Hlava v knihách

Sněhulka tráví první Vánoce v penzionu, který patří slečně Tilly. S provozem jí pomáhá Emily, jejímž snem je otevřít si pekárnu. Emily Sněhulku zbožňuje, ale z nového návštěvníka, Tillyina synovce Lukase, už tak nadšená není. Což je divné, protože Sněhulce její zvířecí instinkt napovídá, že Lukas a Emily by rozhodně měli být kamarádi! Musí ty tvrdohlavé lidské bytosti přimět, aby se na sebe podívali očima jednoho věrného, milujícího kotěte.

Před Vánoci mám každý rok chuť na vánoční čtení. Již tradičně čtu Svátky krásné hvězdy, které za mě nic nepřekoná. Zároveň objevuji ráda nové vánoční čtení. No a celkem spontánně jsem si objednala i Sněhulčiny Vánoce. Tam to totiž byla opravdu láska na první pohled. Kombinace Vánoc a kočky? To je pro milovníka Vánoc a koček prostě nutnost. No a když se k tomu přidá naprosto dokonale kýčovitá obálka? Tak to potřebuju takovou knížku ještě víc. Jak se mi nakonec líbila?

Začněme něčím o příběhu. Děj se odehrává ve viktoriánském penzionu. Je v horším stavu. Jeho majitelka, starší dáma, nemá již tolik peněz ani energie, aby se o penzion pořádně starala. V penzionu jí nesmírně pomáhá Emily. Mladá dívka, neuvěřitelná pekařka a kuchařka. Její sen je otevření vlastní pekárny. Na Vánoce přijíždí po několika letech Tillyn synovec Lukas. Je fotograf. Miluje práci i volnost. Když byl malý, umřeli mu rodiče a vychovala ho právě Tilly. No a EMily strašně štve. Pracuje pro Tilly už několik let a Lukase ještě nikdy neviděla. Zdá se jí, že se o svou tetu příliš nezajímá. K tomu je v penzionu také nová malá návštěvnice. Bílé a chlupaté koťátko, které se jmenuje Sněhulka. A ta si myslí, že Emily a Lukas se k sobě sakra hodí!

Jasné. Od prvních pár desítek stran víte, jak knížka dopadne. Dokonce se mi to podařilo odhadnout poměrně detailně. Příběh není nikterak složitý, je to taková ta jednoduchá, přímočará romantika. Rozhodně ale oceňuji, že nejde o takovou tu kýčovitou červenou knihovnu. Je zde pár vtipných chvilek, je zde pár roztomilých okamžiků, je zde několik milých chvilek. Díky tomu, jsem byla s výběrem knihy velmi spokojená. Samozřejmě nelze od knihy očekávat zlomové čtení. Autorka se snaží přidat těžší téma v rámci tragické minulosti hlavního mužského hrdiny. Moc se jí to nedaří. Jeho vyrovnávání se s minulostí je zde okrajové, nikterak detailní a upřímně na mě ani moc nepůsobilo. 

Pozitivně určitě hodnotím to, že se kniha krásně čte. Ano, je velmi jednoduše psaná. U vánoční romantiky je to ale přesně to, co očekávám i chci. Tudíž mi to vůbec nevadilo, naopak jsem to spíše ocenila. Čtení jsem si užívala, krásně mi příběh ubýval a při čtení jsem se místy i bavila.

Nejsilnější části knihy jsou pro mě jednoznačně ty, kde vystupuje Sněhulka. Knize přidává dobrou hvězdičku! Nejen, že je neuvěřitelně roztomilé kotě. Také je to nesmírně chytré a vtipné kotě, které jednotlivé situace většinou na konci kapitol v rámci několika málo stran vtipně okomentuje. A také naplánuje své kroky k tomu, aby vše dopadlo tak, jak si vysnila. Má totiž dobré drce a chce, aby "její" lidé byli jen a jen šťastní!

Kotě a Vánoce. To je pro mě prostě sázka na jistotu. Od knihy jsem dostala přesně to, co jsem potřebovala, chtěla a vyžadovala - odpočinkové čtení, které je moc milé, je vánoční - no a je tam boží kočka! :-D Pokud hledáte hezké předvánoční čtení, u kterého si odpočinete, usmějete, rozněžníte se nad kotětem... V knize je také spousta dobrého jídla! Takže rozhodně doporučuji. Kdyby to byla "jen" romantika a nebyla tam kočka a Vánoce, asi bych nedala tak vysoké hodnocení. Jenže to je prostě něco pro mě, no. Takže jo, za mě je tohle jedno dost velké předvánoční překvapení a doporučení! Sněhulčiny Vánoce si ode mě odnášejí krásných 70 %!

Je ráno v Den sklizně, který zahajuje desáté Hladové hry. Osmnáctiletý Coriolanus Snow se v Kapitolu připravuje na svou jedinou příležitost získat slávu jako trenér, jeho šance jsou však mizivé. Dostal ponižující úkol trénovat největšího outsidera, splátkyni z Dvanáctého kraje. V Aréně bude probíhat boj na život a na smrt. Mimo ni Coriolanus začne se svou splátkyní soucítit a stane před zásadním rozhodnutím: řídit se pravidly, nebo přežít?

