@bettypavkova

neděle 18. srpna 2019

Lisey a její příběh - Stephen King

srpna 18, 2019 1 Comments


Lisey Landonová je vdova po slavném spisovateli Scottu Landonovi, nositeli mnoha literárních cen. Když se Lisey konečně po dvou letech od manželovy smrti pustí do vyklízení Scottovy pracovny, uvědomí si, jak velký kus jeho minulosti (a vlastně i minulosti, kterou prožili spolu), vytěsnila z paměti. Proč tomu tak bylo? Co ji donutilo spustit mezi přítomností a časem minulým neprodyšnou purpurovou oponu?


Teprve když se na scéně objeví šílenec a násilník Dooley, musí se Lisey vydat po stopách vlastních vzpomínek a zjistit, co to před sebou ukrývala. Tu cestu, kterou pro ni nachystal zemřelý manžel, musí podniknout - jinak nepřežije.

Lisey a její příběh, na první pohled historie obyčejného manželství, je strhující román napěchovaný silou a něhou, krvavý a zároveň nádherný.

Lisey a její příběh se dočkalo druhého českého vydání a já se nemohla dočkat, až se do dalšího Kinga pustím. Jde docela o cihličku (ale na Kingovy poměry nic neobvyklého). Má 600 stran. Vyšla v paperbacku, což mně osobně dělá obrovskou radost. Když mám na výběr, volím paperback. Jsem tedy ráda, že se rozšířila paperbacková část mé Kingovské sbírky. Jak se mi tenhle kousek zalíbil, to se dnes dozvíte.

Kniha vypráví, jak je i v anotaci řečeno, příběh jednoho manželství. Díky tomu se setkáváme s poměrně malým množství postav. Hlavní hrdinka je Lisey, jejíž manžel, Scott, zemřel. Další výraznější postavou v knize je Dooley, který začne Lisey ohrožovat. Ještě jedna postava v knize sehrává významnější roli. Jedna z Liseyiných sester, konkrétně Amanda, která má psychické problémy. 

Zpočátku kniha působí lehce zmateně. Lisey začíná vzpomínat na střípky minulosti, které ze své paměti z jistých důvodů vytěsnila. Často se pohybuje na hranici reality a fantazie. Čtenář si taktéž musí zvyknout na to, že Lisey používá jisté výrazy, které až s postupujícím příběhem začnou dostávat pořádně smysl. Hodně jich Lisey pochytila od svého manžel. Scott byl velmi úspěšný spisovatel a jeho fantazie a výrazivo bylo opravdu bohaté. Právě on  hraje v knize důležitou roli a postupně se přes Liseyiny vzpomínky dozvídáme více o něm a i o jeho dětství. Právě to, že byl úspěšným spisovatelem, dostane Lisey do problémů a krutého Dooleyho do její blízkosti. 

Lisey a její příběh je zase trochu jiný King. Není to akčňák s mrtvolami na každé straně. Kniha plyne pomaleji, příběh se pomalu rozvíjí až dosáhne velkolepého finále. King má rád delší, pomalejší úvody a i ten je v této knize. Jak je ale zvykem, to, co jste se v tomto úvodu dozvěděli, to později pro příběh potřebujete. A také se díky tomuto úvodu velmi dobře seznámíte s postavami a to právě v této knize (alespoň pro mě) hrálo obrovskou roli. Pro mě byl příběh vystavěn právě na jednotlivých charakterech a na jejich vztazích. Právě vztah Scotta a Lisey byl nádherně vykreslen a hrál v příběhu důležitou roli. Na Kinga až překvapivé. Nejde o nějakou kýčovitou romantiku, ale opravdu o manželství, které je zde krásně vykresleno a láska, která tyto postavy spojuje ze stránek sálá. Postavy tady pro mě hrály prim a byly neuvěřitelně krásně vykresleny.

V knize se již tradičně setkáváme i s něčím, co nás, běžné smrtelníky v životě jen tak nepotká. Tato "nadpřirozená" část je v knize velmi dobře vysvětlena, člověk si tentokrát nemusí přespříliš domýšlet sám. Hraje zde velmi důležitou roli, ale já ji vnímala spíše okrajově. Tentokrát pro mě byl tím nejdůležitějším vztah ústředního páru. To mě velmi překvapilo. Ale opravdu. Tento King pro mě byl založený na něčem jiném, než bývá většina jeho knih. A mám z toho vážně radost, protože to bylo něco odlišného, než co bych tak úplně očekávala.

