@bettypavkova

úterý 26. června 2018

Renegáti - Marissa Meyerová

června 26, 2018 6 Comments


Renegáti jsou syndikát lidí s neobyčejnými schopnostmi. Vynořili se z trosek zničené společnosti a zavedli znovu řád tam, kde dosud vládl chaos. Jako obhájci práva a spravedlnosti jsou pro všechny symbolem odvahy a naděje. Výjimkou jsou zločinci, které kdysi svrhli. Nova má důvod Renegáty nenávidět a touží po pomstě. Jenže na cestě za svým cílem potká Adriana, který je Renegát. Dosáhne Nova nakonec své pomsty?

Marissa Meyerová je (asi nejen u nás) známá hlavně díky sérii Měsíčních kronik. Nepíše však jen ty. Letos u nás vyšel první díl série Renegáti (původně šlo o dualogii, ale co čert nechtěl - už je v plánu třetí díl). Autorka zde podchytila jeden ze současných hitů - superhrdiny. Skupina "padouchů" a "dobordinců" zde bojuje o vládu nad světem... Nic však není černobíle a nikdo, kdo se na první pohled tváří jako padouch jím není a naopak.

Bez okolků se přiznávám, že nejsem velký fanda akčních hrdinů. Říkala jsem si však, že v knize by to nemuseli být samí typičtí Supermani, ale něco trochu originálnější a díky tomu by mě kniha bavit mohla. Přesto, že superschopnosti jsou v knize originální, příběh si mě prostě nezískal.

V knize se setkáváme s Novou (Anarchistkou - padouchem) a Adrianem (Renegátem). Ani s jednou z postav jsem si z počátku nemohla vytvořit žádný vztah. Ke konci knihy si mě trochu získala Nova, ale nějaké vřelé sympatie? O nich se nedalo mluvit. Co se Adriana týče, jeho postava mi přišla absolutně plochá, bez jakýchkoliv zajímavých a originálních odchylek. Víme něco z jeho minulosti, současnosti, ale proč je takový jaký je nemáme šanci zjistit.
Kromě těchto dvou hlavních postav tady máme obrovské množství vedlejších postav. Žádná však není příliš originální a ničím extrémně nevyniká. Proto mi dělalo problémy se v nich orientovat. Jediné, díky čemu jsem se v nich alespoň trochu orientovala byly jejich super schopnosti a ty bych na knize vyzvedla. Byly zajímavé, originálně vymyšlené - nedostávaly však tolik prostoru a tak, když se zrovna neřešily, postavy se mi rozeznávaly mnohem hůř.

Kniha na mě působila, jako jeden velký začátek. Ale opravdu velký. První 300 stran z 500 se prakticky nic, co by bylo pro příběh podstatné neděje. Musím se smutně přiznat, že prvních tři sta stran jsem skoro protrpěla jak moc mě nebavily a jak zdlouhavě příběh uváděly. Posledních 200 stran bylo lepších a zvrátily hodně negativní hodnocení knihy a nahlodaly mě k tomu, že možná dám šanci i pokračováním.

Kniha, jak už víte, pojednává o superhrdinech. Člověk by čekal neskutečně akční čtení, ale to se právě nekonalo. Něco akčnějšího se dělo asi tak dvakrát nebo třikrát, což není na pět set stran zrovna moc. Konec, jak jsem již nastínila, byl poměrně fajn, ale po tolika "úvodních" stranách jsem čekala něco opravdu bombastického. Četla jsem, četla jsem a nakonec byl konec a... No dobře, bylo to lepší, ale ne tak velkolepé jak bych od této knihy očekávala. 

Marissa Meyerová píše čtivě, což všichni víme a čtivě píše stále. To pro mě knihu zachraňovalo. Kniha se četla opravdu velmi dobře. Kdyby tomu tak nebylo, vzhledem k příběhu bych ji nedočetla. 

