@bettypavkova

neděle 24. května 2020

Hornické vdovy - Kamila Hladká

května 24, 2020 4 Comments

Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden.

Kniha Hornické vdovy přináší autentické autorizované příběhy hornických vdov od nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky, kdy bylo hornictví vnímáno jednou jako výkladní skříň socialismu, jindy jako jev zatracovaný a zesměšňovaný. Kniha se tak snaží poodkrýt fenomén hornictví v jiném světle a relativizovat mnohaletá klišé, jež se k němu vážou.

Publikace vychází s předmluvou Martina Jemelky, historika českého dělnictva, a množstvím doprovodných dobových materiálů.

Hornické vdovy mě zaujaly už před nějakou dobou. Náhodou jsem na ně narazila, myslím, že na ČBDB a říkala jsem si, že by mohlo jít o zajímavé čtení. Bylo to chvíli potom, co na ČT 1 běžel seriál o neštěstí na Dukle a moje čtení této knihy se spojilo s dobou, kdy je spousta lidí nadšená ze Šikmého kostela. Tak nějak je to hornictví teď kolem nás. Každopádně jsem si knihu přála k narozeninám a dostala ji. A také jsem se do ní poměrně brzy pustila.

Knížečka je poměrně útlá. Má něco kolem 200 stran a část z nich jsou také fotografie. Na první pohled knížka zaujme i svým grafickým zpracováním. Růžová barva s tématem působí možná trochu zvláštně, ale je originální. Nemám doma jinou knihu v takovémto "baby" odstínu růžové. Růžová se promítá i přímo v knize, jména žen, které vypráví své příběhy jsou právě tímto odstínem psány. Právě jména žen jsou i pojmenováním jednotlivých kapitol, což mi přijde hezké, jako pěkná pocta těmto ženám s nelehkým osudem.

Být horníkem bývalo velice prestižní povolání (v knize najdete i konkrétní porovnání platu horníka s jiným zaměstnáním). Kromě výborného finančního zabezpečení se tato dřina spojovala i s jistou prestiží. Celkově šlo často o poměrně propojenou společnost, kdy spolu jednotlivé rodiny měly blízké vztahy, jezdily na rekreace, děti na tábory... Pravdou je, že dnes už tomu tak není. Ani prestiží, ani finančními ohodnoceními...

Příběhy, které jsou v knize vypráví jednotlivé vdovy. Naleznete tady ženy, které o manžele přišly již v 60. letech 20. století, ale i ženu, která o manžela přišla v roce 2013. Jde o takový průřez od druhé poloviny 20. století prakticky do současnosti a neštětí se odehrála v různých dolech. Dukla, Darkov... Z jednotlivých vyprávění cítím vysokou míru autentičnosti. Vyprávění díky tomu mohou někdy působit trochu zmateně, ale já oceňuji spíše to, že je cítit naprosto minimální zásah od autorky knihy. O to více emotivní čtení to je. Zajímavá je i další věc. Díky tomu, že kniha příběhy mapuje širokou dobu, lze sledovat i rozdíly ve fungování vztahů v rozmezí této doby. Další zajímavou věcí je to, že autorka se rozhodla do knihy zařadit i příběhy žen, které v době, kdy došlo k tragédii, řešily rozvodová řízení. Tady si stále nejsem jistá, jestli by nebylo lepší dát do knihy čistě příběhy funkčních párů. Na druhou stranu jde ovšem o zajímavý prvek, který poukazuje na to, jak neštěstí zasáhlo blízké celkově, nejen partnery obětí.

Hornické vdovy rozhodně nejsou lehkým čtením. Jsou emočně poměrně náročné, na druhou stranu i často pozitivní. Pozitivní v tom smyslu, že snad až na jednu výjimku se ženy dokázaly s tragickým osudem vyrovnat, pokračovat v životě a být šťastné. Většina z nich však dodnes vzpomíná na své manžele, na dávné lásky. Paradoxem je, že se často jejich novými partnery stali přátelé jejich manželů, nebo alespoň známí. Lidé, jež jejich smrt také zasáhla a následně svým partnerkám nebránily ve vzpomínání a přetrvávající bolesti. 

Fotografií v knize je velké množství. Emoce ve čtenáři vyvolávají ještě silněji. Umožňují konkretizovat si jednotlivé páry a jednotlivé osudy. Často obsahují i různé zajímavé dokumenty, novinové články z dané doby a podobně. Je skvělé, že došlo k takovémuto propojení textu a fotografického materiálu.

Kniha je silná, ale zároveň napínavá. Osobním způsobem přibližuje téma, o kterém se ještě nedávno skoro nemluvilo, dnes díky seriálovým i knižním adaptacím je přiblíženo více, avšak stále jde o oblast, která není plně otevřena. Pokud vás zajímají lidské osudy, reálné příběhy i silné, ženské osobnosti, určitě by vás Hornické vdovy minout neměly. Hodnotím je 90 %. 


úterý 19. května 2020

Sběratel sněhu - Jan Štifter

května 19, 2020 6 Comments

Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá jako zjevení každou noc u postele, majitelky starého deníku i všech, kteří kdysi obývali budějovický lágr. Tři časové linie, tři generace a tři různé osudy se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená.

Možná si vybavíte edici Tvář od nakladatelství Vyšehrad. Jsou to takové ty krásně zpracované knížečky menšího formátu, poměrně minimalistické obálky. Jooo, líbí se mi vzhledově. Co se obsahu týče, zaujal mě nejvíc právě Sběratel sněhu a pak ještě román Pět ročních dob. Sběratel sněhu má naprosto úžasná hodnocení. Očekávání tedy byla veliká.

Příběh se odehrává ve třech časových rovinách, které se postupně posouvají kupředu. První linie příběhů se střídá v letech 1930, 1956 a 2017. Kromě současnosti je tady tedy období druhé světové války, doba tvrdého socialismu padesátých let a současnost. Všechny tři časové roviny propojuje místo. České Budějovice a jedna konkrétní oblast. 

Příběh kolem roku 1930 nám vypráví o dvou sourozencích. Františkovi a Jenovefě, kteří se o sebe musí postarat. Příběh od roku 1956 nám přináší příběh tří přátel. Vlastně dvou. Jsou tři, ale všichni si myslí, že jsou dva. Současnost nám přináší příběh Dominika. Narodil se v roce 1995, tatínek je Rom, maminka byla Češka. Dominik i díky tomu neví, kam se zařadit, kam patří. 

Víc o příběhu říkat nebudu. Protože mám pocit, že kdybych řekla, řekla bych totiž 99 % příběhu. Všichni jsou z knihy nadšení. Pro mě to byl ale prostě průměr. Příběhy tří generací, které se něčím propojí nejsou zas tak originální a četla jsem jich spoustu, které byly mnohem lépe propracovány. Nemůžu upřít, že závěr příběhu a spojení těchto tří generací bylo zajímavé. Bylo. Ovšem to bylo tak všechno a ty strany, které k rozuzlení vedly, byly sice podstatné, aby k němu mohlo dojít, ale ničím jiným. Byly pro mě takovým dlouhým úvodem. Jednotlivé příběhy mi nepřišly nijak dobře provedené, prokreslené. Postavy mi nepřirostly k srdci. Žádná. Jejich osudy mi byly vlastně fuk. Některé mi byly až extrémně nesympatické. Třeba František na mě působil tak, že pojal silnou inspiraci v postavě Dannyho Smiřického, ale nebyl příliš dobře zvládnut. Mně to prostě nesedělo.