Šlo o další Kingovo dílo, u kterého jsem si přála, aby ještě nekončilo. Nechtěla jsem se loučit s Lisey ani Scottem. Bavilo mě sledovat vývoj jejich vztahu a následně i vývoj samotné Lisey. Jde o pomalejší čtení, zpočátku trochu složitější, ale jakmile se po pár stranách do příběhu dostanete, budete hltat stranu za stranou. King si zde neskutečně hraje s jazykem, vymýšlí, případně komolí slova nebo různá přísloví. Upřímně obdivuji překladatele, protože Lisey a její příběh musela být na překlad opravdu oříškem.
Celkově knihu hodnotím velmi dobře. Mám jiné "naprosté favority", co se knih od Kinga týče. Zároveň nejde o jeho typickou knihu. Asi bych ji nedoporučila jako to první, co si od Stephena Kinga přečíst, ale pokud už tohoto spisovatele trochu znáte, rozhodně ji zkuste. Pokud vám nevadí pomalejší čtení, které je trošku náročnější na přemýšlení a v kterém i najdete ledacos skryté, bude to kniha přesně pro vás. Lisey a její příběh hodnotím 85 %.

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Lisey a její příběh děkuji Nakladatelství Beta. Knihu si můžete objednat například přímo tady na jejích e-shopu. A můžete tam mrknout i na ukázku z knihy. :-)

pátek 16. srpna 2019

Zlodějka knih - Markus Zusak

srpna 16, 2019 1 Comments



Mladý australský autor sepsal silný, zajímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem.

Zlodějku knih řadí spousta lidí mezi nejlepší knihu, kterou kdy četli. Mezi svoje nejoblíbenější knihy, mezi geniální díla. Objevují se i názory, že by se kniha měla zařadit do maturitní četby. Vzhledem k tomu, že jde o knihu odehrávající se během druhé světové války, je poměrně s podivem, že jsem takhle vychvalovanou knihu přečetla až teď. Jak se mi líbila?

Kniha přináší příběh malé dívky, Liesel, která před začátkem války cestuje s maminkou do menšího města, kde se jí ujímá rodina pěstounů. Rodina je to zvláštní. Nová maminka nejde pro ránu a sprosté slovo daleko. Tatínek je tišší, ale velmi srdečný člověk. Čtenář sleduje to, jak se vyvíjí Lieselin vztah s novými rodiči, ale také jak se seznamuje s novými kamarády. Zároveň se však očima malé dívky seznamujeme s blížící se válkou a nacismem, který začíná Německo ovládat. Aby tomu nebylo málo, vypravěč knihy je velmi originální. Je jím totiž samotná smrt, která ve Zlodějce knih nevystupuje přímo jako negativní a děsivá postava, ale jako tichá pozorovatelka, která si dokáže k lidem vytvořit i vztah.

Během čtení Zlodějky knih jsem měla takové tři proměněné stavy. Nejprve jsem byla vážně nadšená. Kniha je originálně psaná. Obsahuje různé "podnadpisy" a vysvětlivky, shrnutí. Objevují se zde i kresby. Příběh, přestože ho vypravuje samotná smrt, je zachycen hlavně pohledem malé dívky, která se snaží pochopit situace, které nastávají a s kterými se musí vyrovnávat. Celá temná doba je protkána světlejšími okamžiky, které popisují hlavně dětství Liesel a objasňují, proč se kniha jmenuje právě Zlodějka knih.
Právě zde se dostáváme bohužel i k druhému stavu, který se u mě objevil zhruba v polovině knihy. Tak nějak mi došlo, že je kniha místy až zbytečně rozvleklá. Mohla by mít o 150 stran méně a vůbec nic by se nestalo.
Jenže pak přišel stav číslo tři. Závěr knihy, který byl perfektní, perfektní a perfektní a tím pádem ano, takhle kniha si těch pět hvězdiček zaslouží.

Zlodějka knih ukazuje válečnou dobu v Německu z trochu jiného úhlu. Přesto, že hlavní hrdinkou je malá dívka, není pohled na danou dobu nijak naivní, ale až děsivě realistický a prostý. V knize je spousta emocí, které ve čtenáři vyvolá, ale nijak násilně. Prostě tam jsou, tak jak byly v době, která knize sloužila jako předloha. Autor se nás nesnaží rozbrečet. On nám prostě jenom předává informace a pozorování a funguje to velmi dobře.


