Finis nemá v dětském literárním světě obdoby.
Doporučuji? No samozřejmě, že doporučuji! Je to zase jedna z těch knih, kterou si mohou číst samotné děti, zároveň ji dětem ale mohou číst rodiče. A budou ji číst velmi rádi, protože bude bavit i je. Je to chytré sci-fi, u kterého se děti dozví i něco o vesmíru a fyzice. Ano, tohle bylo zase výborné. Knize Já, Finis dávám 97 % (tři procenta si nechávám do zásoby na autorovy budoucí knihy) a moc se těším na další autorovu tvorbu!

Kniha by měla vycházet v září (na sociálních sítích vám tuhle informaci postupně zkonkrétním) a měly by se v ní opět nacházet krásné ilustrace! Pokud chcete mít informace z první ruky, doporučuji sledovat autorovu stránku na Facebooku – odkaz najdete tady! Pokud Vás kniha zaujala a rádi byste ji podpořili, na Hithitu máte možnost tady. Můžete zvolit různou částku a kromě knihy dostat i různý bonusový obsah, který vypadá velmi lákavě. :-)

pátek 17. dubna 2020

Šikmý kostel - Karin Lednická

dubna 17, 2020 5 Comments


Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.
Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.

Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.
Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.

Většinou mě všemi opěvované knihy nelákají. Když už mě přece jenom zlákají, většinou to chvíli trvá. U Šikmého kostelu tomu tak ani nebylo. Ten jsem si prostě potřebovala přečíst. Historické romány mám nesmírně ráda a tak jsem neváhala a knihu si k narozeninám přála. A taky se na ni relativně brzy vrhla. Jak se mi líbila?

Šikmý kostel nás zavádí do oblasti Karwiné. Název obce vám pravděpodobně připomíná Karvinou, ale rozlišnosti jsou zde výrazné. Město je ale reálné. A jednoho dne zaniklo. K tomu se ale dopracujeme až ve třetím díle této plánové trilogie. Přesto již podnázev knihy nám toto napovídá. Zní totiž: Románová kronika zaniklého města, léta 1894 - 1921. A přesně tím tato kniha je. Opírá se ale samozřejmě o několik stěžejních postav. Skrze jejich příběhy se dozvídáme příběh i této oblasti na pomezí dnešního Slezska a Polska. V letech, o kterých kniha vypráví (a i v těch dalších), bylo pro tuto oblast stěžejní hornictví, a tak se s  ním výrazně setkáváme i v této knize.

Hlavními hrdiny knihy jsou Barbora, Ludwik, Julka a Barka. Každá z postav má naprosto odlišný charakter, který se vyvíjí. Díky tomu, že kniha popisuje poměrně široký záběr let, máme možnost sledovat opravdu zajímavé životní zvraty, které postavy ovlivňují a každá z nich nám ukazuje trochu jinou stranu života, jiné možnosti i jiné vypořádávání se s nemilými událostmi, které je postihují. Kromě hlavních hrdinů se samozřejmě potkáváme i s dalšími postavami, které jejich životy ovlivňují. Některé postavy jsou velmi kladné, jiné jsou zase čistí záporáci. Trochu tomu chybí černobílost, ale mě to tady ve výsledku vůbec nevadilo.

V knize se často setkáváme s nářečím, které je pro oblast typické, sem tam do knihy zavítá samozřejmě i polské výrazy, protože některé z postav mají polské předky. Na první pohled to může znít trochu rušivě. Bydlím nedaleko Prahy, s takovýmito nářečími nemám zkušenosti. Jedině vám tak budu povídat o "vokně" nebo "vopici"... Opak byl ale pravdou a občasné polské výrazy nebo trochu častější nářečí mne nijak nerušilo, nevadily mi. Naopak to v mých očích udělalo knihu zajímavější. (Ale "Sedí muška na stěně" jsem si stejně přečetla počesku, i když v knize je polsky. A z hlavy tuhle písničku teď nemůžu vůbec dostat! :-D). Celkově je kniha napsána krásně. Nejde o úplně jednoduché věty, jazyk je květnatější, ale stále velice čtivý.

Osudy hrdinů v knize nejsou lehké. Není to přímo pozitivní čtení. I přes těžké osudy, které postavy prožívají, je však kniha plná i optimismu, touhy po životě, štěstí a zdraví. Kniha nám ukazuje dobu, která není té naší až tolik vzdálená, zároveň je ale úplně jiná a většina z nás si život v tehdejší době, na vesnici či menším městě, rozhodně nedokáže představit. Naši předci mají můj velký obdiv. V tomto smyslu mě kniha donutila i přemýšlet nad svým životem. Nad tím, jakého pohodlí si užívám a jak jednoduché v dnešní době vlastně všechno je. Autorka osudy svých fiktivních románů spojuje s reálnými historickým událostmi, jak těmi lokálními, tak klidně i celosvětovými. Kombinuje je však naprosto bravurně.

Šikmý kostel je prvním dílem plánované trilogie, kdy druhý díl by měl končit po závěru druhé světové války (přesně tady mé srdce plesá, protože to je doba, která mě nesmírně zajímá!) a třetí v 60. letech. Jsem vážně nadšená, že se můžu těšit na další dva díly, protože tohle čtení bylo úžasné. Ani chvilku jsem se nenudila, každá stránka přinášela nejrůznější události. Kromě pohledu do historie oblasti naší (a polské) země, o které toho moc nevím jsem dostala i pár klasičtějších románových zvratů, které mě překvapily. Byla jsem napnutá, co všechno bude postavy čekat a jak se s tím vyrovnají. Šikmý kostel rozhodně stojí za přečtení a já si jen říkám, jaká by to byla paráda, kdyby každá prvotina českého autora vypadala tak, jako Šikmý kostel od Karin Lednické! Kniha je často přirovnávána k tvorbě Aleny Mordštajnové. Já od ní stále nic nečetla, stále si říkám, jak to jednou napravím. Teď asi budu muset, protože potřebuju více takovýchto knih. Ale běda, jestli budu zklamaná!

Knize dávám 90 %, nechávám si nějakou menší rezervičku na další díly. Nedělám to často, ale tady ano. Od dalších dílů mám totiž už teď obrovská očekávání.