Příběh je všude prezentován jako "boj dobra proti zlu, kde není jasné kdo je dobrý a kdo zlý". Na mě tak kniha vůbec nepůsobila. Od začátku je jasně řečeno, že to co se dělo za anarchistů není jejich chybou. Spíše bych to přirovnala například k "souboji" dvou politických stran, kdy je jedna odsuzována za něco, za co nemohla...

Kniha mě vlastně dost zklamala. Čekala jsem od ní úplně něco jiného, akčnějšího, napínavějšího... Vím, že většina lidí bylo z knihy nadšených. Mě spíše zklamala. Hodnotila bych ji asi 55% a to není moc. Druhý díl nebudu nadšeně očekávat, nevím jestli po něm sáhnu... Doufám ale, že v něm autorka potenciál knihy vyzdvihne a nezazdí tak jako v prvním díle. 

neděle 24. června 2018

Tajný život krav - Rosamund Young

června 24, 2018 5 Comments


Jaké je to, být krávou? Podle autorky jsou krávy různorodé osobnosti stejně tak jako lidé. Jsou extrémně inteligentní, nebo naopak hloupé, umí být nudné, pyšné, agresivní nebo plaché. Dokážou milovat, hrát si, vtipkovat či vyjádřit před ostatními svůj smutek. Mluví o sobě, o počasí, diskutují, představují se nováčkům, líbají se. Stručně řečeno, krávy jsou stejné jako my, ale možná i dokonce morálně nadřazené... Rosamund Youngová dlouhá léta na své farmě krávy sledovala a nyní ve své knize přináší vzrušující pohled do jejich světa. Kniha se stala světovým bestsellerem.

Úplně nejdřív bych chtěla říct, že kniha není žádnou vegetariánskou nebo veganskou agitkou. Autorka vlastní mléčnou farmu a chovají dobytek i na maso. Tudíž se opravdu nemusíte bát, že by Vám někdo nutil něco, co nechcete.

Kniha Tajný život krav nás přivádí na farmu dobytka, která ukazuje, že "to jde i jinak". Lidé na této farmě se snaží, aby "jejich" zvířata mohla žít v mezích možností co nejspokojenější a nejsvobodnější život. Mohou si rozhodovat o tom, kde kdy chtějí být a co chtějí dělat. Autorka nám vypráví příhody, které se na farmě odehrály.

Autorka se nejvíce zaměřuje na to, jakým společenským životem zvířata žijí. Povídá nám o jejich vztazích nejen k jiným zvířatům, ale také k lidem. Poukazuje také na rodinné vztahy zvířat. Vypráví však i o ovcích, slepicích či prasatech.

Kniha je plná myšlenek, které člověka donutí přemýšlet. Ukazuje, že je dobré investovat vyšší částku do své, zvláště pak živočišné stravy. Nejen, že díky tomu dopřejeme zvířatům hodnotnější a spokojenější život, ale přinese to benefity i nám.

Možná jste na sociálních sítích nebo v televizi zaznamenali, že se v současné době (konečně) řeší klecové chovy ve vaječném průmyslu. Tato kniha nám přesně ukazuje, proč je třeba toto řešit. Jak moc slepice v těchto chovech trpí? Kniha nám to ukáže i na slepicích, ale můžete si to na ně převést i z velkého množství příběhů o krávách. Jaký musí být život bez možnosti pohybu a dělání čehokoliv, co by Vás zabavilo a hlavně bez toho, co Vám napovídají pudy? 

Nejen z tohoto důvodu by si podle mě měl knihu přečíst každý. Nejenom lidé, co se o tyto věci zajímají. Naopak ti, co o tématu nemají ani ponětí si odnesou nejvíce. Dojde jim, jak kvůli své pohodlnosti se zvířaty jednáme a že to všechno jde mnohem lépe - jen v menším množstvím a vyšší finanční částkou.