Asi to nejlepší, co pro mě kniha měla, byly postavy. Autor vytvořil neuvěřitelně krásné charaktery a vztahy. Postavy jsem si opravdu zamilovala. Hlavně tatínka. Celkově pro mě byly tím nejsilnějším na knize.

Jak jsem již řekla, místy byla kniha o něco pomalejší, než by podle mě být mohla a myslela jsem si, že nebudu patřit k těm, kdo jsou z knihy nadšení. Nakonec se mi však kniha velmi líbila a věřím, že jsem ji nečetla naposledy. Příběh je silný a pokud patříte mezi ty, kteří ho ještě nečetli, určitě po Zlodějce knih sáhněte. Tohle je jedna z knih odehrávajících se během druhé světové války, která bude bavit i čtenáře, kteří se na tuto dobu v knihách vyloženě nezaměřují. Knihu Zlodějka knih hodnotím 90 %.


PS: Doporučuji i film, ten se mi také moc líbil. Právě herecké obsazení bylo výborné.

sobota 10. srpna 2019

"Pětka" - Pět důvodů, proč miluji Stephena Kinga (a jako bonus pět knih, které od něj do konce roku v češtině vyjdou!)

srpna 10, 2019 15 Comments
Stephena Kinga M-I-L-U-J-U! Prostě je to můj nejoblíbenější autor, srdcová záležitost a každá jeho kniha mě dokáže neskutečně překvapit. Jeho knihy jsou prostě něco přesně pro mě. Dneska bych vám chtěla říct pět důvodů, proč jeho knihy tak miluji.

5. Kontroverze
King se nebojí ničeho. Asi nejlegendárnější kontroverzní scéna se nachází na konci To. Nebudu ji zde zmiňovat, nechci spoilerovat. Kdo četl, ten ví. Jednoznačně. Stačí říct "kontroverzní scéna v To" a všichni kdo četli, vědí. Protože je tak moc kontroverzní. V náznacích je zmiňovaná snad v každé recenzi. Spoustě lidí se z ní zvedá žaludek. Na druhou stranu i popisy vraždy na začátku Outsidera? Taky možná až lehce kontroverzní... No, on má takových scén spousty. A já ho miluju. King se toho prostě nebojí. Nebaví se psát o věcech, o kterých jiní ano. A i proto si mě tak moc získal.

4. Extra dlouhé knihy
To byla jedna z věcí, kvůli které jsem si Kinga zamilovala v počátcích. První jsem četla To, bylo mi třináct a byla to doba, kdy jsem četla skoro jenom knihy, které měly nad pět set stran. Proto mě zaujalo i To. Dnes už zvládám číst i knihy kratší, ale bichle pro mě zůstávají srdeční záležitostí. Já je prostě miluju. Ve chvíli, kdy autor dokáže využít rozsah knihy, kolem 700-800 stran, je to pro mě mnohem lepší, než knihy kratší. Autor to ale musí umět! A Kingovi tak nějak všeobecně jdou podle mě víc tyhle rozsáhlejší kousky. Ale! Také je mistr povídek a pro mě skoro jediný autor, od kterého mě povídky baví.



3. Styl psaní
Je jasné, že váš nejoblíbenější spisovatel vám musí sedět.A mně King prostě tím, jak píše, sedí moc. On umí takovou spoustu věcí vyjádřit písmenky! Od tísnivého pocitu (ten může vyvolat příšerou, ale klidně i normálními lidmi), přes úžasné prostředí a postavy (viz. další body). Umí psát rozvlekle, ale zároveň poutavě. Miluji jeho "dlouhé rozjezdy", kdy si člověk Kinga neznalý může myslet, co to sakra je, vždyť se ni neděje!"... Jenže tohle "nic se neděje" na úvodu já u Kinga miluju. Protože on umí do děje uvést tak, že si na první pohled možná budete říkat, co to sakra je, ale pak pochopíte, že to je umění. Něco, co neumí jiný autor. Kingovy delší rozjezdy jsou pro jeho knihy důležité, i když se to na první pohled zdát nemusí. Zároveň je autorem, který si píše to svoje. Čtenář, který jeho styl a jeho "hru" nepochopí, ten si ho nemůže oblíbit. Musíte přistoupit na jeho hru s fantazií, musíte ho vnímat. A pak ho budete jenom a jenom milovat.