Fenomén Hunger Games. Kdo by ho neznal? Ať už knižní předlohu nebo neméně úspěšné filmy, které podle ní vznikly? Já osobně jsem fanda. Ale mám tam ale. Miluju první díl. Podle mě je celý námět Hladových her naprosto geniální. První díl je perfektní. Druhý byl hodně dobrý. No a třetí je za mě propadák. Příběhově, což se odráží i v mé neoblibě jeho filmové verze. Balada o ptácích a hadech je takovým prequelem k původním Hladovým hrám. V Hladových hrách se koná 74. ročních Hladových her. V Baladě o ptácích a hadech se dostáváme skoro k jejich počátku. Jde o hry desáté. A pamatujete si na toho extrémně nepříjemného prezidenta Snowa? Tak přesně ten je hlavním hrdinou Balady o ptácích hadech, ve které není už postarším bělovlasým pánem, ale dospívajícím mladíkem.

Mladý Snow je nesmírně ambiciózní. Pochází z dobré rodiny. Válka však jeho rodinu zničila. Přišel o otce i peníze. Poslední, co mu zbývá, je jeho sestřenice, babička a dobré jméno. To se snaží udržet tím, že nechce, aby jeho okolí vědělo o finančních problémech jeho rodiny. Když se mu naskytne nabídka, jako dalším studentům Akademie, aby trénoval splátce v desátých Hladových hrách, neváhá. Je to možná cesta k penězům i slávě. 

Od knihy jsem čekala, že se dozvíme spoustu informací i historii Hladových her i Panemu. Proč došlo k válce, proč přesně byly hry založeny. Něco se dozvídáme, něco ne. Čekala jsem trochu víc informací. Trochu detailnější. Dozvěděli jsme se ovšem, kdy a jak se do her dostali trenéři, sázky i podpora splátců od bohatých lidí. To bylo fajn. Další pozitivní věc na knize je to, že autorka nepsala Snowa se syndromem Severuse Snapea. Snow je extrémně nesympatický, ambiciózní a celou dobu mi lezl na nervy. Ale za to jsem ráda! Protože on je záporná postava! Takže to je plus.

Je tady ovšem spousta mínusů. Tak zaprvé, četl tu knihu nějaký redaktor? Autorka některým děkuje v poděkování. Ale mně přijde, že to nemohl kromě ní číst před vydáním nikdo jiný. Tolik zbytečných pasáží nesmí projít žádnému autorovi. Knize to ubírá tak strašně moc! Balada o ptácích a hadech má pět set stran. Ale příběh by bohatě postačil na knihu o dvě stě padesáti stranách. Možná i na dvou set stránkovou novelu. Víc ne. Já snad ještě nečetla žádnou knížku, která by v sobě ukrývala tolik zbytečných slov. Jo, Martin je grafoman jak vyšitý. On ale aspoň každou kapitolu prokládá akcí, napětím a scénami, které jsou pro příběh i svět důležité. Collinsová místo toho napsala spoustu neuvěřitelně zbytečných vět, dokonce celých kapitol. Desítky stran věnuje popisům toho, jak je Snow chudý, ale nepopisuje to na okraji při jiných, důležitých scénách. Je to hlavní informace několika kapitol. Všechno se ale točí do kolečka a chudobu rodiny Snowových nám nepopisuje ani originálně, ale pořád stejně a stejně.

Další výtka (ale ta je čistě osobní) souvisí se jmény. Autorka se vyžívá v originálních jménech (Coriolanus, to jsem se naučila číst asi někde za půlkou knihy). To bych ale brala. Jenže pak se mezi všemi objeví hlavní ženská hrdinka a to je Lucy. Jakože coo? To je pro mě prostě stejné, jako kdyby v nějaké knize vystupovali samotní Georgové, Johnové, Cindy... a pak se mezi nimi objevila Anežka. To jméno tam vůbec nesedí. Pochopila bych ještě, kdyby zde bylo vysvětleno, že má jít o nějaké staré jméno z dob, kdy ještě existovala Severní Amerika a ne Panem. Nic takového v knize však není - opět.

A ještě jedna výtka, která u mě souvisí i s jednou částí kritiky třetího dílu. Nemám ráda, když se ze série v jednom díle stane něco úplně jiného, než byla v předchozích dílech. Jsou to Hladové hry. První díl je celý o nich. Měly by podle mě hrát prim ve všech dílech. Tady bych i pochopila, kdyby nebyly "jen" Hladové hry. Přece jen - hlavní hrdina není splátce. Jenže tady se snad dvě stě stran chystáte na to, až vypuknou Hladové hry a Snow bude konečně pořádným trenérem. No a pak Hladové hry proběhnou během pár stran. Jo, bylo zajímavé sledovat, jak se HH teprve vyvíjely, jak se teprve objevovali různí mutanti a technické vymoženosti, bylo méně kamer atd., atd.. Ve výsledku to pro mě ale nebylo v celé knize dostačující.

Sečteno podtrženo? Balada o ptácích a hadech je pro mě snad největším zklamáním roku. Na hvězdičkách bych knize dala tak dvě a půl. Protože to bylo tak nesmyslně natahované! Paradoxně snad to jediné, co se mi na knize líbilo, bylo to, že Snow byl, je a bude vždycky parchant. (A taky se to dobře četlo, to jo.) Celou dobu jsem se ale těšila, až už knížku konečně dočtu a upřímně její extrémně pozitivní recenze nechápu. Stejně jako nechápu to, že je kniha označena jako Humbook tip. Za mě ne. Pro mě je to další hřebíček do rakve původní série. Nebo spíše prvního a druhého dílu. První díl si zase někdy přečtu. A ráda. Ale skončí to pro něj nejspíš jím. Ten ještě za přečtení stál. V Baladě bylo fajn, že jsme se na delší dobu vrátili i do Dvanáctého kraje. Ale upřímně, asi v něm raději strávím mnohem méně času v té původní sérii.

Balada o ptácích a hadech ode mě dostává 38 %, protože mě spoustou věcí vytáčela.