Upřít se nedá knize to, že jsou zde velmi pěkně jazykově rozlišeny jednotlivé doby. Každá si žádá svůj jazyk a to je to, na co spousta autorů zapomíná. Tady se to nestalo. Jednotlivé příběhy, které se odehrávají v různých dobách jsou jazykově perfektně rozlišeny. Postavy mluví tak, jak se k dané době (předpokládám) opravdu hodí. Stejně tak autor hezky pracuje se společenskými problémy, které se v konkrétních dobách objevovaly. Celkově pro mě má kniha zpětně velmi silný potenciál, který ale nebyl využit.

Pravděpodobně bych si knihu užívala o něco víc, kdybych byla z Českých Budějovic. A ještě víc pravděpodobně, kdybych byla kdybych pamatovala Budějovice z roku 1956, konkrétní oblast, o které příběh vypráví. 

Ve své podstatě musím říct, že to, kam autor směřoval bylo super, ale to, jakým způsobem k tomu směřoval mi přišlo, já nevím. O ničem? Sběratel sněhu pro mě byl díky vysokým očekáváním opravdu zklamáním. Na druhou stranu nešlo vyloženě o propadák, ale o knihu, která neurazí, ale rozhodně ani nenadchne. Celá kniha je jako bonus prošpikována různými sexuálními narážkami a náměty, které ale pro příběh nemají význam, nikam ho neposouvají. To mě prostě dokáže naštvat. Sběratel sněhu se hezky čte, Budějovičáci by mohli být vážně spokojení a znát prostředí, možná i více historii konkrétní oblasti. Pro mě, byť Budějovice jsou moje srdeční záležitost, to není kniha, ke které bych se vracela a kterou bych nějak extrémně doporučovala. Bohužel.

Sběrateli sněhu dávám 48 %.

sobota 2. května 2020

Stranger Things: Temnota na okraji města - Adam Christopher

května 02, 2020 2 Comments


Vánoce, Hawkins, 1984. Policejní náčelník Jim Hopper touží po jediném – chce strávit klidné první Vánoce s Eleven, ale jeho adoptivní dcera má jiné plány. Navzdory Hopperovým protestům ze sklepa vytáhne krabici s nápisem „New York“ a vzápětí přijdou těžké otázky. Proč Hopper před všemi těmi lety odjel z Hawkinsu? Co to znamená „Vietnam“? A proč nikdy nezmínil New York?
Přestože by raději čelil hromadě nepřátel z jiného světa, než aby mluvil o své minulosti, Hopper ví, že pravdu už nelze dál popírat. A tak začíná příběh o jisté události v New Yorku – posledním velkém případu před tím, než se všechno změnilo…

Léto, New York City, 1977. Hopper se vrací z Vietnamu a začíná znovu. Malá dcerka, pečující manželka a zbrusu nová práce detektiva NYPD mu návrat do civilního života značně usnadňují. Když se však znenadání objeví záhadní federální agenti a zmocní se složek o brutálních, nevyřešených vraždách, Hopper vezme věci do vlastních rukou, přičemž riskuje všechno, aby odhalil pravdu.


Je to tady, moji milí. Vychází další prequel k seriálu Stranger Thing. O prvním dílu, který nesl název Temný experiment, se můžete dočíst tady. První díl byl skvělý, takový příjemně mysteriózní, tajemný a představil nám příběh matky Eleven. Druhý díl nám představuje minulost Jima Hoppera. Ano, toho úžasného klaďase, policisty.

Nejprve bych vám chtěla vysvětlit, jak to s touhle sérií vlastně je. Každý díl této série prequelů píše jiný autor a představuje nám příběh jedné z postav v době před dějem seriálu Stranger Things. Jednotlivé díly na sebe tudíž vůbec nenavazují. Co se týče nutnosti toho, abyste viděli seriál, není to nezbytné. Knihy fungují i jako samostatné thrillery skvěle. Ovšem samozřejmě, pokud jste maniak do seriálu, mají pro vás potom ještě takovou výraznější přidanou hodnotu.

Jim Hopper je policista a byl jím i v minulosti. Z maloměstkého Hawkinsu přesídlil s dcerou a manželkou do New Yorku. New York sedmdesátých let nebyl žádná hitparáda. Vysoká kriminalita, málo peněz... řešilo se to snižováním stavů u policie a zároveň nabíráním i nezkušených osob. Prostě blázinec. Hopper se poměrně rychle vypracoval na detektiva na vraždách. Napomohly mu k tomu i zkušenosti z války ve Vietnamu. Příběh začíná řešením případu sériových vražd (a bacha, pojem sériových vrah se začal právě v sedmdesátých letech používat, takže v roce 77, kdy se věnujeme Hopperově minulosti, je tento pojem ještě doslova děťátko!), které vypadají tak trochu okultně. No vše se nakonec otočí o 180 stupňů a vy se budete pěkně divit.

V knize potkáme i Eleven. Občas se zde totiž objevují kapitoly "z přítomnosti", roku 1984, kdy Hopper Eleven právě o své minulosti vypráví. Přiznám se, že jsem čekala, že součástí vyprávění bude také to, co se stalo s manželkou a dcerou Jima. Rovnou vás upozorňuji, není tomu tak. Řeší se tady pouze tento případ. Celkově je tento díl mnohem méně mysteriózní, než byste mohli jako fanoušci ST očekávat. Tohle je vážně takový čistý detektivní thriller. A právě proto se mi líbil ještě možná o ždibíček víc než díl první, ale spíše je to nakonec hodně vyrovnané. Několik desítek stran přibližně za polovinou knihy mi totiž přišlo trochu pomalejších, o něco by se prostě kniha dala zkrátit, ale není to nic dramatického a tím, že miluju Jima, miluju detektivky a thrillery, a ještě k tomu jsem právě na thriller měla zrovna náladu, sedla mi Temnota na okraji města naprosto perfektně. 

Stejně jako v prvním dílu se i v Temnotě na okraji města objevuje perfektní dokreslování doby, ve které se příběh odehrává, za pomoci nejrůznějších detailů. Policie zde aktuálně s Hopperovým případem řeší také Samova syna (reálný sériový vrah, který v sedmdesátých letech řádil v New Yorku), objevuje se zde však opravdu jen jako zmínka. Je zde zmiňovaná dobová hudba, móda (jo a v jednu chvíli taky King :-D). Tohle mě strašně baví. A teda nevím, co za náhodu to je, že v prvním díle této volné série je okrajově zmiňován Charles Manson a v tomto druhém právě Samův syn. Tyhle detaily jsou podle mě prostě super a atmosféru dokreslují naprosto perfektně.