Kniha je tenoučká, přečtete ji za chviličku. Čte se opravdu dobře. Místy Vás pobaví, místy budete smutní, ale ve výsledku si odnesete obrovské množství informací. Jsem neskutečně ráda, že jsem knihu dostala - nevěděla jsem o ní. Dal mi ji bratranec a jeho skoro manželka Eliška a já jim musím ještě jednou poděkovat a taky knihu doporučit.
Rozhodně ji doporučuji. Dávám ji 90 % a v dnešní době ji doporučuju opravdu, ale opravdu každému.

pondělí 18. června 2018

Ostrov lhářů - E. Lockhart

června 18, 2018 2 Comments



Přečtěte si to. A jestli se Vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!

Báječná rodina Sinclairových.
Soukromý ostrov.
Velice bystrá dívka, se kterou je něco v nepořádku.

Skupina čtyř přátel – lhářů –, jejichž přátelství začne být destruktivní. 
Revoluce. Nehoda. Tajemství.
Lži a další lži.
Pravá láska.
Pravda.

Na knihu Ostrov lhářů jsem četla spousty pozitivních ohlasů a hlavně mi ji vřele doporučovala kamarádka. Všude bylo zmiňováno, jaký "wow efekt" závěr knihy čtenáři přináší. Měla jsem chuť na něco jednoduššího na čtení a kniha mě svou zvláštní anotací taktéž zaujala. Lži, lži - Pretty Little Liars - ty miluju a tak jsem si řekla, že by Ostrov lhářů mohl být něco pro mě.

Prvně bych zmínila, že kniha je nádherná na pohled. Od obálky, přes provedení vevnitř. Na konci naleznete dokonce i rodokmen rodu Sinclairových, což je super (ale vzhledem k tomu, že nám kniha poukazuje pouze na tři generace, je to vlastně spíše zbytečné - ale stejně hezké). 

Příběh se z velké části odehrává na soukromém ostrově rodu Sinclairových. Vlivná, bohatá rodina, která si zakládá na tom, že rodinou je. Všichni se tváří dokonale, ale v knize zjišťujeme že není nic, jak se zdá. Setkáváme se zde s prarodiči, jejich dětmi a vnoučaty. Jedna z dcer přivádí na ostrov i synovce svého partnera a on se vždy na léto stane součástí rodiny - i když jak pro koho.

Kniha je zvláštní. Tak bych ji asi nejlépe nazvala. Ale je zvláštní jiným způsobem než třeba finské fantasy. Pro mě byla zvláštní spíše v negativním smyslu. Co bych vytkla jako první, je autorčin styl. Někdy vlastně není vůbec špatné, když čtete něco, co je napsáno neskutečně stroze. Knize to ve své podstatě i přispívá v čtivosti. Jenže v knize, jako je Ostrov lhářů to vidím spíše jako obrovské mínus. Díky strohosti kniha absolutně nepracuje se získáváním si čtenáře - čtenář si nevytvoří s postavami nijak hluboký vztah. Ví toho o nich málo a nedokáží mu k srdci nijak více přilnout. Vzhledem k tomu, o čem kniha vypráví je to ale obrovský problém. Konec pak (alespoň pro mě) absolutně ztrácí význam. Konečný efekt, který kniha přináší se pro mě absolutně nekonal. Nejen, že jsem ho z velké části odhadla už na začátku, ale zároveň mi byl vlastně úplně jedno. 
Ke všemu mi v jistých částech přišlo, že se autorka snaží o jistou uměleckost, ale absolutně se jí to nedařilo. Jakoby si kniha hrála na něco, co není...
Na druhou stranu mě to až příliš netrápí - knihu přečtete za jeden den, čte se opravdu dobře a je útlá.

Řekla bych, že Ostrov lhářů je ten typ knihy, který si musíte přečíst víckrát. Díky tomu, jak napsaná je budete v knize na podruhé a případně i potřetí objevovat mnohem víc a budete si moc vychutnat mnohem víc jednotlivé náznaky. Problém pro mě je ovšem v tom, že mě kniha k dalšímu přečtení prostě neláká.