Jane se podařilo prorazit jako investigativní novinářka. Její přítel Simon se ale nedokázal smířit s tím, že je úspěšná a práci se věnuje víc než jemu. Blížící se Vánoce jí jen připomínají, že zůstala úplně sama. Její šéfce je jasné, že by potřebovala změnit prostředí, a tak ji vyšle do Norska na cestu organizovanou pro zástupce tisku a blogery. Má napsat článek o tradici, která se váže k úniku norského krále před nacisty. Za to, že mu Anglie poskytla azyl, posílá Norsko každý rok vánoční strom do Londýna. Na Jane čekají fjordy, norská zima, luxusní hotely a skvělé jídlo. A také pár zajímavých mužů, jeden starý příběh a rada: Když vás potká láska, chytněte ji a pevně držte!

Vánoce se kvapem blíží. Myslím si, že nejsem jediná, kdo v takové chvíli rád sáhne po nějakém tom vánočně laděném čtení. No a když jsem viděla, že u nakladatelství Cosmopolis vychází Strom splněných přání, dlouho jsem neváhala. Kniha mě upoutala hned několika věcmi. Na první pohled se mi moc líbila obálka. Přijde mi strašně pohodová a roztomilá. Za druhé mě zaujala anotace. Podle ní kniha vypadá velmi moderně a zároveň z ní sálá hygge. Hotýlek na Islandu byla kniha, která se ve stylu hygge nesla a já se do ní naprosto zamilovala. Proto jsem neváhala už vůbec. Strom splněných přání mi totiž Hotýlek na Islandu evokoval. Dostala se mi do rukou stejně výborná kniha?

Začněme krátkým seznámením s příběhem. Jane má všechno. Je nesmírně úspěšná v práci, která ji baví, je až po uši zamilovaná... A pak dostane kopačky. A ještě k tomu přes e-mail a v den, kdy slaví svůj největší pracovní úspěch. Přítel to prostě neunesl. Jane se v tom plácá a její šéfka, která může působit jako mrcha, ji pošle na pracovní výlet do Norska. Aby se vzpamatovala. A taky tak trochu jako odměnu za veleúspěšný článek. Jane jede do Norska na luxusní výlet, který má fungovat jako propagace Norska a jedné staré tradice, která se objevuje už od války, kdy Britové přijali norského krále, který odmítl přistoupit na nacistické podmínky. Za odměnu Norové každý rok velmi poctivě vybírají nádherný strom, který putuje do Londýna. Jane má o tradici napsat článek, bloggerky, které jsou na výlet také pozvány, mají postovat fotky a příspěvky na blozích a Instagramu, fotografové nafotit nádherné fotografie. A taky by si to měli všichni užít!

Jane je sympatická hrdinka. Nějak mi ale nepřirostla k srdci tak moc, jako to jindy postavy umí (jo, jako třeba v Hotýlku na Islandu. Mám tendence ho tady pořád zmiňovat, protože mi knihy v něčem prostě přijdou podobné!). Kromě Jane poznáváme bandu blogger a influencerek, sexy moderátora, kterému sláva tak trochu protýká mezi prsty, Janina kolegu fotografa, který je pohodář a takový kluk od vedle, novináře, který chtěl psát "vysokou novinařinu", ale skončil u bulváru. A v neposlední řadě také starého muže, o jehož minulosti se postupně dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Postav tu máme poměrně dost. O většině se však dozvídáme moc málo, případně po takových drobcích, že si je nedokážete úplně dobře představit a zapamatovat. Což je škoda. Možná je to ale spjato s tím, že kniha je poměrně útlá. Má necelých 270 stran. Možná i díky tomu příběh utíká rychle kupředu (což může hodně lidem naprosto vyhovovat), ale podle mě je to trošičku na úkor vybudování vztahu mezi čtenářem a postavami.

Strom splněných přání mísí současný svět, který je velmi moderní a plný blogů, selfieček a Instagramu se střípky z minulosti. Konkrétně z roku 1940, období druhé světové války v Norsku. Důležitou roli v minulosti tu také sehrávají dopisy. Ano. Mísení minulosti a přítomnosti + dopisy. Není to nic, co bychom už nemohli vidět u jiných knih. Ale ono to nevadí. V této knize to nevypadá vůbec násilně. Hlavní hrdinka se o minulosti dozvídá přirozeně a uvěřitelně (kromě jednoho odhalení, které se jí dle mého podařilo s notnou dávkou štěstí a odhadu). Nejde o tvrdé dělení kapitol na "současnost" a "minulost", ale jemné prolínání dvou časových dob. S tím, že přítomnost tady hraje prim a k minulosti se dostáváme opravdu po střípkách. Ale příběh minulosti je výborný a moc se mi líbil. A neodhadla jsem ho. To nemůžu říct o příběhu z přítomnosti. Ten jsem tak nějak rozšifrovala už asi na dvacáté nebo třicáté straně. Ale! Vůbec mi to nevadilo. Celou dobu jsem se těšila, jak to nakonec zaonačí autorka. Jo a taky jsem se při čtení usmívala jako blbeček. Protože je to prostě takové to milé čtení, u kterého si odpočinete a krásně se čte.

Norské lesy jsou v knize důležité. Stejně tak jako norské hotely, které jsou luxusní i útulné. Rozhodně ovšem atmosferické. Atmosféra v knize je velmi dobrá. Útulná, příjemná... ale jo, ještě jednou. Na Hotýlek na Islandu to nemělo. Ten se pro mě stal prostě srdeční záležitostí s neodolatelnou atmosférou.  Strom splněných přání je trošku slabší. Ať v popisech postav nebo ve vytváření atmosféry ve stylu hygge. Nejde ale vůbec o špatné čtení!