Stranger Things Temnota na okraji města, je super kniha nejen pro fanoušky Stranger Things. Tím, že jde opravdu o takový samostatný thrillerový případ, je podle mě velmi dobře přístupná i komukoliv jinému, koho zaujme anotace a případ, který se v knize řeší. Mě bavila moc a nakonec jsem se rozhodla, že ji budu hodnotit stejně, jako díl první a dám ji 95 %. Oba díly jsou opravdu povedené a já se těším na další (na Goodreads jsem dohledala, že už vyšel v originále i třetí díl, tentokrát o Max. Což není zrovna moje oblíbená postava, ale zvědavá jsem i tak. Zároveň chci ještě poznamenat, že jsem strašně ráda za zachování původních obálek, které jsem skvělé - ale doufám, že pokud vyjde třetí díl, tam ji pozmění, protože zrovna ta vypadá úplně jinak, než obálky těchto dvou předchozích dílů. A nechápu, proč to tak v originále mají, vždyť ty knihy k sobě pak vůbec neladí!).

Kniha by měla vycházet 5.5. 2020, ale doporučuji sledovat knihu na stránkách nakladatelství tady, protože víme, že v současné době se může ledacos pozměnit. Každopádně pokud nechcete být limitování hlídáním data vydání, můžete si jednoduše knížku předobjednat tady na e-shopu Knihy Dobrovský, kterému tímto moc děkuji za poskytnutí reading copy k recenzi! :-)

úterý 28. dubna 2020

Já, Finis - Václav Dvořák

dubna 28, 2020 5 Comments
Fotografie k recenzi mi poskytl sám autor. :-)

Věřím, že někteří z vás si pamatují na jednu českou knihu pro děti, která otřásla sociálními sítěmi. Na podzim roku 2018 totiž vyšli Písečníci a bludný asteroid. České sci-fi pro čtenáře kolem deseti let, které mělo nádherné ilustrace – a mně se neskutečně líbilo. Dokonce se dostalo mezi nejlepší knihy, které jsem v roce 2018 přečetla. Druhá kniha Václava Dvořáka? Očekávání jsou veliká!

Václav Dvořák se stále drží „svého“ žánru. Kniha je opět sci-fi, pořádné vesmírné dobrodružství! Sci-fi se v knize však mísí s prvky anti-utopie, která v literatuře pro děti tak zoufale chybí. Příběh začíná v době, kdy se již 23 let děje na světě něco podivného. Chlapcům, kteří dospějí do věku osmi let, se děje něco podivného. Zmizí. Vypaří se. Najednou prostě nejsou. Nikdo neví, kam mizí, nikdo neví, proč mizí. Ví se pouze to, že postižení chlapci nemizí. Hlavním hrdinou je Petr. Petr, který v osmi letech nezmizel, aniž by k tomu byl nějaký důvod. Má jeden zdravotní problém, ale ne takový, který by ho měl uchránit. Má velice citlivé oči. Musí nosit tmavé brýle. Na slunci by mohl oslepnout.

Petr má mladšího brášku Martínka. Brášku, kterému bude brzy osm let. Když dojde na tento den, Petr něco uvidí a rozhodne se jednat. Zachrání Martínka!


K samotnému příběhu nechci prozradit příliš, ale jednu věc si ještě odpustit nemůžu. Příběh nás dovede na místo ve vesmíru, které zpočátku nejsme schopni my, ani hlavní hrdina identifikovat. Místo je to ale velice zajímavé a s hlavním hrdinou ho prozkoumáváme. Je tu velké množství vesmírných nepřátel, které autor velmi dobře popisuje, a tak si je dokážete bez problémů představit. A to přesto, že jde o kreatury opravdu nevídané! Kromě nepřátel (i přátel) jsou zde různé stavby a přístroje velmi moderní technologie, která v námi známém světě nemá obdoby. Celý příběh je poměrně temný, ne však strašidelný. Hlavní část příběhu je klasickým sci-fi příběhem.

Kniha je plná akce. Objevují se v ní bojové scény, je zde množství zvratů, postupné odhalování informací, které se zpočátku odkrývají jenom v náznacích, a na závěr také několik opravdu šokujících zvratů a překvapení, která vám vyrazí dech. Nabitý příběh se snoubí s vysokou čtivostí a krátkými kapitolami. Tohle všechno dělá z knihy neodložitelnou záležitost. Potřebujete prostě vědět, co bude dál.

Co příběhu vytknout? Ono je to těžké. Nenapadá mě příliš věcí, které by knize vyčinit šly. Možná to bude jedna věc, kterou zmiňoval sám pan autor. Příběh je spíše klučičí. Holčičí hrdinky tady nenajdete, dívky se zde objevují pouze jako vedlejší postavy. Rovnou píšu – nejsem zastánce toho, že musí být vše vyrovnané po všech stránkách. Proto mně, jako dospělému čtenáři, taková věc nevadila. A myslím, že by mi nevadila ani v dětství. Četla jsem i „klučičí“ knihy. Na druhou stranu je ale určitě i dost holčiček, které budou mít problém, vžít se do klučičí postavy v knize, kde se holčičky moc neobjevují. Verdikt? Pro kluky? Pro všechny! Pro holčičky? Pro ty, které mají rády napínavé, dobrodružné knihy a jednorožci a růžoví poníci je moc nezajímají.

Ilustrace, která bude zdobit obálku knihy.
Když jsme u toho, pro koho se kniha hodí, chtěla bych zmínit ještě jednu věc. Já, Finis je podle mě úžasnou přechodovou knihou. Doporučila bych ji pro malé čtenáře, které už knihy pro děti neuspokojí, ale zároveň jsou věkem ještě poměrně daleko 15-16 letům, kdy se pomalu odebírají směrem k Young-Adult knihám, ve kterých se občas objevují peprné scény. Já, Finis je podle mého názoru kniha pro náročnější desetileté čtenáře a starší.
Václav Dvořák nastavil laťku hodně vysoko již svou prvotinou. S potěšením mohu konstatovat, že Já, Finis tuto laťku ještě pozvedlo. Autor se drží zásad sci-fi, přesto se ale dokázal posunout trochu jiným směrem než u své první knihy. Písečníci a bludný asteroid byly takovým pohádkovějším čtením. Já, Finis je temnější, vážnější, ale také mnohem originálnější. Myslím si, že Já, Finis nemá v dětském literárním světě obdoby.
Doporučuji? No samozřejmě, že doporučuji! Je to zase jedna z těch knih, kterou si mohou číst samotné děti, zároveň ji dětem ale mohou číst rodiče. A budou ji číst velmi rádi, protože bude bavit i je. Je to chytré sci-fi, u kterého se děti dozví i něco o vesmíru a fyzice. Ano, tohle bylo zase výborné. Knize Já, Finis dávám 97 % (tři procenta si nechávám do zásoby na autorovy budoucí knihy) a moc se těším na další autorovu tvorbu!

Kniha by měla vycházet v září (na sociálních sítích vám tuhle informaci postupně zkonkrétním) a měly by se v ní opět nacházet krásné ilustrace! Pokud chcete mít informace z první ruky, doporučuji sledovat autorovu stránku na Facebooku – odkaz najdete tady! Pokud Vás kniha zaujala a rádi byste ji podpořili, na Hithitu máte možnost tady. Můžete zvolit různou částku a kromě knihy dostat i různý bonusový obsah, který vypadá velmi lákavě. :-)

pátek 17. dubna 2020

Šikmý kostel - Karin Lednická

dubna 17, 2020 5 Comments


Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.
Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.

Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.
Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.

Většinou mě všemi opěvované knihy nelákají. Když už mě přece jenom zlákají, většinou to chvíli trvá. U Šikmého kostelu tomu tak ani nebylo. Ten jsem si prostě potřebovala přečíst. Historické romány mám nesmírně ráda a tak jsem neváhala a knihu si k narozeninám přála. A taky se na ni relativně brzy vrhla. Jak se mi líbila?

Šikmý kostel nás zavádí do oblasti Karwiné. Název obce vám pravděpodobně připomíná Karvinou, ale rozlišnosti jsou zde výrazné. Město je ale reálné. A jednoho dne zaniklo. K tomu se ale dopracujeme až ve třetím díle této plánové trilogie. Přesto již podnázev knihy nám toto napovídá. Zní totiž: Románová kronika zaniklého města, léta 1894 - 1921. A přesně tím tato kniha je. Opírá se ale samozřejmě o několik stěžejních postav. Skrze jejich příběhy se dozvídáme příběh i této oblasti na pomezí dnešního Slezska a Polska. V letech, o kterých kniha vypráví (a i v těch dalších), bylo pro tuto oblast stěžejní hornictví, a tak se s  ním výrazně setkáváme i v této knize.

Hlavními hrdiny knihy jsou Barbora, Ludwik, Julka a Barka. Každá z postav má naprosto odlišný charakter, který se vyvíjí. Díky tomu, že kniha popisuje poměrně široký záběr let, máme možnost sledovat opravdu zajímavé životní zvraty, které postavy ovlivňují a každá z nich nám ukazuje trochu jinou stranu života, jiné možnosti i jiné vypořádávání se s nemilými událostmi, které je postihují. Kromě hlavních hrdinů se samozřejmě potkáváme i s dalšími postavami, které jejich životy ovlivňují. Některé postavy jsou velmi kladné, jiné jsou zase čistí záporáci. Trochu tomu chybí černobílost, ale mě to tady ve výsledku vůbec nevadilo.

V knize se často setkáváme s nářečím, které je pro oblast typické, sem tam do knihy zavítá samozřejmě i polské výrazy, protože některé z postav mají polské předky. Na první pohled to může znít trochu rušivě. Bydlím nedaleko Prahy, s takovýmito nářečími nemám zkušenosti. Jedině vám tak budu povídat o "vokně" nebo "vopici"... Opak byl ale pravdou a občasné polské výrazy nebo trochu častější nářečí mne nijak nerušilo, nevadily mi. Naopak to v mých očích udělalo knihu zajímavější. (Ale "Sedí muška na stěně" jsem si stejně přečetla počesku, i když v knize je polsky. A z hlavy tuhle písničku teď nemůžu vůbec dostat! :-D). Celkově je kniha napsána krásně. Nejde o úplně jednoduché věty, jazyk je květnatější, ale stále velice čtivý.

Osudy hrdinů v knize nejsou lehké. Není to přímo pozitivní čtení. I přes těžké osudy, které postavy prožívají, je však kniha plná i optimismu, touhy po životě, štěstí a zdraví. Kniha nám ukazuje dobu, která není té naší až tolik vzdálená, zároveň je ale úplně jiná a většina z nás si život v tehdejší době, na vesnici či menším městě, rozhodně nedokáže představit. Naši předci mají můj velký obdiv. V tomto smyslu mě kniha donutila i přemýšlet nad svým životem. Nad tím, jakého pohodlí si užívám a jak jednoduché v dnešní době vlastně všechno je. Autorka osudy svých fiktivních románů spojuje s reálnými historickým událostmi, jak těmi lokálními, tak klidně i celosvětovými. Kombinuje je však naprosto bravurně.

Šikmý kostel je prvním dílem plánované trilogie, kdy druhý díl by měl končit po závěru druhé světové války (přesně tady mé srdce plesá, protože to je doba, která mě nesmírně zajímá!) a třetí v 60. letech. Jsem vážně nadšená, že se můžu těšit na další dva díly, protože tohle čtení bylo úžasné. Ani chvilku jsem se nenudila, každá stránka přinášela nejrůznější události. Kromě pohledu do historie oblasti naší (a polské) země, o které toho moc nevím jsem dostala i pár klasičtějších románových zvratů, které mě překvapily. Byla jsem napnutá, co všechno bude postavy čekat a jak se s tím vyrovnají. Šikmý kostel rozhodně stojí za přečtení a já si jen říkám, jaká by to byla paráda, kdyby každá prvotina českého autora vypadala tak, jako Šikmý kostel od Karin Lednické! Kniha je často přirovnávána k tvorbě Aleny Mordštajnové. Já od ní stále nic nečetla, stále si říkám, jak to jednou napravím. Teď asi budu muset, protože potřebuju více takovýchto knih. Ale běda, jestli budu zklamaná!

Knize dávám 90 %, nechávám si nějakou menší rezervičku na další díly. Nedělám to často, ale tady ano. Od dalších dílů mám totiž už teď obrovská očekávání.

čtvrtek 9. dubna 2020

Možnosti milostného románu - Jan Němec

dubna 09, 2020 4 Comments

Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak.


Nový román Jana Němce je románem o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity. Je-li poznání jedinou morálkou románu, jak tvrdí Milan Kundera, není jiná možnost.

Možnosti milostného románu se prohnaly českou literární scénou jako uragán. Okouzlily hlavně Instagram. Není se čemu divit. Kniha Vás upoutá hned na první pohled. Já odolávala poměrně dlouho. Bylo to nejdříve povrchní. Přiznávám se. Knihu jsem toužila vlastnit kvůli jejímu vzhledu. Obsah mě ovšem nelákal. Jednou jsem do ní nahlédla v knihovně a učaroval mi jazyk. Tak jsem se rozhodla. Vzhled a jazyk knihy rozhodl. 

Vezmeme to tedy hezky povrchně od začátku. Barvy, které se opakují na deskách, hřbetu i ořízce. V současnosti oblíbený minimalismus. Jo, to je paráda. Když k tomu přičteme i vtip s podtrhanými písmeny v názvu knihy, dají nám dohromady TO oslovení. Nino.

Autor se v knize vypisuje ze vztahu s dívkou Ninou, kterou nesmírně miloval. Jde částečně o autobiografii. Sám rád uvažuje nad tím, jak moc velká autobiografie je autobiografie. To my nezjistíme, můžeme jenom hádat. Upřímně možná můžeme doufat, že ne moc velká. Nina nijak extrémně sympaticky nevystupuje. Možná autorova pomsta? Možná neúmyslná snaha se od ní odpoutat? Možná krutá realita? Těžko říct. Ono celá láska v knize mi připadá taková... nedospělá? Nina je ze začátku vztahu mladá, dvacetiletá, dalo by se to pochopit, ale postupem let by měla dospět a tak to v příběhu nepůsobí. On i autorův pohled na NI, mi připadá značně nedospělí, pubertální, jednoznačně si JI staví na piedestal. Což není dobře a do dospělého vztahu to podle mě rozhodně nepatří. Ale to už jsme někde jinde. Člověk těmto postavám přesto začne časem jistým způsobem fandit. I přes to, že mi k srdci nepřirostli, v jednom okamžiku jsem jejich osud nakonec řešit přece jenom začala...

