Hlava v knihách

Je ráno v Den sklizně, který zahajuje desáté Hladové hry. Osmnáctiletý Coriolanus Snow se v Kapitolu připravuje na svou jedinou příležitost získat slávu jako trenér, jeho šance jsou však mizivé. Dostal ponižující úkol trénovat největšího outsidera, splátkyni z Dvanáctého kraje. V Aréně bude probíhat boj na život a na smrt. Mimo ni Coriolanus začne se svou splátkyní soucítit a stane před zásadním rozhodnutím: řídit se pravidly, nebo přežít?

Fenomén Hunger Games. Kdo by ho neznal? Ať už knižní předlohu nebo neméně úspěšné filmy, které podle ní vznikly? Já osobně jsem fanda. Ale mám tam ale. Miluju první díl. Podle mě je celý námět Hladových her naprosto geniální. První díl je perfektní. Druhý byl hodně dobrý. No a třetí je za mě propadák. Příběhově, což se odráží i v mé neoblibě jeho filmové verze. Balada o ptácích a hadech je takovým prequelem k původním Hladovým hrám. V Hladových hrách se koná 74. ročních Hladových her. V Baladě o ptácích a hadech se dostáváme skoro k jejich počátku. Jde o hry desáté. A pamatujete si na toho extrémně nepříjemného prezidenta Snowa? Tak přesně ten je hlavním hrdinou Balady o ptácích hadech, ve které není už postarším bělovlasým pánem, ale dospívajícím mladíkem.

Mladý Snow je nesmírně ambiciózní. Pochází z dobré rodiny. Válka však jeho rodinu zničila. Přišel o otce i peníze. Poslední, co mu zbývá, je jeho sestřenice, babička a dobré jméno. To se snaží udržet tím, že nechce, aby jeho okolí vědělo o finančních problémech jeho rodiny. Když se mu naskytne nabídka, jako dalším studentům Akademie, aby trénoval splátce v desátých Hladových hrách, neváhá. Je to možná cesta k penězům i slávě. 

Od knihy jsem čekala, že se dozvíme spoustu informací i historii Hladových her i Panemu. Proč došlo k válce, proč přesně byly hry založeny. Něco se dozvídáme, něco ne. Čekala jsem trochu víc informací. Trochu detailnější. Dozvěděli jsme se ovšem, kdy a jak se do her dostali trenéři, sázky i podpora splátců od bohatých lidí. To bylo fajn. Další pozitivní věc na knize je to, že autorka nepsala Snowa se syndromem Severuse Snapea. Snow je extrémně nesympatický, ambiciózní a celou dobu mi lezl na nervy. Ale za to jsem ráda! Protože on je záporná postava! Takže to je plus.

Je tady ovšem spousta mínusů. Tak zaprvé, četl tu knihu nějaký redaktor? Autorka některým děkuje v poděkování. Ale mně přijde, že to nemohl kromě ní číst před vydáním nikdo jiný. Tolik zbytečných pasáží nesmí projít žádnému autorovi. Knize to ubírá tak strašně moc! Balada o ptácích a hadech má pět set stran. Ale příběh by bohatě postačil na knihu o dvě stě padesáti stranách. Možná i na dvou set stránkovou novelu. Víc ne. Já snad ještě nečetla žádnou knížku, která by v sobě ukrývala tolik zbytečných slov. Jo, Martin je grafoman jak vyšitý. On ale aspoň každou kapitolu prokládá akcí, napětím a scénami, které jsou pro příběh i svět důležité. Collinsová místo toho napsala spoustu neuvěřitelně zbytečných vět, dokonce celých kapitol. Desítky stran věnuje popisům toho, jak je Snow chudý, ale nepopisuje to na okraji při jiných, důležitých scénách. Je to hlavní informace několika kapitol. Všechno se ale točí do kolečka a chudobu rodiny Snowových nám nepopisuje ani originálně, ale pořád stejně a stejně.

Další výtka (ale ta je čistě osobní) souvisí se jmény. Autorka se vyžívá v originálních jménech (Coriolanus, to jsem se naučila číst asi někde za půlkou knihy). To bych ale brala. Jenže pak se mezi všemi objeví hlavní ženská hrdinka a to je Lucy. Jakože coo? To je pro mě prostě stejné, jako kdyby v nějaké knize vystupovali samotní Georgové, Johnové, Cindy... a pak se mezi nimi objevila Anežka. To jméno tam vůbec nesedí. Pochopila bych ještě, kdyby zde bylo vysvětleno, že má jít o nějaké staré jméno z dob, kdy ještě existovala Severní Amerika a ne Panem. Nic takového v knize však není - opět.