Kniha vás lehce navodí na vánoční atmosféru. Není to kýčovitá vánoční atmosféra, která je do vás huštěna snad až násilím. Je to příjemné zimní, až lehce vánoční, čtení. Samozřejmostí je v knize láska. Velice milé je také hledání samy sebe, které je zde opravdu lidské. Plné obav, ale i odhodlání. Není to červená knihovna, z které by kapal cukr v kostkách. Je to milé, odpočinkové a čtivé čtení, které si užijete, příjemně si u něj odpočinete, občas se uvolněně usmějete... a prostě budete spokojeni.

Strom splněných přání je ideálním čtením přesně na teď. Ještě to není možná vyloženě na takové ty "extrémně" vánoční knížky, které si necháváme na týden před Štědrým dnem. Už je to ovšem ideální na naladění se na příjemnou, zimní atmosféru. A tu vám rozhodně Strom splněných přání dá. Čtení si užijete.

Strom splněných přání ode mě dostává 4*/5*.

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Strom splněných přání děkuji nakladatelství Cosmopolis, pokud Vás kniha zaujala, můžete si ji objednat přímo na webu nakladatelství Grada, kde si můžete i kousek knihy prolistovat! :-)

Tragická smrt devíti ruských vysokoškoláků, která se odehrála roku 1959 na Sibiři na úpatí uralské hory Cholat Sjachyl přezdívané „Hora mrtvých“, se stala jednou z nejzajímavějších a nejděsivějších záhad, jež nebyla nikdy zcela objasněna. Existuje však nespočet teorií, které od té doby nedají mnoha lidem spát. Jedním z nich je i americký spisovatel Corey Smith, který se vydává po stopách expedice odhodlaný nalézt odpovědi a zjistit, kdo nebo co zavraždilo členy Djatlovovy výpravy.

 Knihy od Jeremyho Batese mám ráda. Četla jsem Les sebevrahů, který byl úžasný i skvělé Katakomby (recenze tady). Autor píše volnou sérii, která odkazuje na reálná děsivá místa, kde by se mohlo dít něco podivného. Postavy nejsou nijak provázány, takže můžete vzít kdykoliv do ruky kteroukoliv z nich. Už to vypadalo, že další knihy od autora se v českém překladu nedočkáme. Ale najednou, z ničeho nic - voilá - bez větší upozornění vyšla další autorova kniha. Tentokrát se jedná o knihu, která se odehrává v Rusku a věnuje se záhadě Djatlavovy expedice. Upřímně? Byla jsem trochu smutná. Mezi Katakombami a Horou mrtvých totiž v originále ještě vyšel Helltown (příběh opuštěného amerického městečka) a Ostrov panenek (ostrov, kde všude visí a leží staré panenky. Určitě jste o něm už slyšeli). Zrovna Hora mrtvých mě lákala tematicky asi nejmíň, ale přečíst jsem si ji stejně chtěla co nejdříve.

V roce 1953 na Uralu zmizí expedice studentů. Poté, co jsou nalezeni mrtví, objeví se spousta teorií. Jejich smrt je zvláštní. Někteří vyběhli do mrazu bez bot, jiní měli zranění, která nemůže udělat člověk ani zvíře. Na místo tragédie se vydává americký spisovatel Corey, který se snaží přijít na to, co se v roce 59 vlastně stalo.

Hora mrtvých je vlastně úplně jiná kniha, než autorovy předešlé. Což je vlastně super. Les i Katakomby byly taková šablonka. První jsem četla Les a bylo to super. V Katakombách jsem už zhruba zvládla odhadnout, co se přibližně stane, protože kniha byla opravdu velice podobná. Rozdíl u Hory mrtvých začíná už v tom, že příběh je psán ve dvou časových rovinách - střídá se zde rok 59 a současnost. Mrzelo mě, že kapitoly z roku 1959, kdy sledujeme Djatlavovu expedici, byly výrazně kratší než ty ze současnosti. Na začátku těchto kapitol je vždy uvedeno, kolik zbývá dní do smrti. Nejprve skáčeme o dny, v posledním dnu už jen o hodiny. 

Co mě na knize štvalo? Jednoznačně Corey. Což je dost blbé, když je to hlavní postava. Ale mně fakt neseděl. Přípomínal mi hlavního hrdinu v Trhlině, kterého jsem přímo nesnášela. Takže asi mám svůj "oblíbený" typ hrdiny, kterého prostě nedávám. Corey je strašně neoriginální a protivná postava. Má démony v minulosti a kvůli tomu je alkoholik. Třikrát hurá. V které knize jsme to viděli naposledy?
O jeho "démonovi", chcete-li problému, z minulosti se postupně dozvídáme víc a víc. Autor chtěl asi přidat ještě jedno napínavo a tajemno. Ale mně to bylo úplně jedno (jsem nelida) a ještě k tomu to v té knize bylo tak neuvěřitelně zbytečné! Kniha má skoro 500 stran a škrtat by se určitě dalo. A tohle byla jedna z částí, které bych škrtala bez rozmyslu. Vůči hlavnímu příběhu nemohlo být nic zbytečnějšího. Žádný posun, gradace, nic, co by čtenáře pomáhalo držet u příběhu. Spíš naopak.

Opravdu bonusové body má kniha ovšem za to, že jsem se chvílemi při čtení opravdu necítila úplně komfortně. Nemůžu říct, že bych se vyloženě bála, ale jistě mrazení cítit bylo. A to se mi jen tak nestává. Bohužel se to dělo asi tak v průběhu 50 stran před rozuzlením hlavní zápletky. A po jejím rozuzlení už jsem se zase nebála. A dost možná i kvůli tomu, že už to nebyla ta Batesova šablona. Protože ta na mě ve výsledku asi funguje víc.