Chápu, co se lidem na knize líbí a asi by se mi líbila také, kdyby byla napsána jinak. Kniha mi přespříliš nesedla. Tématicky je to kniha, u které bych si představovala, že o ní budu po přečtení přemýšlet ještě několik dní, jenže to se nekonalo. Mně to bylo prostě naprosto fuk. Přesto si kniha své čtenáře najde... Poukazuje na problémy "rodů", na psychické problémy a na to, co se může dít, když se cítíte pod tlakem a snažíte se být neustále ti nejlepší. Asi bych ji doporučila spíše čtenářům kolem čtrnácti, patnácti let. Rozhodně bych knihu doporučila půjčit - a pak bych Vás poprosila o Váš názor. Pokud jste ji četli jsem neskutečně zvědavá na to, co byste o ní řekli vy. Mně kniha opravdu příliš nesedla. Dala bych jí zhruba 50% - tři hvězdičky. Nemůžu ji však upřít jedno - je neskutečně fotogenická.

pátek 15. června 2018

Panský dům - Anne Jacobs

června 15, 2018 2 Comments



Augsburg 1913
Mladá Marie nastupuje jako kuchyňská pomocnice v impozantní vile, sídle průmyslnické rodiny Melzerů. Zatímco si děvče ze sirotčince vydobývá své místo mezi personálem, panstvo si užívá zimní plesové sezony, v níž má být uvedena do společnosti nejmladší, krásná dcera Katharina. Jenom Paul, dědic rodiny, se drží stranou společenského mumraje – dokud nepotká Marii...

Panský dům člověka upoutá na první pohled už nádhernou, zimní obálkou. Mě zaujal i tématicky. Slibovaná, třídílná rodinná sága. Do knihy se první ponořila moje babička a byla z ní nadšená, takže jsem neváhala a sáhla po ní brzy také.

Od knihy nečekejte příliš akce a "vražedného" napětí. To by asi nečekal nikdo, ale pro jistotu... Kniha přináší opravdu náhled do rodiny bohatých lidí a jako první díl mapuje roky 1913 a část roku 1914. (Děj končí atentátem na Ferdinanda d'Este). Nežijeme pouze životy smetánky, ale i jejich sluhů. Zvláště pak osud mladé dívky Marie.

Postav se knize objevuje hodně, ale osobně jsem neměla problém, že bych se v nich ztrácela. Možná úplně ze začátku mezi poddanými, ale po několika kapitolách jsem se perfektně orientovala i mezi nimi. Autorka si dala záležet na různorodých charakterech a tím pádem jednotlivé postavy perfektně rozlišila.

Kniha je neskutečně čtivá. Musím upozornit, že zhruba první třetina knihy je opravdu dějově rozvleklejší, ale mně to nijak nevadilo. Osudy postav mě bavilo sledovat i před tím, než došlo k velkým zvratům. Četla se opravdu dobře. Jde o příjemnou, tlustší oddychovku.

Četla jsme názory, že kniha je hodně inspirovaná Panstvím Downton. Nemohu sloužit. Tento seriál neznám (ale mám v plánu). Osobně bych spíše viděla inspiraci klasickými autory jako je Austenová (tou asi nejvíc). Viděla jsem v knize však i kousky z takového Tolstoje (ale se závěrem Austenové). Nejde o "ulepenou" červenou knihovnu, ale čtení to ve své podstatě sladké je. 

Kniha mě opravdu neskutečně bavila a rozhodně se chystám pořídit další díl. Líbí se mi možnost nahlédnout do společnosti dané doby. Kontrast mezi panstvem a spodinou a také otázky ženských práv, které v té době byly velice aktuální. Knihu bych doporučila ženám, které mají rády červenou knihovnu, ale i těm, které se jí spíše vyhýbají, ale občas mají chuť na něco odpočinkového, "roztomilého". Pokud jste milovník Austenové a podobných klasiků, knihu rozhodně vyzkoušejte - budete číst něco nového, co Vám ale bude připomínat vaše oblíbené knihy. Knihu hodnotím 85% a rozhodně doporučuji!

středa 13. června 2018

Lesní lišky a další znepokojivé příběhy

června 13, 2018 4 Comments



Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jsou malou antologií finské fantastické literatury, která zažívá v poslední době období hojnosti a úspěšně proniká i za hranice země svého vzniku. Bývá často označována termínem suomikumma či Finnish Weird – „finské podivno“, jejž poprvé použila nejvýznamnější představitelka tohoto literárního proudu Johanna Sinisalo.