A ještě jedna výtka, která u mě souvisí i s jednou částí kritiky třetího dílu. Nemám ráda, když se ze série v jednom díle stane něco úplně jiného, než byla v předchozích dílech. Jsou to Hladové hry. První díl je celý o nich. Měly by podle mě hrát prim ve všech dílech. Tady bych i pochopila, kdyby nebyly "jen" Hladové hry. Přece jen - hlavní hrdina není splátce. Jenže tady se snad dvě stě stran chystáte na to, až vypuknou Hladové hry a Snow bude konečně pořádným trenérem. No a pak Hladové hry proběhnou během pár stran. Jo, bylo zajímavé sledovat, jak se HH teprve vyvíjely, jak se teprve objevovali různí mutanti a technické vymoženosti, bylo méně kamer atd., atd.. Ve výsledku to pro mě ale nebylo v celé knize dostačující.

Sečteno podtrženo? Balada o ptácích a hadech je pro mě snad největším zklamáním roku. Na hvězdičkách bych knize dala tak dvě a půl. Protože to bylo tak nesmyslně natahované! Paradoxně snad to jediné, co se mi na knize líbilo, bylo to, že Snow byl, je a bude vždycky parchant. (A taky se to dobře četlo, to jo.) Celou dobu jsem se ale těšila, až už knížku konečně dočtu a upřímně její extrémně pozitivní recenze nechápu. Stejně jako nechápu to, že je kniha označena jako Humbook tip. Za mě ne. Pro mě je to další hřebíček do rakve původní série. Nebo spíše prvního a druhého dílu. První díl si zase někdy přečtu. A ráda. Ale skončí to pro něj nejspíš jím. Ten ještě za přečtení stál. V Baladě bylo fajn, že jsme se na delší dobu vrátili i do Dvanáctého kraje. Ale upřímně, asi v něm raději strávím mnohem méně času v té původní sérii.

Balada o ptácích a hadech ode mě dostává 38 %, protože mě spoustou věcí vytáčela.

Jane se podařilo prorazit jako investigativní novinářka. Její přítel Simon se ale nedokázal smířit s tím, že je úspěšná a práci se věnuje víc než jemu. Blížící se Vánoce jí jen připomínají, že zůstala úplně sama. Její šéfce je jasné, že by potřebovala změnit prostředí, a tak ji vyšle do Norska na cestu organizovanou pro zástupce tisku a blogery. Má napsat článek o tradici, která se váže k úniku norského krále před nacisty. Za to, že mu Anglie poskytla azyl, posílá Norsko každý rok vánoční strom do Londýna. Na Jane čekají fjordy, norská zima, luxusní hotely a skvělé jídlo. A také pár zajímavých mužů, jeden starý příběh a rada: Když vás potká láska, chytněte ji a pevně držte!

Vánoce se kvapem blíží. Myslím si, že nejsem jediná, kdo v takové chvíli rád sáhne po nějakém tom vánočně laděném čtení. No a když jsem viděla, že u nakladatelství Cosmopolis vychází Strom splněných přání, dlouho jsem neváhala. Kniha mě upoutala hned několika věcmi. Na první pohled se mi moc líbila obálka. Přijde mi strašně pohodová a roztomilá. Za druhé mě zaujala anotace. Podle ní kniha vypadá velmi moderně a zároveň z ní sálá hygge. Hotýlek na Islandu byla kniha, která se ve stylu hygge nesla a já se do ní naprosto zamilovala. Proto jsem neváhala už vůbec. Strom splněných přání mi totiž Hotýlek na Islandu evokoval. Dostala se mi do rukou stejně výborná kniha?

Začněme krátkým seznámením s příběhem. Jane má všechno. Je nesmírně úspěšná v práci, která ji baví, je až po uši zamilovaná... A pak dostane kopačky. A ještě k tomu přes e-mail a v den, kdy slaví svůj největší pracovní úspěch. Přítel to prostě neunesl. Jane se v tom plácá a její šéfka, která může působit jako mrcha, ji pošle na pracovní výlet do Norska. Aby se vzpamatovala. A taky tak trochu jako odměnu za veleúspěšný článek. Jane jede do Norska na luxusní výlet, který má fungovat jako propagace Norska a jedné staré tradice, která se objevuje už od války, kdy Britové přijali norského krále, který odmítl přistoupit na nacistické podmínky. Za odměnu Norové každý rok velmi poctivě vybírají nádherný strom, který putuje do Londýna. Jane má o tradici napsat článek, bloggerky, které jsou na výlet také pozvány, mají postovat fotky a příspěvky na blozích a Instagramu, fotografové nafotit nádherné fotografie. A taky by si to měli všichni užít!