Kniha se dobře čte. Ale něčím mi přišla míň čtivější než předchozí knihy. Hledala jsem si překladatele a ten se nezměnil. Takže je to divné. Že by se tak rapidně změnil autor? Nebo já a něco, co mi před třemi lety přišlo tak moc čtivé, by se mi teď četlo hůř? To se mi nějak nezdá. Nic to nemění na tom, že i tak se kniha čte velmi dobře a i samotný příběh vás místy pohlcuje a nechce vás od sebe pustit. Na závěru oceňuji rozhodně oceňuji takové lehké "poučení". O tom, kam může člověka dovést chamtivost. Chamtivost po čemkoliv...

Na závěr si neodpustím rýpnutí. Za to ale podle všeho nemůže překladatel, ale samotný autor. A taky hlavně jedna legenda, která díky tragédii vznikla. Hora, na které k tragédii došlo, se správně v překlad jmenuje Mrtvá hora a ne Hora mrtvých. Z jazykového hlediska je název Hora mrtvých samozřejmě ještě děsivější. A proto se v rámci let tento název začal používat, aby snad ještě podkreslil atmosféru tragédie. Jo. Není to nic, co by snižovalo nebo zvyšovalo mé hodnocení knihy, ale spíše taková zajímavost na závěr. :-)

Závěrečný verdikt vás možná překvapí, protože i přes veškerou kritiku jsem si čtení vlastně moc užívala. Bavilo mě, místy mě z příběhu mrazilo. Pak jsem si říkala "dobrý zase, trochu to uklidníme". Protože příběh nabrala zase takové absurdní obrátky, že člověk jen protáčel oči. Ale ve finále vlastně jo. Tohle jsem chtěla. Chtěla jsem horor, který se dobře čte a není nijak náročným čtením. Prostě ten můj odpočinkový horor, který vezmu do ruky, když si budu chtít odpočinout a nebudu chtít červenou knihovnu. Hora mrtvých by se mohla líbit těm z vás, kdo máte rádi knihy od Darcy Coates. Je to podobný odpočinkový styl. Spíše bych doporučila autorovi předchozí knihy, ale pokud jste je četli, přečtěte si i tuhle. Fakt vás o to prosím, protože nutně potřebuju, aby XYZ konečně česky vydalo i Ostrov panenek a Helltown! :-D

Knize dávám cca 58 %, slabší čtyři hvězdičky.

 Pokračování knihy 25 gramů štěstí.

Ulisse s Achillem jsou dva mladí vlci. Opuštěné je našli v lese, poté byli svěřeni do péče Elise a dobrovolníkům ve stanici Monte Adone – zařízení v Apeninách u italské Boloni, v němž se o nalezená zraněná divoká zvířata starají. Vlčata by tak měla zůstat v zajetí až do konce svého života, protože pokud vlci vyrůstají v blízkosti člověka, neosvojí si jazyk a zákony smečky a bez jejich znalosti by v přírodě nepřežili. Elisa s kolegy ze záchranné stanice se o to ovšem chtějí pokusit. Možná trochu bláhově se snaží vrátit lesu jeho děti a umožnit tak vlkům žít volně ve svém přirozeném prostředí. Jejich odvážné úsilí vrátit vlky na svobodu Giuseppe Festa sleduje krok za krokem. Patnáct měsíců s nimi stráví v takřka nedotčených Apeninách, sdílí jejich nadšení a hluboce prožívá zklamání. Ulisseovo a Achillovo dobrodružství citlivě zachycuje až k nečekanému závěru. Dokumentární příběh Děti lesa se čte stejně poutavě jako román. Giuseppe Festa detailně přibližuje chování vlků, divokých a často mytizovaných zvířat, a opěvuje kouzlo přírody, kterou ovšem nepopisuje nijak romanticky, dokáže ukázat i její drsnou tvář, a to bez mýtů a jakýchkoliv předsudků. Autor zachycuje touhu vlků po svobodě a čtenáře si umí získat svou láskou, obavami a pochybnostmi stejně jako velkým porozuměním a respektem, který si tato fascinující zvířata zaslouží.

To, že miluju zvířata, to asi už víte. To, že o nich nesmírně ráda čtu knihy, to asi taky víte. Však už jste u mě na blogu četli spoustu recenzí na "zvířecí" knihy. No a dneska tomu nebude jinak. Děti lesa mě zaujaly samotnou obálkou. To byla láska na první pohled. Obálka je minimalistická, lehce abstraktní. No v knihovně bude nádherná. To bylo první, co mě napadlo. Neméně mě pak zaujala i anotace. Hned mě napadlo, že by kniha mohla být v podobném stylu jako moje milovaná 25 gramů štěstí (recenzi najdete tady). Akorát mi bylo jasné, že hlavní hrdinové budou vlci a ne ježečci!

Moje předpoklady se naplnily. Pokud se Vám líbilo to, jakým stylem byla kniha 25 gramů štěstí vytvořena, Děti lesa se Vám budou líbit také. Kniha vypráví příběh záchranné stanice v Monte Adone (Itálie, jo, i stát je v obou knihách stejný!). Vypráví nám, jak se do ní dostal první vlk, jaká cesta vedla k tomu, aby zde vlci mohli být, příběhy jednotlivých vlků a také to, jak je problematické opětovné vypuštění vlka do přírody. Absolutně mě nenapadlo, že je to tak strašně složitý a byrokratický proces!