Mnohoznačnost spojená s takovým pojmenováním není náhodná: pro „finské podivno“ je typické míšení různých žánrů a název se opírá i o národní literární tradici. Množství magických prvků najdeme už v Kalevale a stále živé jsou inspirace finskou či baltsko-severskou lidovou slovesností, zaklínadly i příběhy o přírodních živlech, dravých šelmách, mystikou opředených bažinách a „křížencích“ lidí a zvířat.

Druhým inspiračním zdrojem finské fantastiky je pak magický realismus a surreálné vnímání světa. Všechny tyto ingredience dodávají „finskému podivnu“ specifický charakter a obdařují je mocí proměňovat příběhy vycházející ze zdánlivě známé a všední reality v příběhy značně znepokojivé.

V antologii jsou zastoupeni následující autoři: Pasi Ilmari Jääskeläinen, Leena Krohn, Anne Leinonen, Tiina Raevaara, Johanna Sinisalo, Jyrki Vainonen, Maarit Verronen.

Ještě před několika měsíci by mě tato kniha absolutně nebavila. V posledních měsících mě však začalo neskutečně bavit YA fantasy, takové to jemné, spíše náznaky fantasy a tak jsem se rozhodla, že dám šanci i něčemu hlubšímu, co se v tomto žánru dá najít. Lesní lišky mě na první pohled zaujaly obálkou, která je naprosto nádherná. (Letos mám všeobecně štěstí na krásné obálky knih).

Lesní lišky jsou souborem sedmi povídek ze severu, konkrétně z Finska. Na obalu knihy najdete nápis "znepokojivé příběhy" a je to rozhodně vystihující! 
Většina povídek je opravdu znepokojivých a podivných. Snad nejzajímavější na nich je to, že jsou všechny napsané ve stylu, kdy si čtenář musí hodně domyslet. U některých méně (právě třeba povídka Lesní lišky, podle kterých se povídková kniha jmenuje) nebo více (například motýl). Ve své podstatě je znepokojivé i to, že čtenář se asi nikdy nedozví, jak přesně povídku autor myslel a zda ji on pochopil "správně". I když "správně" tady asi neexistuje. Spíše by chtělo říci - stejně jako autor.

Přiznám se, že jsem čekala zmatení a rozporuplné pocity. Ve finále tomu však bylo naprosto naopak! Kniha mě neskutečně bavila až na jednu výjimku. 

Nejslabší mi přišla povídka - Čarodějná kolébka. Tato povídka na mě působila ze začátku až moc nepochopitelně, zmateně. Závěr sice všechno vyjasní, ale přesto bych tuto povídku hodnotila zhruba na 45%. Povídka se zabývá úvahami o smrti a posmrtném životě a následuje "magický", "nadpřirozený" prožitek. 

Vybrat nejlepší povídky bude složité. Opravdu se mi ostatní moc líbily. Nejvíc však asi líbila povídka "Kéž bychom tu byli taky", která vypráví o vyspělé technice, která umožňuje přestěhování se do "dokonalého světa", který je však virtuální realitou. Tato povídka by ode mě dostala 90%.

Lesní lišky byly další skvělou povídkou, kterou bych hodnotila 90%. Finská legenda a podivínství. Sleduje dlouhou fázi života tří přátel. Je méně matoucí než ostatní povídky v knize.

Další 90% povídkou je hned první povídka Transit, která je složená z výpovědí podezřelých. Ke konci je jistá hodně kontroverzní fáze. Tato povídka mě do této sbírky opravdu ponořila a patří mezi ty tři nejlepší.

