Máma milovala Gabčíka - Veronika Homolová Tóthová

Příběh Jozefa Gabčíka, Anny Malinové a její dcery Alenky se týká nás všech. I díky jejich odhodlání a odvaze mohlo opět povstat Československo z prachu a zkázy druhé světové války. O Jozefu Gabčíkovi se píše i v učebnicích pro speciální jednotky. O Anně Malinové se nepíše nikde. A přitom byla pro Jozefa životně důležitá. Zapomnělo se na ni neprávem… protože se nezachoval výslechový protokol gestapa. Veronika Homolová Tóthová se rozhodla připomenout Annin příběh i kvůli její dceři Aleně Voštové. Ta jako malá přišla o mámu a dlouho netušila, kdo byli její skuteční rodiče, kteří zaplatili cenu nejvyšší za svou účast v odboji. I když s nimi nemohla Alena strávit své dětství, necítí hněv: „Jsem na maminku hrdá, byla to ta nejstatečnější z žen.

Máma milovala Gabčíka byla mnou velmi očekávaná kniha. Přemýšlela jsem o ní dokonce i v originálu, slovenštině. Řekla jsem si, že počkám, zda nebude přeložena do češtiny, stejně jako autorčina předchozí kniha Mengeleho děvče. Dočkala jsem se a hned pár dní po vydání si ji našla v Dobrovském na Václaváku. Tak se na ni dneska mrkněme.

Příběhů o atentátu na Heydricha jsem četla několikero. Každý má své plusy a mínusy, mým favoritem byla kniha Dva proti Říši (a favoritem na toto téma zůstává i nadále). Máma milovala Gabčíka má však rozhodně mnoho plusů a určitě ji doporučuji!

Příběh (snad) znáte, alespoň částečně. Díky knize si ho připomenete a nebo získáte i nové informace. Rozhodně oceňuji, že autorka uvedla, co je její fantazie a kde vycházela z fakt. Je samozřejmé, že beletristický příběh nenahradí knihy faktické. V knize Máma milovala Gabčíka se ale rozhodně dozvíte právě i faktické informace. 

V současnosti "frčí" knihy s tématem druhé světové války, proto je skvělé, že se objevují i ty, které vychází z reálných příběhů. Jsem neskutečně ráda, že se osudy hrdinů druhé světové války dostávají mezi velké množství lidí. A právě v tom podle mě tkví největší kouzlo této knihy. Je určena po široké publikum, které jistě osloví. Není psaná složitě, má krátké kapitoly, velmi dobře se čte, velmi dobře nastíní danou dobu i brutality, které se v ní děly, ale zároveň je zde kladen důraz i na romantickou linku, která je založena sice hlavně na autorčině představivosti, ale nemění nic na tom, že i díky tomu bude kniha poutavější pro ty čtenáře, kteří se zaměřují hlavně na "romantiku z války". Vzhledem k tomu, že příběh Gabčíka a Kubiše je pro mě tak trochu srdeční záležitostí, opravdu mě těší, že se o nich dozví další spousta lidí.

To, že autorka ví, jak na to, ukázala už (pravděpodobně) na knize Mengeleho děvče. Pravděpodobně jsme uvedla, protože já ji ještě nečetla. Soudím tak ale z recenzí, které jsem na ni četla. Po Máma milovala Gabčíka si ji rozhodně přečtu.

Veronika Homolová Tóthová perfektně skloubila fakta a příběh. Některé kapitoly jsou založeny více na faktech, některé se více věnují příběhu. Dohromady to funguje překvapivě skvěle. Další poměrně překvapivou vsuvkou v beletristických knihách jsou fotografie, které knihu doplňují a není jich zde nijak málo. Stejně tak se zde nachází i několik dokumentů. 

Asi jediné, co mě tak trochu zklamalo, byla práce korektorů. Já nejsem pedant na chyby, jsme jen lidi. Některé jsou však tak neuvěřitelně okaté, že nechápu, jak mohou uniknout. Nejvíc mi vadí chyby ve jménech. To, že v textu uniklo z příjemní Fleischer s, to bych ještě zvládla. U popisku fotky Reinharda Heydricha v jeho křestním jméně chybí i. To prostě bije do očí. U popisku fotky je to neuvěřitelně výrazné. A je to škoda. Každopádně nejsem typ člověka, co by se kvůli tomu hroutil. Jen se u toho pozastavit prostě musím.

Máma milovala Gabčíka je rozhodně knihou, která má na trhu své místo a věřím, že upoutá velké množství lidí. Sama ji budu doporučovat v každé diskuzi, kde se objeví dotaz na knihy s tématem druhé světové války. Jde o obrovský příběh. Těch hrdinů, které snad znáte, ale i těch, o kterých jste možná neslyšeli. Kniha je vlastně poklonou. Poklonou těm, kteří se sice nezapsali do učebnic dějepisu, ale bez kterých by v nich ti ostatní být nemohli. Lidé, bez kterých by u nás parašutisté nepřežili, protože by neměli kde žít, co jíst. Kvůli tomu je tato kniha neuvěřitelně důležitá a já za ní děkuji.

Rozhodně vám ji doporučuji. Hodnotím ji 90 %.