Hlavní představitelkou záchranné stanice a i knihy je Lisa. Lisa? No Lisa je blázen. Pro zvířata obětuje cokoliv. A pro jejich záchranu by se roztrhala. Její přístup ke zvířatům je neuvěřitelně empatický. Zároveň je ale i velmi střízlivý a zodpovědný. Přesto, jak moc zvířata miluje, snaží se k nim přistupovat jako k divokým tvorům a zvažovat pro a proti u všech variant. Nerozhoduje se pouze srdcem. Významnou roli u ní hraje rozhodování na základě poznatků, znalostí a informací. Což jsem asi vnímala jako nejvýraznější rozdíl mezi Dětmi lesa a 25 gramy štěstí. Zachránce ježečků se podle mě rozhoduje mnohem víc na základě citů a emocí. Lisa oproti tomu zapojuje více chladnou logiku. Naprosto mě dostal popis toho, jak obětavě Lisa zachraňovala prvního vlka, který se do stanice dostal. Na tu scénu se v knize rozhodně těšte. Je úžasná.

Kniha není vždy veselá. Dost možná Vás několikrát rozpláče. Asi je všem jasné, že vlci se do "zajetí" nedostávají jen tak. Mnohokrát za tím stojí špatné zážitky a události. Ty nejsou veselé. Je tu ale ovšem druhá strana mince. To, jak pečlivě se o své svěřence v záchranné stanici chovají. Skoro by za ně dýchaly. Přesto, že ne vše se vždy daří tak, jak si přejeme, kniha ve finále vyznívá velice pozitivně a optimisticky. Proto si myslím, že není čeho se bát a můžete se do ní pustit. Ano, jsou tu smutné okamžiky, ale ty dobré nad nimi rozhodně převažují. Kniha je prostě taková jako sám život. Ne vždy dobrá a pozitivní...

Kniha je také plná krásných myšlenek, které si člověk chce zapamatovat. Pro příklad Vám zde jednu přikládám:

 „Možná, že vlk zná člověka lépe, než člověk zná jeho. Vlci nás sledovali a přizpůsobili se podmínkám, které jsme jim nastolili. A i když se ocitli na pokraji vyhynutí, přežili, protože se uchylovali k nápaditým řešením, utíkali, schovávali se a využívali zdrojů, které jsme jim zanechali. A nakonec si znovu podmanili oblasti, z nichž jsme je vypudili.“ - Děti lesa, strana 52

Kniha je poměrně útlá. Má 200 stran. K tomu všemu se ještě krásně a lehce čte. To všechno z ní dělá prakticky jednohubku. Stačí opravdu málo času, a knihu máte přečtenou. Upřímně? Bylo mi to až líto. Knihu jsem přečetla prakticky na jeden zátah. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byla kniha alespoň dvakrát taková a já si společnost hlavních lidských i zvířecích hrdinů mohla užívat o pár hodin déle. Tak moc se mi líbila.

Děti lesa jsou citlivé čtení plné emocí, které se dle mého pro spoustu lidí stane knihou, kterou si zamilují. Čtení je bude chvilkami bolet, ale pak je naplní neskonalým optimismem, vírou v lidstvo i zvířectvo. Myslím si, že je to vlastně ideální kniha do současné nepohody, která kolem nás panuje. Kniha Vás odnese jinam. Do krásné přírody, která stále zůstává divokou a nespoutanou přírodou. Při jejím čtení zapomenete na aktuální starosti a dojde Vám, že je toho na řešení mnohem víc. A že spousta věcí si řešit zaslouží, i když nás až tolik netrápí. Protože ty nám vrátí naši péči a lásku mnohonásobně. 

Děti lesa jsou nesmírně čtivým pokladem v mé knihovně. Pokud máte rádi zvířata, zajímají Vás jejich osudy, ochrana a bezpečí, není lepší varianta než tato kniha. Blíží se Vánoce. Proto si myslím, že jde o ideální dárek pod stromeček pro někoho, kdo zvířata a přírodu miluje a chrání. Nějak nevím, co bych knize měla vytýkat. Proto jí dávám 90 % a rozhodně Vám ji doporučuji.

Moc děkuji Nakladatelství Kazda za poskytnutí knihy Děti lesa na recenzi. Knihu si můžete objednat přímo tady na e-shopu Nakladatelství Kazda. Také si tam můžete přečíst ukázku z téhle nádherné knihy. :-)

Lucy nic nechybí, má dobrou práci v hotelu a přítele. Jenže stačí jedna jediná nehoda a vše se změní – dostane padáka a kopačky. Její život je náhle v troskách, nedaří se jí najít novou práci, úspory docházejí a už brzy nezbude nic jiného než se přestěhovat zpátky k rodičům, a to za žádnou cenu nechce. Takže když jí personální agentura nabídne místo manažerky hotýlku Polární záře na Islandu, okamžitě přijme i přes to, že nesnáší zimu. Po příjezdu se nemůže zbavit dojmu, že udělala chybu. Jako šéfová se navíc uvede naprostým trapasem, takže pochybuje, jestli ji podřízení přijmou. Jenže pak jako by jí osud dal znamení, že má zůstat. V noci se na nebi roztančí polární záře a Lucy se při sledování toho fascinující podívané rozhodne vytěžit z téhle životní příležitosti co nejvíc. Využije všech svých znalostí a zkušeností a postará se, aby se z Polární záře stal nejúžasnější romantický hotel na celém Islandu! Hotel má špatné hodnocení a je poloprázdný, takže ji čeká pořádně tvrdá práce. Lucy dělá, co může, ale má pocit, že se jí někdo snaží škodit. Jsou k ní všichni kolegové upřímní? Může jim důvěřovat? Navíc ji začíná zneklidňovat barman Alex… Mezi ním a Lucy to sice jiskří, ale záhy se ukáže, že Alex skrývá nějaké tajemství…

Snad každý, kdo se zajímá o knihy, musí znát volnou sérii Romantické útěky od Julie Caplin. Hotýlek na Islandu od nakladatelství Cosmopolis je pátou knihou v téhle volné sérii. Knihy lze číst jakkoliv, není nutné udržovat žádné pořadí. Každá má jiné postavy i prostředí. Spojuje je to, že v nich najdete zajímavá světová místa, špetku romantiky a často taky něco dobrého na zub...