Koncept knihy je výborný. Najdete zde články z internetu, nejrůznější vsuvky, komentáře, rozhovor autora s autorem o jeho knize, kterou právě čtete. To mě bavilo. Některé kapitoly jsou na půl strany, jiné třeba na tři. A ty byly fajn. Pak se ale objeví kapitola na pětadvacet stran a s ní pro mě nevýslovná nuda. Takže ve výsledku, kdyby byla čtyřistastránková kniha tak poloviční, dobře, možná i třísetstránková, bylo by to ve výsledku mnohem lepší.

Autor si ovšem nádherně hraje s jazykem. Syntax je očividně autorův kamarád. Slovní obraty, skladba vět. To je nádhera a díky tomu jsem moc ráda, že jsem se do knihy pustila. Co se jazyka týče, od současného autora jsem ještě nečetla nic nádhernějšího. To nemůžu popřít. A  právě kvůli tomu si myslím, že byste si knihu určitě měli přečíst, protože z tohoto pohledu jsou Možnosti milostného románu skvostem.

Ve výsledku jsem z knihy poměrně rozčarovaná. Grafická stránka věci je na pět hvězdiček z pěti, jazyk taktéž. Stejně tak nadšeně bych hodnotila koncept. Co se příběhu týče, ten by byl tak na dvě hvězdičky z pěti, a to s přivřenýma očima. Dohromady to pořád dává hvězdičky 4, ale úplné nadšení to prostě není. Asi bych příběh chápala, kdyby ho napsal někdo patnáctiletý, koho zničila velkolepá láska. U někoho, komu je skoro čtyřicet, mi to přijde až trochu nezdravé a z mého pohledu nepochopitelné. Asi nejsem dostatečný romantik a jsem moc velký pragmatik, ale samotné utápění se v rozchodu až takhle extrémním způsobem mi přijde trochu moc.

Ve výsledku tedy knize dávám 75 % a vlastně vám ji nesmírně doporučuji, jen nad příběhem protáčím oči. Ale na české poměry je to originální i zajímavé a hlavně - zajímal by mě Váš názor na tuhle knihu!

čtvrtek 2. dubna 2020

Dědictví - E. E. Holmes

dubna 02, 2020 6 Comments

"Brána je otevřená..."


Tato záhadná slova probudí studentku univerzity Jess Ballardovou z děsivého snu do ještě děsivější reality.

Život s věčně opilou matkou nikdy nebyl peříčko. Stále se stěhovaly z místa na místo a ani teď, po její záhadné smrti, se to nezměnilo k lepšímu. Zůstala sama, vykořeněná a bez vazeb na příbuzné, které nikdy nepoznala. Navíc ve škole potkává divné lidi: jsou totiž mrtví.

S pomocí své neurotické spolubydlící a lovce duchů, profesora Pierce, začne odkrývat příčinu jevů, které ji děsí. Čím víc se dozvídá, tím nebezpečnější temnota ji obklopuje. Prastará tajemství se začínají drát na povrch a Jess nikdy nebude připravena na děsivou pravdu: že potkávání zemřelých je jen začátek...

Na Facebooku nakladatelství Fragment jsem vyhrála YA novinku Dědictví. Měla jsem fakt velkou radost. Mám ráda horory a takové to tajemno celkově a Dědictví slibuje pořádnou duchařinu. Prakticky hned, jak mi knížka přišla, jsem se do ní pustila. Prostě mě nalákala. A taky teda maximálně oceňuju super paperback, já je prostě můžu!

Jess zemře matka, všichni její smrt hodnotí jako sebevraždu, jen Jess nevěří. Je sama a chystá se na vysokou školu, kde se kolem ní začnou dít podivné věci. Spojí se s profesorem, který se věnuje okultismu a lovení duchů, najde si přátele... Spousta věcí kolem ní však zůstává pěkně tajemná!

Já si nemůžu pomoc, ale mě tohle strašně bavilo! Fakt jsem byla neuvěřitelně překvapená, jak moc mi Dědictví sedlo. Jsem strašně moc ráda, že je to trochu jiné young-adult. Přece jenom těch, které nesou alespoň nějaké malé prvky hororu moc není. No a tady se s duchy vážně potkáte. Vzhledem k tomu, že to YA je, je to zároveň super odpočinek a nijak složité čtení, které hltáte. Prostě užíváte a odpočíváte.

Mě vlastně moc bavil i samotný příběh. Jen je trochu ten problém, že samotný název knihy + anotace vám z prvního dílu vlastně dost prozradí a vy pak tak nějak dokážete odhadnout, o co tam asi vlastně jde. Je tu ovšem spousta dalších zápletek, které netušíte a překvapí vás. Tušíte takovou tu hlavní kostru příběhu. Proto bych tenhle díl brala trochu jako rozjezdový. On celkový úvod do děje je poměrně rozvleklý, řekla bych, že skoro půlka knihy je takový úvod. Každopádně mně to nijak extra nevadilo, protože mi to vážně sedlo. 

Celková atmosféra je vážně taková temnější, místy trochu mrazivá a umím si představit, že kdybych byla mladší čtenář, byla bych vážně nadšená. A já jsem vlastně hrozně moc spokojená i takhle, když cílovka vlastně už nejsem. Za mě se tohle prostě řadí mezi ty lepší YA, co jsem kdy přečtla. Minimálně atmosférou to je prostě "tak trochu jiný" a originálnější.

Ve své podstatě ano, jde o takový úvod do série... a já hlavně doufám, že v češtině vyjdou i další díly, protože mě tohle vážně moc bavilo a těším se na pokračování. Jasně. Není to žádná převratná četba, ze které si odnesete desítky hlubokých myšlenek a poučení, ale je to skvělá, temnější, ale zároveň i moc milá oddechovka pro mládež, která hraničí s žánry, které v YA literatuře nejsou moc běžné a za to rozhodně palec nahoru. Tak snad se těch pokračování dočkáme!
Knize dávám 79 %.

pondělí 23. března 2020

Někdo cizí v domě - Shari Lapena

března 23, 2020 10 Comments


V téhle útulné čtvrti spokojených domovů zůstávají nebezpečné lži uzavřeny za dveřmi… Shari Lapena, autorka thrilleru roku 2017 Manželé odvedle, přichází s dalším rodinným dramatem plným tajemství a nečekaných zvratů, které nikdy nepřestanou překvapovat.
Karen a Tom Kruppovi jsou šťastní – vzali se teprve nedávno a vlastní nádherný dům poblíž New Yorku. Jednoho dne se Tom vrátí domů a zjistí, že Karen zmizela – její auto je pryč a zdá se, že odjela ve spěchu. Nevzala si dokonce ani kabelku, telefon, doklady. Krátce nato se Tom dozví, že Karen měla nehodu a leží v nemocnici s otřesem mozku a ztrátou paměti. Po čase se Karen, odhodlaná vyléčit se a zapomenout, vrací s Tomem domů. Ale zdá se, že se tam něco změnilo. Něco není v pořádku. Někdo tam byl. Někdo cizí.