Ani zbylé povídky nebyly vůbec špatné a všechny dosahovaly na pěti hvězdičkové hodnocení, což je i pro mě nečekané. Je až k nevíře, jak čtivé všechny povídky byly (což jsem nečekala) a jak nenápadně donutí člověka zamyslet se nad nejrůznějšími myšlenkami, životními fázemi a tím, co je důležité a co naopak není.

Celkově jsem na Goodreads knihu hodnotila pěti hvězdičkami. V procentech bych jí dala 88%. Bylo to opravdu milé překvapení, které potěší milovníky fantastiky. Benefit je samozřejmě i nádherné zpracování. Tahle knížka bude jedna z těch, které si v knihovně vyloženě vystavím. Tyto povídky rozhodně doporučuji. Je to krátká knížečka, ale nenechte se strhnout a nepřečtěte všechny povídky najednou. Dejte si mezi nimi chvilku prostoru na zamyšlení. Stojí to za to!

pondělí 11. června 2018

Můj život s Reinhardem - Lina Heydrich

června 11, 2018 2 Comments


V roce 1976 byla vydaná v Německu velmi osobně napsaná kniha vzpomínek Liny Heydrichové, kde si připomíná nejdůležitější milníky svého života a zároveň odhaluje, jaké to bylo být manželkou Reinharda Heydricha. Letos vychází tento kontroverzní titul v Německu podruhé a poprvé také česky. Českému čtenáři se tak naskýtá výjimečná možnost poznat Reinharda Heydricha, jednu z nejosudovějších postav českého národa, z úplně jiného úhlu pohledu... Memoáry doprovází úvodní slovo Heidera Heydricha, komentář Jaroslava Čvančary a rozhovor Heidera Heydricha s reportérkou Hanou Benešovou. Kniha je doplněna o unikátní a bohatou fotopřílohu z archivu rodiny Heydrichů a badatele Jaroslava Čvančary. Mnoho fotografií je publikováno vůbec poprvé.

O druhou světovou válku a zvláště pak o atentát na Heydricha se zajímám, což už jste si možná podle několika recenzí na tomto blogu všimli. Když se mi dostala do ruky knihu "Můj život s Reinhardem", kterou nadiktovala žena Reinharda Heydricha - Lina, musela jsem si ji přečíst. Co bych řekla o knize Vám se dozvíte dnes.

Reinharda Heydricha zná snad každý, kdo prošel alespoň základním vzděláním. Není třeba ho příliš představovat. Od této knihy jsem očekávala, že se dozvím něco o jeho soukromém životě, že třeba bude možné pochopit ta zvěrstva, která způsobil. Jenže to by se muselo Lině Heydrichové dát věřit alespoň slovo. 

Kniha by mohla být dost kontroverzní. Co kdyby ukazovala Heydricha jako beránka, který za nic nemůže? Co kdyby mohla někoho svést na scestí? Nebojte se. Nic takové se rozhodně nestane. Ze celé knihy sála to, jak sama Lina Heydrichová byla absolutně povrchní, naivní a hloupá. Ano. Jsem ráda, že ze sebe v této knize udělala takovou hlupačku, protože teď se opravdu nemůže nikdo bát toho, že by kniha mohla někoho k nacismu přiklonit.

Dozvídáme se to, jak "chudinka" Heydrichová musela po válce utíkat a skrývat se a jak si to vlastně vůbec nezasloužila. Ani jednou se neotře o něco jako uznání toho, že co její muž dělal a co ona plně podporovala byla zvěrstva. Naopak je celou knihu cítit, že Heydrichová stále s nacistickými myšlenkami plně sympatizovala. Vrchol jejího smýšlení se ukázal ve chvíli, kdy poukazovala na to, že nechápala, proč neměla jako válečná vdova nárok na finance od státu, jako jiné ženy. V knize jsou taky opravované nesrovnalosti, které Heydrichová ve svém vyprávění uvádí. Zajímalo by mě, jestli jí Heydrich tak moc lhal, nebo jestli si ona tolik věcí přibarvovala až tak moc, že jim začala věřit. Jinak by ji přece muselo být jasné, že nepřesnosti, které uvede budou historiky vyvráceny... 