Knihy z této série mě lákaly už nějakou dobu. Nejsem ale velký čtenář romantiky, a tak jsem zatím odolávala. Dokud jsem se ovšem nedozvěděla, že bude vycházet právě Hotýlek na Islandu. Island. To je místo, které mě moc láká. A říkala jsem si, že takové studené prostředí by mohlo být ideálním podzimním čtením. Sešlo se to tak dokonale, že jsem zrovna potřebovala nějakou odpočinkovou knihu. A tak jsem neváhala a do Hotýlku se pustila. On mě totiž lákal už na první pohled. Všechny knihy z této série mají krásně ilustrované obálky. Ale tahle s polární září a konvičkou čaje, která je laděná do podzimních barev? Ta mě opravdu okouzlila. Kromě obálky mě okouzlil i samotný "měkký" paperback, v kterém kniha ke čtenářům putuje. Miluju paperbacky a tenhle je super a krásně se v něm kniha čte!

Hlavní hrdinkou knihy je Lucy Smartová. Dostala kopačky a padáka z hotelu, ve kterém působila jako manažerka. Během čtení se postupně dozvídáme, proč k tomu vlastně došlo. Lucy už je zoufalá. Práci ne a ne sehnat. A tak přijme nabídku. Stane se ředitelkou malého hotelu na Islandu, který není vůbec úspěšný. Pokusí se ho vzkřísit. Objeví se však spousta problémů a nehod. Proč k nim dochází? A proč je ten barman tak přitažlivý?

Kniha je plná úsměvných situací. Najdete tady ale i vážnější témata. Například vyrovnávání se se ztrátou prakticky všeho, na čem vám do té doby záleželo. Vyrovnávání se sama se sebou a se svými nejistotami, s nedůvěrou v ostatní lidi... No a samozřejmě nechybí ani špetka romantiky. A kupodivu, i ta mě v knize nesmírně bavila! Ona totiž není vůbec kýčovitá. Není to žádná červená knihovna. Romantická linka v knize má sice pár míst, kdy si říkáte, jak dalece je reálná, ale její velká část uvěřitelná je. A taky se vyvíjí postupně! Spousta romantiky pro dospělé čtenáře mi vadí z jednoho důvodu - postavy se nechovají na svůj věk. Do vztahů (často do doslova sebedestruktivních vztahů) se vrhají bez rozmyšlení, vše je uspěchané... Tady ne. Vztah hlavní hrdinky se pozvolně vyvíjí a rozvíjí.

Co se mi na knize líbilo úplně nejvíc? Atmosféra. Myslím, že naplánovat vydání takovéto knihy na podzim je trefou do černého. Z knihy ten podzim a hrnek čaje prostě sálá. Celý Island je kouzelný a v knize je nádherně popisován. Popis polární záře je naprosto dokonalý. V knize se také setkáváme v současnosti s oblíbeným tématem - hygge. To znamená, že je tady spousta horkého čaje, polštářků, dek, svíček a krbů. A já bych to takhle strašně chtěla mít doma. Špatně se to popisuje, ale z knihy na mě dýchala nesmírně milá, kouzelná a příjemná atmosféra, která mi úžasně zpříjemňovala dny, které jsem s knihou trávila. Popisy prostředí a malého hotelu mi před očima vyvstávaly v krásných podzimních, tlumených barvách. Nedá se to dost dobře popsat, ale tak jsem se při čtení cítila. A já si to tak strašně moc užívala...

Postavy jsou sympatické. Snad od prvních stran jsem si k nim vybudovala vztah. Lucy jsem přála jen to nejlepší a doufala, že takový příběh jí i kniha přinese. Kolegové a přátelé, které v hotýlku získá, jsem si oblíbila neméně. To je další důležitý bod u takovéto knihy. Musíte postavám fandit, abyste si čas, který s nimi trávíte, užívali. A to přesně se mi tady dělo.

Od knihy jsem očekávala milé, příjemné a odpočinkové čtení, které mi pomůže vypnout mozek a zapomenout na všechny povinnosti, které se na mě valí. Kniha mi dala přesně to. Přes počáteční obavy z toho, aby to nebyla kýčovitá romantika, jsem se dostala hodně rychle. nic takového se nekonalo. Samozřejmě. Není to nepředvídatelná kniha. Tak nějak trochu tušíte, co by mohlo přijít. A když to přijde, jste vlastně strašně rádi. Protože to jste přesně chtěli. 

Já vlastně nemám, co knize vyčítat. Vyšla (pro mě) v ideální dobu. Sálá z ní krásná atmosféra, kterou si užíváte. Odpočinete si u ní a užijete si jí. Samozřejmě je k ní třeba přistupovat tak, že jde o odpočinkovou knihu. Pak dostanete přesně to, co chcete. Pro mě to bylo první seznámení s touhle sérií. A to pro mě přináší trošku jeden problém. Hotýlek mě nalákal ze všech anotací nejvíc. To by bylo v pořádku. Ale líbil se mi tak moc, že se trochu bojím, že ostatní knihy mě prostě budou muset zklamat. Pustím se do nich. Tak moc se mi tahle kniha líbila. A budu doufat, že i ty ostatní budou tak skvělé. A věřím tomu, že budou.