Jenže v tomhle domě je každý cizí. Každý má něco, co by podle něj mělo zůstat skryto. Něco, kvůli čemu by raději vraždil, jen aby si to mohl nechat pro sebe...

Před Vánoci se kniha Někdo cizí v domě od Shari Lapena objevila v akci 1+4 v Luxoru. Výsledek? Napsala jsem o akci Ježíškovi a knížku k Vánocům dostala. Od autorky už jsem četla Manželé od vedle a tak jsem tušila, do čeho jdu. Včera jsem tedy knihu přečetla. Potřebovala jsem totiž v téhle nepěkné době něco odpočinkového.

Hlavní hrdinka Karen má autonehodu a nepamatuje si, co se stalo, proč vlastně do auta nasedla. Nehoda je až nápadně blízko místu, kde se ve stejnou dobu stane vražda. Má s ní Karen něco společného? Co se vlastně stalo? A kdo v době jejím a jejího manžela hýbe věcmi, když nejsou doma?

Shari Lapena píše takové ty moderní, asi spíš ženské thrillery, které se vyznačují poměrně nízkým počtem stran a extrémní čtivostí. Díky tomu všemu se z jejich knih stávají tak trochu jednodenky. Prostě knihy, které přečtete během pár hodin, maximálně během jednoho dne. A to i když nemáte čas. Čtou se totiž tak dobře, že jim chcete vyšetřit každou minutu volného času a zároveň během té minuty přečtete nečekaně vysoký počet stran. V tomhle jí konkurují jen knihy od Angely Marsons. :-) Tohle jde samozřejmě často ruku v ruce s tím, že knihy jsou psány jednoduše. A to tady je. Ono totiž píšeme thriller, nemáme ambice, dostat za to Nobelovku...

Paní spisovatelka má velice dobré nápady. Náměty jejích knih člověka zaujmou. Většinou i díky samotné anotaci. Tak nějak si říkáte, že je to originální (což samozřejmě odsaď podsaď... Ale v dnešní záplavě knih napsat něco děsivě originálního není nic jednoduchého) a že vás to, jak autorka téma zpracuje prostě zajímá. Tohle všechno má i kniha Někdo cizí v domě. Tak bude tady něco k vytýkání?

Autorka má tendence přehánět (což jsem vytkla už Manželům od vedle tady, každopádně jazyk mi tehdy jednoduchý nepřišel... no dobře :-D). Její zápletky na mě působí jako extrémní snaha šokovat. Což se nezdaří každému. Mistry v tom jsou například Jeffrey Deaver nebo James Patterson. To jsou páni, u jejichž detektivek při rozuzlení velmi často koukáte s otevřenou pusou. Shari Lapena se snaží o něco podobného, ale prostě jí to (zatím) nejde. Netušíte třeba detaily, ale spoustu toho odhadnete už během četby. Ve chvíli, kdy závěry jsou opravdu lehce překombinované a vy zároveň odhadnete, "kdo co provedl", dostáváte se do situace, kdy si říkáte, jestli to celé vlastně měla autorka zapotřebí a jestli by knize tak moc ubralo, kdyby ji napsala trochu přímočařeji.

V podstatě jsem však od knihy Někdo cizí v domě dostala to, co jsem chtěla. Dostala jsem velmi čtivý thriller, u kterého jsem si odpočinula (protože kdo to v dnešní těžké době nepotřebuje) a přitom jsem se vyhnula své nepříliš oblíbené červené knihovně, kterou všichni za odpočinkovou četbu pokládají. Pokud chcete něco, u čeho nemusíte moc přemýšlet a co vám bude písmenka do hlavy rvát prakticky samo, je Někdo cizí v domě vážně fajn variantou. Knihu hodnotím 70 %.


neděle 23. února 2020

Jeden z nás: Příběh o Norsku - Åsne Seierstad

února 23, 2020 4 Comments


Den, který navždy změnil tvář současné Evropy: 22. červenec 2011. Anders Behring Breivik nejprve v centru Osla odpálil nálož, jíž zabil osm lidí, a pak se převlečený za policistu a po zuby ozbrojený přesunul na ostrov Utøya, kde postupně zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora pořádaného mládežnickou organizací sociálnědemokratické strany. To všechno z touhy po dokonalosti a čistotě – své země i sebe samého.

Vynikající reportážní román Åsne Seierstad Jeden z nás: Příběh o Norsku vypráví detailní průběh tohoto „černého dne“, nahlíží do životů mnoha postižených rodin a podrobně rozebírá nesnadné dětství i dospívání muže, z kterého se stal nejhorší masový vrah norských dějin.
Jeden z nás. Příběh o Norsku je nejen psychologická studie teroristy a jeho příprav zločinu nebývalých rozměrů, ale také dramatický „true-crime thriller“, který vás bezpochyby ohromí a od něhož se neodtrhnete.
Název této knihy není náhodný – pachatelem zrůdného činu obráceného proti celé společnosti není zfanatizovaný cizinec, nýbrž příslušník většiny, který se doposud choval jako „jeden z nás“.
Brilantní kniha Åsne Seierstad Jeden z nás. Příběh o Norsku vychází v překladu Evy Dohnálkové.

Události z červencového Norska 2011 si pamatujeme asi všichni. Byl to šok. Nejen pro Nory. I pro celou Evropu. Šlo o nevídanou brutalitu a obrovský počet mrtvých, ještě k tomu prakticky dětí. A všechny životy měl na svědomí jeden člověk. Anders Breivik.

Kolem edice Prokletých reportérů od nakladatelství Absynt jsem kroužila už dlouho. Jakobys jedla kámen mám doma už od loňských Vánoc a ještě jsem se k ní nedostala (asi se do ní pustím dnes večer...) a letos k Vánocům jsem dostala právě Jeden z nás: Příběh o Norsku. Kniha mě strašně lákala a tak jsem se do ní na svoje poměry pustila poměrně brzy. Výsledek? Jsem nadšená, což ale vzhledem k tématu zní strašně. Jenže kniha jako taková je vážně výborná...

Jde o reportážní román. Ale vůbec se slova reportážní nebojte. Pro vás to vlastně nemusí znamenat vůbec nic. Jeden z nás se čte prakticky sám. Čte se jako jakákoliv beletrie. Snad ještě lépe. Hltáte stránku za stránkou a nechcete knihu odkládat. Příběh je horší. Je nesmírně děsivý a reálný. Pokud vás ale zajímají současné dějiny, je to čtení, které by vás nemělo minout.

V současné době je téma vrahů oblíbené celkově. Ať těch sériových nebo masových. Oběma typům se ve svých dvou velmi populárních knihách věnoval například Andrej Drbohlav. Pokud patříte mezi ty, které takoví to lidé zajímají, Jeden z vás by vás nemělo minout taktéž. Jde o rozsáhlou studii o Breivikově životě, dospívání i dospělosti, o jeho osobnosti, názorech i motivech jednání. Dozvíte se spoustu věcí o soudním procesu i o tom, co Breivika k tomuto bestiálnímu činu pravděpodobně vedlo. 