Jane je sympatická hrdinka. Nějak mi ale nepřirostla k srdci tak moc, jako to jindy postavy umí (jo, jako třeba v Hotýlku na Islandu. Mám tendence ho tady pořád zmiňovat, protože mi knihy v něčem prostě přijdou podobné!). Kromě Jane poznáváme bandu blogger a influencerek, sexy moderátora, kterému sláva tak trochu protýká mezi prsty, Janina kolegu fotografa, který je pohodář a takový kluk od vedle, novináře, který chtěl psát "vysokou novinařinu", ale skončil u bulváru. A v neposlední řadě také starého muže, o jehož minulosti se postupně dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Postav tu máme poměrně dost. O většině se však dozvídáme moc málo, případně po takových drobcích, že si je nedokážete úplně dobře představit a zapamatovat. Což je škoda. Možná je to ale spjato s tím, že kniha je poměrně útlá. Má necelých 270 stran. Možná i díky tomu příběh utíká rychle kupředu (což může hodně lidem naprosto vyhovovat), ale podle mě je to trošičku na úkor vybudování vztahu mezi čtenářem a postavami.

Strom splněných přání mísí současný svět, který je velmi moderní a plný blogů, selfieček a Instagramu se střípky z minulosti. Konkrétně z roku 1940, období druhé světové války v Norsku. Důležitou roli v minulosti tu také sehrávají dopisy. Ano. Mísení minulosti a přítomnosti + dopisy. Není to nic, co bychom už nemohli vidět u jiných knih. Ale ono to nevadí. V této knize to nevypadá vůbec násilně. Hlavní hrdinka se o minulosti dozvídá přirozeně a uvěřitelně (kromě jednoho odhalení, které se jí dle mého podařilo s notnou dávkou štěstí a odhadu). Nejde o tvrdé dělení kapitol na "současnost" a "minulost", ale jemné prolínání dvou časových dob. S tím, že přítomnost tady hraje prim a k minulosti se dostáváme opravdu po střípkách. Ale příběh minulosti je výborný a moc se mi líbil. A neodhadla jsem ho. To nemůžu říct o příběhu z přítomnosti. Ten jsem tak nějak rozšifrovala už asi na dvacáté nebo třicáté straně. Ale! Vůbec mi to nevadilo. Celou dobu jsem se těšila, jak to nakonec zaonačí autorka. Jo a taky jsem se při čtení usmívala jako blbeček. Protože je to prostě takové to milé čtení, u kterého si odpočinete a krásně se čte.

Norské lesy jsou v knize důležité. Stejně tak jako norské hotely, které jsou luxusní i útulné. Rozhodně ovšem atmosferické. Atmosféra v knize je velmi dobrá. Útulná, příjemná... ale jo, ještě jednou. Na Hotýlek na Islandu to nemělo. Ten se pro mě stal prostě srdeční záležitostí s neodolatelnou atmosférou.  Strom splněných přání je trošku slabší. Ať v popisech postav nebo ve vytváření atmosféry ve stylu hygge. Nejde ale vůbec o špatné čtení!

Kniha vás lehce navodí na vánoční atmosféru. Není to kýčovitá vánoční atmosféra, která je do vás huštěna snad až násilím. Je to příjemné zimní, až lehce vánoční, čtení. Samozřejmostí je v knize láska. Velice milé je také hledání samy sebe, které je zde opravdu lidské. Plné obav, ale i odhodlání. Není to červená knihovna, z které by kapal cukr v kostkách. Je to milé, odpočinkové a čtivé čtení, které si užijete, příjemně si u něj odpočinete, občas se uvolněně usmějete... a prostě budete spokojeni.

Strom splněných přání je ideálním čtením přesně na teď. Ještě to není možná vyloženě na takové ty "extrémně" vánoční knížky, které si necháváme na týden před Štědrým dnem. Už je to ovšem ideální na naladění se na příjemnou, zimní atmosféru. A tu vám rozhodně Strom splněných přání dá. Čtení si užijete.

Strom splněných přání ode mě dostává 4*/5*.

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Strom splněných přání děkuji nakladatelství Cosmopolis, pokud Vás kniha zaujala, můžete si ji objednat přímo na webu nakladatelství Grada, kde si můžete i kousek knihy prolistovat! :-)