2. Castle Rock
Není to jen Castle Rock, ale je to i on. Je to všeobecně prostředí, které se v knihách od Kinga objevuje. Castle Rock je fiktivní město, ve kterém se však odehrává tolik Kingových knih, že už je pro jeho čtenáře prakticky reálné. Díky němu se v některých jeho knihách objevují také narážky na jeho jiné knihy, když například postavy vzpomínají na postavy, kterým se stalo nějaké příkoří v Kingově jiné knize - a tyto postavy jsou vlastně "sousedy" nebo vzpomínkou na obyvatele v minulosti.
King to však umí i v jiných městech, lesích... Umí popsat prostředí tak, že si ho dokonale představíte. Vidíte každý detail. Možná i proto tolik filmů, které podle jeho knih vznikly, dopadlo tak, jak dopadlo.

1. Postavy
On prostě umí v každé knize využít obrovské množství postav, všechny napsat poutavě a originálně, takže se vám nepletou a zároveň si k nim vypěstujete vztah. To nejvíc nepochopitelné je to, že přes obrovské množství knih, které napsal, nejsou si postavy příliš podobné ani v různých knihách. Neuvěřitelné. King je čtenář a zároveň stvořitel lidských charakterů. Postavy jsou pro mě asi tím všeobecně nejzajímavější, co se v jeho knihách objevuje. Jejich jednání, charakter... Všechno to, jak je King napíše vytvoří postavy, které prostě můžete potkat. Kdekoliv. Často jsou to normální lidé, "malý hrdinové". Mohli by bydlet v domě přes ulici.

Slíbila jsem vám i ukázat pět knih, které v příštím půl roce od Kinga v češtině vyjdou v nakladatelství Beta. Ono jich vyjde mnohem víc! (Mrknout můžete TADY a na všechny tak kouknout na jejich webu). Já vám chci ale ukázat ty, na které se nejvíc těším já.

V září by měl vyjít Dlouhý pochod. Na ten se těším snad úplně nejvíc. Jde totiž o knihu, která se opírá o téma "smrtící reality show", což prostě já můžu. Byla beznadějně vyprodaná a já jsem neskutečně ráda, že opět vyjde. Víc jsem se těšila snad jen na Pod kupolí, které vyšlo loni v létě. :-)
Neméně se těším i na Puls, který jsem taky dlouho vyhlížela. Tady je téma zase "postapo", kdy svou roli hraje mobilní signál. Postapo já fakt můžu a od Kinga ho můžu ještě víc. Puls by měl vyjít v říjnu.
Mrtvá zóna je další mnou velice očekávaný kousek. Tentokrát jde o knihu o muži se "zvláštní schopností". Jde už o třetí vydání a vyjít by měla v srpnu! Na konec tady mám takovou "dvojknihu". Jde o knihy Beznaděj a Strážci zákona. King dal k těmto knihám podmínku, že všude, kde vyjdou, tak vyjdou v jeden den. Knihy na sebe volně navazují a já jsem na ně neuvěřitelně zvědavá.
Tento rok je vážně ve znamení Kinga. 

pondělí 5. srpna 2019

Máma milovala Gabčíka - Veronika Homolová Tóthová

srpna 05, 2019 4 Comments


Příběh Jozefa Gabčíka, Anny Malinové a její dcery Alenky se týká nás všech. I díky jejich odhodlání a odvaze mohlo opět povstat Československo z prachu a zkázy druhé světové války. O Jozefu Gabčíkovi se píše i v učebnicích pro speciální jednotky. O Anně Malinové se nepíše nikde. A přitom byla pro Jozefa životně důležitá. Zapomnělo se na ni neprávem… protože se nezachoval výslechový protokol gestapa. Veronika Homolová Tóthová se rozhodla připomenout Annin příběh i kvůli její dceři Aleně Voštové. Ta jako malá přišla o mámu a dlouho netušila, kdo byli její skuteční rodiče, kteří zaplatili cenu nejvyšší za svou účast v odboji. I když s nimi nemohla Alena strávit své dětství, necítí hněv: „Jsem na maminku hrdá, byla to ta nejstatečnější z žen.