V knize se však nedozvídáme pouze o vrahovi. Prostor zde mají i příběhy několika jeho obětí a o to větší dopad na čtenáře kniha má. Nejsou to "jen oběti". Jsou to lidé, mladí, dospívající lidé z masa a kostí. Se svojí minulostí, touhou a snahou. Mladí lidé, jejichž životy vyhasly naprosto nečekaně a zbytečně.

Bez jakéhokoliv zatajování (autorka je Norka) se zde ovšem dozvídáme i tom, jakých chyb se dopustily bezpečnostní složky. Jakým způsobem (ne)jednaly. Samozřejmě. Po bitvě je každý generál. 22. července 2011 však bezpečnostní složky Norska opravdu usnuly na vavřínech a dopustily se nespočtu na sebe navazujících menších chyb, díky kterým nebyly schopny zabránit nebo alespoň minimalizovat neštěstí, které se událo. 

Kniha má 580 stran, ale přečtenou ji budete mít velice rychle. Bez příkras a zbytečných emocí (vytváření emocí autorka přenechává čtenáři) jste seznámeni s jedním z nejtemnějších dní moderních evropských dějin i s jeho aktéry. Přesto, že text se čte neuvěřitelně lehce, jde o nesmírně těžké čtení. Nestává se, že bych si po čtení knihy dávala pauzu, než se vrhnu do další. Dnes udělám výjimku. Text, který do mě v rozsahu 580 stran prosakoval, ten musím tentokrát vstřebat. 

Jeden z nás je knihou, kterou byste si měli přečíst. Je varováním před nebezpečným fanatismem, zároveň je však literárním prožitkem. Zní to strašně, ale její čtení jsem si přes tíhu tématu i užívala. V brzké době mám v plánu objednat další z knih od Åsne Seierstad, která v edici Prokletí reportéři vyšla, Dvě sestry. Ta pro změnu pojednává o dvou sestrách, Norkách, původem ze Somálska, které se přidaly k ISIS. Autorka mě totiž svým stylem psaní nesmírně zaujala. Jeden z nás: Příběh o Norsku vám nesmírně doporučuji a hodnotím 100 %.

úterý 18. února 2020

V rouše beránčím - Simo Hiltunen

února 18, 2020 4 Comments


Nikdo nezůstane bez ušetřen. Šťastná rodina – tak to alespoň říkají sousedé. Ale přímo na Štědrý den zavraždí otec své děti před očima jejich matky, poté samotnou matku, a nakonec – sebe. Finský kriminální novinář Lauri Kivi začíná psát rozsáhlý článek o rodinných vraždách, který ho zavede do jeho vlastní minulosti a zdrcujícího dětství a také do života jeho dospívající dcery. Kivi má pocit, že zde se nejedná o náhodné vraždy. A má naprostou pravdu. Ale v mnohem šílenějším smyslu, než si kdy dokázal představit… V rouše beránčím je příběh o násilí, které je předáváno z generace na generaci, ale také o odpuštění.
V rouše beránčím mi nečekaně dorazila od Novinka měsíce. Šlo o lednovou novinku a já vám na ni konečně přináším své hodnocení. A bylo to teda něco!
Začala bych tím, že bych vám ráda knihu trochu zařadila. O jaký jde vlastně žánr? Pro mě totiž jde o mix severského thrilleru a drama. Takové hodně silné a depresivní rodinné drama. Kromě brutálních vražd jsou tady totiž také problémy v minulosti. Ale nečekejte žádné klišé, na které narazíte v každé druhé knize. V rouše beránčím nám totiž ukazuje opravdu silné démony.
Hezky od začátku. Ve Finsku dochází k rodinným vraždám. Otcové rodiny zabíjí své děti a manželky. Jedna z vražd se odehraje rovnou na Štědrý večer. Den, kdy by měla být rodina pospolu a šťastná... Tyto vraždy otřásají jejich okolím i rodinnými příslušníky. Proslulý novinář Lauri Kivi se věnuje právě různým kriminálním případům, a tak začne psát právě i o rodinných vraždách. Odhalí věci, které celým vyšetřováním zamávají...
Kniha je opravdu velice čtivá. Bohužel jsem neměla moc času na čtení, jinak bych ji zhltla za dva dny. Bylo to u mě přesně jako u dobrých thrillerů a detektivek. Prostě jsem nutně potřebovala vědět, kdo je vrah! Na druhou stranu pro mě bylo ale vlastně zajímavější osobní drama a minulost Lauriho. Právě hlavní hrdina, Lauri, mě neskutečně bavil. On totiž není vůbec klaďas. Spousta jeho vlastností je ve většině knih přisuzována hlavním záporákům. Lauri se se svými démony z minulosti i současnosti snaží bojovat, ale má je a má jich spousta. V  jiné knize byste ho nesnášeli, tady ho budete milovat. A nebojte. Nenajdete tady současné klišé, kdy je hlavní hrdina alkoholik. Tady jde o něco mnohem děsivějšího a temnějšího a Lauri "nebojuje" pouze s vrahem, ale i sám se sebou.
Kniha si připraví i několik "co to sakra bylo?" momentů a okamžiků, kdy vám nebude psychicky dobře. Jedno z hlavních témat knihy je totiž domácí násilí směřující od otců na děti, ale i manželky. A je ho tady spousta. Pokud neradi čtete o tom, že někdo ubližuje dítěti, asi nebude V rouše beránčím úplně pro vás. Děti si v knize bolesti zažijí až až. Otcové nejdou pro ránu pěstí daleko. Popisy však nejsou nikterak naturalistické, toho se bát rozhodně nemusíte. Celý příběh na vás dolehne spíše psychicky, než že by se vám z něj zvedal žaludek.
Nebudu pouze chválit. Kniha odstartovala perfektně, okamžitě se zde objevila vražda, o které šel Lauri psát. Jásala jsem, že to bude jedna z těch knih, kde jste jde rovnou na věc. Po úvodních scénách však přišlo pár desítek stran, které nebyly tolik svižné. Nenudily mě. To ne, ale o něco zkrátit by je šlo. Pak se ale akce kolem rodinného vraha opět rozjela a já knihu nechtěla odkládat.
Kniha je plná tajemství. Převážně těch rodinných. Je to taková rozsáhlá tragédie několika rodin, lidí... Postavy mají tajemství opravdu spoustu a čtenář je postupně odhaluje. Každá z postav tady má něco, co ji nedělá andělskou, posvátně kladnou. Některé jsou lidské, některé jsou naopak spíše děsivé a doufáte, že nikoho jako ony nikdy nepotkáte. A stejný je i hlavní hrdina. A to mě nesmírně bavilo. Konečně něco, kde není hlavní hrdina ten nejúžasnější a nejhodnější ze všech. 
V neposlední řadě musím zmínit také obálku, která se mi nesmírně líbí. Je vlastně velmi jednoduchá, ale podle mě velice působivá a rozhodně je to jedna z těch knih, po které bych v knihkupectví sáhla právě už díky obálce.
Výsledek? Jde o něco nového. Kniha propojuje různá témata, odhaluje děsivé démony a tragické osudy rodin. Autor poukazuje na důležitost rodiny ve formativním dětském věku a kam až může dítě dovézt nesprávné prostředí. Zároveň je tady ale i snaha o boj s tím špatným v člověku. V rouše beránčím se mi moc líbilo. Před čtením jsem o knize prakticky nic nevěděla a nakonec jsem byla velmi spokojená. Pokud máte rádi severské krimi a thrillery, ale jste jich už trochu přesyceni, V rouše beránčím by vás rozhodně nemělo minout. Jde o něco mezi thrillerem a velmi temným, rodinným dramatem, u kterého vám několikrát spadne brada, bude vám až trochu teskno, ale zároveň si čtení velmi užijete. V rouše beránčím hodnotím 78 %.