Tato kniha však není o tom, aby vám byl vypravěč sympatický. Spíše naopak. Věřím tomu, že některé popisy života, který v soukromí Heydrichovi vedli jsou reálné, ne příliš přibarvené. Kniha ukazuje druhou světovou válku z jiné strany. Ukazuje zbabělou ženu, která by ovšem nic takového nikdy nepřiznala. Ukazuje na druhou stranu i to, že jejich děti to po válce samozřejmě jednoduché neměly - i když ty v tom byly opravdu nevinně. 
Kniha je doplněná zajímavými fotografiemi a závěrečným komentářem syna Heydrichových. Pokud se o toto téma zajímáte, rozhodně si knihu přečtěte. Čte se překvapivě dobře a přinese Vám i prosto nad zamyšlením. Rozhodně doporučuji lidem, které téma druhé světové války zajímá. Těm, koho nezajímá toho kniha samozřejmě příliš nedá. Knihu hodnotím 75%.

středa 6. června 2018

Americká hospodyňka - Helen Ellis

června 06, 2018 4 Comments




Ostrá, legrační a nádherně pomatená sbírka povídek z tajemného světa rodinného krbu, Americká hospodyňka charakterizuje vražedkyně, které obědvají, lovce senzací a nejlepší podprsenka na jih od Mason Dixon. 


Seznamte se s americkou hospodyní: maluje se, nosí šperky a opalovací krém, i když je zataženo. Jsou rozevláté, nezkrotné... Opatrně obejdou mrtvolu, aby mohly vytáhnout cookies z trouby. Těchto dvanáct neodolatelných příběhů nás zavede do činžáku na strašidelném předválečném Manhattanu na zfalšovanou televizní reality show, z knižní autogramiády budeme prchat s princeznou, z otevření galerie do legendárního obchodu se spodním prádlem. Zlomyslné, svěží a praštěné jako otrávené sušenky.

Byli jsme v Dobrovském... No a když narazím na pult se slevami, musím ho projít a většinou si i nějakou knihu musím odnést. Přesto, že nejsem úplně milovník povídek, tento soubor mě zaujal. Od Americké hospodyňky jsem očekávala zábavu, odpočinek a něco ve stylu Stepfordských paniček...

V knize naleznete dvanáct povídek. Některé jsou kraťoučké - na jednu stranu. Jiné zase na pár desítek stran. Kniha je tenoučká. Má něco kolem sto padesáti stran, takže se jedná opravdu o knižní jednohubku. I díky tomu, že jde o povídky se čte opravdu rychle. K tomu však přispívá i autorka. Píše čtivě, lehce, svižně... A chvílemi i opravdu vtipně.

Povídky spojuje, jak již název knihy napovídá, téma "Americké hospodyňky". Typické americké dámy v domácnosti? No doufejme, že ne zrovna typické. V některých povídkách se opakují motivy vraždy. Často je hlavní hrdinka spisovatelka a také je poznat, že má autorka ráda kočky.

Co se konkrétních povídek týče, bylo to pro mě tak půl na půl - ty krátké se mi většinou příliš nelíbily (výjimkou bylo "Nauč se to od koček"), ale na druhou stranu ty dlouhé mě bavily hodně. Nejvíc se mi líbily asi tyto tři: "Hledání pokladů s hvězdami", "Válka s táflováním" a "Mou knihu Vám přinášejí dobří lidé z Tampaxu". 

Autorka se nebojí i drsnějšího humoru. Pokud nemáte rádi černý humor, spíše po ní nesahejte. V knize se objevuje často, což já ale oceňuji. Hodně autorů se těchto "extrémních" věcí bojí a já zrovna černý humor miluju. Takže něco pro mě...