Máma milovala Gabčíka byla mnou velmi očekávaná kniha. Přemýšlela jsem o ní dokonce i v originálu, slovenštině. Řekla jsem si, že počkám, zda nebude přeložena do češtiny, stejně jako autorčina předchozí kniha Mengeleho děvče. Dočkala jsem se a hned pár dní po vydání si ji našla v Dobrovském na Václaváku. Tak se na ni dneska mrkněme.

Příběhů o atentátu na Heydricha jsem četla několikero. Každý má své plusy a mínusy, mým favoritem byla kniha Dva proti Říši (a favoritem na toto téma zůstává i nadále). Máma milovala Gabčíka má však rozhodně mnoho plusů a určitě ji doporučuji!

Příběh (snad) znáte, alespoň částečně. Díky knize si ho připomenete a nebo získáte i nové informace. Rozhodně oceňuji, že autorka uvedla, co je její fantazie a kde vycházela z fakt. Je samozřejmé, že beletristický příběh nenahradí knihy faktické. V knize Máma milovala Gabčíka se ale rozhodně dozvíte právě i faktické informace. 

V současnosti "frčí" knihy s tématem druhé světové války, proto je skvělé, že se objevují i ty, které vychází z reálných příběhů. Jsem neskutečně ráda, že se osudy hrdinů druhé světové války dostávají mezi velké množství lidí. A právě v tom podle mě tkví největší kouzlo této knihy. Je určena po široké publikum, které jistě osloví. Není psaná složitě, má krátké kapitoly, velmi dobře se čte, velmi dobře nastíní danou dobu i brutality, které se v ní děly, ale zároveň je zde kladen důraz i na romantickou linku, která je založena sice hlavně na autorčině představivosti, ale nemění nic na tom, že i díky tomu bude kniha poutavější pro ty čtenáře, kteří se zaměřují hlavně na "romantiku z války". Vzhledem k tomu, že příběh Gabčíka a Kubiše je pro mě tak trochu srdeční záležitostí, opravdu mě těší, že se o nich dozví další spousta lidí.

To, že autorka ví, jak na to, ukázala už (pravděpodobně) na knize Mengeleho děvče. Pravděpodobně jsme uvedla, protože já ji ještě nečetla. Soudím tak ale z recenzí, které jsem na ni četla. Po Máma milovala Gabčíka si ji rozhodně přečtu.

Veronika Homolová Tóthová perfektně skloubila fakta a příběh. Některé kapitoly jsou založeny více na faktech, některé se více věnují příběhu. Dohromady to funguje překvapivě skvěle. Další poměrně překvapivou vsuvkou v beletristických knihách jsou fotografie, které knihu doplňují a není jich zde nijak málo. Stejně tak se zde nachází i několik dokumentů. 

Asi jediné, co mě tak trochu zklamalo, byla práce korektorů. Já nejsem pedant na chyby, jsme jen lidi. Některé jsou však tak neuvěřitelně okaté, že nechápu, jak mohou uniknout. Nejvíc mi vadí chyby ve jménech. To, že v textu uniklo z příjemní Fleischer s, to bych ještě zvládla. U popisku fotky Reinharda Heydricha v jeho křestním jméně chybí i. To prostě bije do očí. U popisku fotky je to neuvěřitelně výrazné. A je to škoda. Každopádně nejsem typ člověka, co by se kvůli tomu hroutil. Jen se u toho pozastavit prostě musím.

Máma milovala Gabčíka je rozhodně knihou, která má na trhu své místo a věřím, že upoutá velké množství lidí. Sama ji budu doporučovat v každé diskuzi, kde se objeví dotaz na knihy s tématem druhé světové války. Jde o obrovský příběh. Těch hrdinů, které snad znáte, ale i těch, o kterých jste možná neslyšeli. Kniha je vlastně poklonou. Poklonou těm, kteří se sice nezapsali do učebnic dějepisu, ale bez kterých by v nich ti ostatní být nemohli. Lidé, bez kterých by u nás parašutisté nepřežili, protože by neměli kde žít, co jíst. Kvůli tomu je tato kniha neuvěřitelně důležitá a já za ní děkuji.

Rozhodně vám ji doporučuji. Hodnotím ji 90 %.