Moc děkuji Novinka měsíce za zaslání knihy V rouše beránčím k recenzi! :-) O knize si můžete přečíst spoustu informací i velkou ukázku tady

čtvrtek 13. února 2020

Nezlomná - Richard Askwith

února 13, 2020 1 Comments


Československo, říjen 1937. Národ ještě oplakává smrt uctívaného T. G. Masaryka, za hranicemi se rozpíná hrozivá třetí říše – a spřádá plány na útok. V tísnivé atmosféře se do východních Čech sjely obrovské davy na nejprestižnější sportovní událost země: Velkou pardubickou steeplechase. Říká se jí „ďáblův dostih“, je vyhlášená extrémně nebezpečnými překážkami i vyčerpávajícími úseky oranice a mnozí ji považují za vrcholnou zkoušku mužnosti a bojovnosti. Nacistické Německo sem opět vyslalo elitní příslušníky svých polovojenských jednotek: nelítostné důstojníky SS, kteří mají roznést na kopytech jimi opovrhované Slovany. Důstojníci československého jezdectva ani nedoufají, že by je mohli zastavit. Ale je tu ještě jedna jezdkyně – hraběnka se stříbrnými vlasy na zlaté kobylce… Příběh Laty Brandisové patří k nejpodivuhodnějším a nejinspirativnějším v dějinách sportu. Narodila se do privilegované rodiny, přesto prožila dlouhá desetiletí v bídě. Odmítla přijmout omezení, kterými tehdejší společnost svazovala ženy. Místo toho s tichou kuráží opakovaně dosáhla něčeho, co ostatní prohlašovali za nemožné. Skandál, který vypukl kolem jejího prvního pokusu ve Velké pardubické, vyvolal ohlas v celé Evropě. O deset let později se stala nadějí národa v hodině temna. A pak přišla odplata… Nezlomná je příběh o odvaze, zármutku a vzdoru v době předsudků a strachu. Hýbou jím síly – sexismus, třídní nesnášenlivost, nacionalismus –, jejichž stíny dopadají i na dnešní svět. Dominují mu excentričtí šlechtici, salonní špioni, bezhlavě riskující jezdci – a dostih tak brutální, že mnozí považují už jen účast v něm za známku šílenství. A v jeho středu stojí mimořádná hrdinka a její jedinečný vztah ke koni.

Přes deset let jsem se pohybovala (jako amatér) kolem koní. Koně miluju, stejně jako všechny zvířata, a tak mě samozřejmě nemíjela ani Velká pardubická. Legendární český dostih, který je označovaný jako ta vůbec nejtěžší steeplechase na světě. Posunula jsem se dál a Velkou pardubickou už moc nesleduji. Ale ani ji neodsuzuji. Člověk, který se kolem koní pohyboval to zná. Koně to baví. Baví je běhat i skákat, ale ty rizika tam jsou. Každopádně, díky mé koňařské minulosti, znám Latu Brandisovou. Věděla jsem, že jde o jedinou ženu, která kdy Velkou pardubickou vyhrála, ale to je tak vše. Nic jiného jsem o ní nevěděla. Když jsem se u Marušky (Maya and books) na Instagramu dozvěděla, že o Latě vyšel životopis, začala jsem o něm uvažovat. A nakonec mě tak moc nalákala, že jsem knihu hned koupila a i hned přečetla. :-)

A dámy a pánové, takhle má vypadat životopis! Nezlomná je psaná takovým stylem, že ji vnímáte snad až jako beletrii. Je čtivá a psaná jako jakýkoliv jiný příběh. A přitom jde o tvrdou realitu. Takhle by podle měl být napsaný každý životopis, aby byl přístupný široké veřejnosti. Jednotlivé události se vám před očima přehrávají jako film. A upřímně? I když jsem věděla, že v roce 1937 to byla TA Velká, stejně jsem během jejího popisu v knize doslova nedutala a byla napnutá, jestli ta Lata vážně vyhraje. :-D

Latin život nebyl jednoduchý. Narodila se roku 1895 do šlechtické rodiny. To může vypadat jako fajn start do života. On to i fajn start byl. Jenže pak přišla první světová válka, rozpad monarchie, zrušení a vlastně i jisté odmítání šlechty, jako vyšší vrstvy, která si své bohatství nezaslouží. Pak přišla ještě druhá světová válka a po ní, aby toho nebylo málo, přišla doba socialismu. Lata tedy spadá přesně do té generace, která si prošla vším špatným, co naší zemi 20. století přineslo. Osobně si takové lidi značím pojmem, který jsem tak trochu ukradla americké literatuře - ztracená generace. Je jasné, že to, že Lata pocházela ze šlechtické rodiny jí během těchto všech událostí naopak spíše přitěžovalo...
Další nevýhoda? Byla žena, která se nechtěla smířit s tím, že bude "domácí puťka". Uvědomte si, že tato žena se narodila v době, kdy jsme neměly volební právo. Dotáhla to až na vítězku Velké pardubické. A cesta to nebyla jednoduchá.

Nezlomná není pouze životopis Laty Brandisové. Její příběh je komplexně zasazen do historického kontextu, takže i z ohledem na historii je to zajímavá kniha (i když samozřejmě z pohled na dějiny je zde spíše povrchní, ale věřím, že i tak pro hodně lidí přínosný). Je to také příběh žen, emancipace, snahy dosáhnout svého. Stejně tak je to i příběh Velké pardubické. Jejího vývoje, stinných i světlých okamžiků. Tato kniha je opravdu nesmírně zajímavá, plná zajímavých informací a rozhodně není "pouze" životopisem.

Lata byla nesmírně inspirativní a silná žena, která se dokázala postavit na vlastní nohy v každém okamžiku, kdy jí okolnosti házely klacky pod nohy. Nesklonila hlavu, ale bojovala. Za sebe, za ženy, za prostý a spravedlivý život. Myslím, že Nezlomná není kniha pouze pro koňáky. Je to kniha pro každého, koho zajímají příběhy českých osobností (i těch tak trochu zapomenutých), příběhy silných žen... Já nevím, co bych Nezlomné vytýkala. Byla jsem z ní opravdu naprosto nadšená a její stránky doslova hltala. Rozhodně vám ji doporučuji, nemíjejte ji. Nezlomnou hodnotím 100 %.