Americká hospodyňka není knihou, po které bych sáhla za plnou cenu, ale zaujala mě a tak jsem do ní investovala 29 Korun, které stála ve slevě. A jsem ráda. Čtení mě bavilo. Je to jednohubka na jedno odpoledne, která je převážně pro ženy. Pokud budete mít cestu kolem Dobrovského, mrkněte na ní. Za 29 Korun je to opravdu super koupě. Knize bych dala 65%. Je to ideální kniha pro odpočinek a pobavení!

pondělí 4. června 2018

Za zavřenými dveřmi - B. A. Paris

června 04, 2018 4 Comments



Thriller, který ohromil svět, vás přinutí pozorněji sledovat dokonalé páry kolem vás. Dokonalé manželství, nebo dokonalá lež? Páry, jako jsou Jack a Grace, musíte obdivovat, ať chcete nebo ne. On dobře vypadá a umí vydělat peníze, ona je elegantní a šarmantní. Skoro je vám líto, že se s ní nemůžete spřátelit a poznat ji o trochu víc. Oni dva jsou totiž pořád spolu. Taková láska! Pak si ale uvědomíte, že Grace nikdy nezvedne telefon, že nepřijímá žádná pozvání, pokud není pozván i její manžel. A jejich ložnice má zamřížované okno!
V současné době nemůže být snad nikdo, kdo se pohybuje v knižní sféře, kdo by neslyšel o thrilleru "Za zavřenými dveřmi". O knize se mluví jako o bestselleru a co vím, většina čtenářů z ní byla nadšená. K těmto knižním hitům jsem již krapet skeptická a tak jsem očekávala spíš průměrný a čtivý thriller. Jak to nakonec se mnou a knihou bylo?
Za zavřenými dveřmi nás přivádí do "perfektního" světa, který vlastně perfektní není. Poukazuje na to, že dokonalé vztahy, potažmo manželství, neexistují a za těmi co se tak tváří je něco skrytého - a já tomu věřím. Nevěděla jsem co přesně od knihy očekávat. Myslela jsem, že půjde o "klasické" domácí násilí, ale všemu bylo jinak a to mě překvapilo.
Autorka měla příběh geniálně vymyšlený. Za tento nápad a provedení opravdu klobouk dolů. Mrzí mě to, ale já bych nebyla schopná nikdy nic takového vymyslet. Děj je vyprávěn z postavy Grace "dokonalé manželky dokonalého manžela". Střídá se zde vyprávění z minulosti a přítomnosti. Bála jsem se, aby mě tento styl vyprávění nemátl, jsem zastánce "klasického", chronologického vyprávění, ale knize to dávala naprosto jiné rozměry a mě tento způsob vyprávění naprosto nadchl. Kniha je díky tomu mnohem napínavější (i díky tomu, že autorka ví, v jaké části ukončit kapitolu) a Vás láká číst neustále dál a dál. Když se tohle všechno spojí s čtivostí, jakou tato kniha má, jde o skoro perfektní knihu.
Postavy jsou zde v hlavní roli dvě. Zmíněná hlavní hrdinka Grace a její manžel - právník Jack Angel. Obě postavy byly podle mého názoru dobře vykreslené. Jack měl skvěle vymyšlenou minulost, kterou se dozvíme v začátcích knihy, ale její pravostí si nejsme jisti. Grace je zajímavou postavou a oceňuji, že z ní autorka nedělá slabou chudinku, ale tvrdou ženu, která se chová překvapivě věrohodně. V knize nechybí ani její vnitřní monology, které nejsou nudné a opět - působí na mě uvěřitelně.
Nečekala jsem, že mě tahle všemi opěvovaná kniha bude tak moc bavit, ale bavila. Jde o 260 stran napínavého čtení, které Vás přiměje zamyslet se. Kniha se čte opravdu dobře a poměrně mě udivuje, že i mezi knižními hity se dá najít kniha, která Vás donutí přemýšlet. B. A. Paris mě neskutečně překvapila a já určitě nebudu dlouho otálet a pořídím si její další knihu "V pasti lží".
Za zavřenými dveřmi hodnotím 90% a rozhodně doporučuji přečíst všem zájemcům a čtivý a kvalitní psychothriller, který je svým způsobem tím nejděsivějším, co jsem kdy četla.