Za mě se Hotýlek na Islandu rozhodně řadí mezi nejlepší odpočinkové knihy se špetkou romantiky, které jsem kdy četla. Čtení jsem si nesmírně užívala a rozhodně vám ho můžu s čistým svědomím doporučit. Já vlastně nemám nějak moc, co bych knize vytkla. Dávám jí 90 %.

 Každý v malém, ospalém americkém městečku Denton hledá sedmnáctiletou Isabelle Colemanovou.

 Uprostřed noci, v domě na klidné ulici v příměstské Minneapolis, vetřelci tiše zavraždí rodiče Luka Ellise a naloží ho do černého SUV. Operace netrvá ani dvě minuty. Luke se probudí v Ústavu, v místnosti, která vypadá stejně jako jeho pokoj – kromě okna…

Knížka 20 výjimečných objevitelů, kteří změnili svět představuje osobnosti, které se nebály překonávat hranice známého světa – od bájných cestovatelů přes staré mořeplavce až po vědce, průzkumníky a průkopníky. Děti tak mohou sledovat úspěchy i dětství odvážných objevitelů jako Kryštof Kolumbus, Edmund Hilary, James Cook, Charles Darwin, Roald Amundsen, Nellie Bly nebo Neil Armstrong a nechybí ani tipy, jak na sobě pracovat, aby se taková osobnost jednou mohla stát i z nich.

Vím, že v knižní komunitě je běžné, že někteří z nás ujíždí na dětských knihách. A já nejsem výjimka. Prim pro mě v dětské tvorbě hrají ilustrace, aby to pro mě byla i pastva pro oko. Příběh pro mě většinou už nebývá u těchto knih tím nejdůležitějším. Když jde o knihu pro děti, která je populárně naučná a plná nádherných ilustrací, neočekávám, že bych se zde dozvěděla přespříliš nových informací. No, někdy se člověk prostě plete...

Kromě 20 výjimečných objevitelů, kteří změnili svět, vyšly v této sérii další čtyři knihy. Konkrétně 20 výjimečných osobností, které změnily svět, 20 výjimečných fotbalistů, kteří vešli do dějin, 20 výjimečných dívek, které změnily svět a 20 výjimečných kluků, kteří změnili svět. Myšlenkou této série populárně naučných knih pro děti je to, že se děti dozví o dětech, které se staly slavnými. Ukazují, že i ti nejznámější a nejúspěšnější byli jednou dětmi a že i z malého čtenáře nebo čtenářky se může stát někdo takový.

Mně konkrétně, jak již víte, se do ruky dostala kniha 20 výjimečných objevitelů, kteří změnili svět. Tato kniha je dělena do šesti částí. První se věnuje bájným cestovatelům (například Odysseus), druhá mořeplavcům a objevitelům (proslulý Kryštof Kolumbus), třetí vědcům a průzkumníkům (Charles Darwin), čtvrtá archeologům a paleontologům (Howard Carter), pátá průkopníkům (Neil Armstrong) a šestá slavným cestovatelům. Jména v závorce jsem tady uvedla jen pro představu. V knize jich samozřejmě najdete více. Jak název napovídá, 20. Co se mi na knize moc líbí je to, že objevitelé jsou zde vybráni v celém průřezu dějin. A k tomu odkazuje v závěru knihy i časová osa, na které jsou jednotlivé osobnosti zakresleny. Samozřejmě - pro dospělého čtenáře je to jen roztomilý bonus, protože se v čase poměrně dobře orientujeme. Malým čtenářům může časová osa ale pomoci zorientovat se a uvědomit si spojitosti a vývoj světa.

Všechny texty v knize jsou vyprávěny z pohledu postav. Vypráví svůj příběh, který začíná nějakou konkrétní situací, v které se postava nachází. Nechybí tedy ani dialogy a podobně. Což je úžasná věc. Ze vzdělání se okamžitě stává zábavné čtení příběhů. A děti se nejlépe učí, když si neuvědomují, že se učí. To mi věřte. 

Kniha je proloženo obrovským množstvím barevných, poutavých ilustrací, které jsou nádherné. Ilustrace jsou opravdu velmi barevné. Na první pohled můžou působit, že jsou opravdu cílené na děti. Když jsem se však podívala podruhé... ilustrace jsou prostě nádherné. Z toho, že ilustrují dětskou knihu zde zůstává pouze výrazná barevnost, která malé čtenáře uchvátí. Ilustrace jsou prostě krásné a upoutají nejen děti, ale i rodiče. O ilustrace se postaralo celkem 6 ilustrátorů. Na konci knihy najdete jejich krátké medailonky i soupis toho, kterou postavu ilustroval kdo. O texty se postarala Gabriella Santini. 

Příběhy jsou poměrně krátké. Většina z nich se nachází na dvou stránkách a je dokreslený dvěma velkými a několika menšími ilustracemi. Písmo je větší. Děti si knihu tedy mohou bez problémů číst sami. Dobrou variantou může být ale zvolit i knihu na čtení před spaním. Rozdělení do krátkých kapitol tomu rozhodně přispívá.

20 výjimečných objevitelů je úžasná publikace pro děti. Samozřejmě se zde dozvědí o nejznámějších jménech, některá z nich jsem vám prozradila v recenzi výše. Je zde ale i spousta objevitelů, o kterých jsem sama neměla tušení a moc ráda jsem se o nich dozvěděla. Rovnou upozorňuji, nechybí zde ani ženské objevitelky. Právě o nich jsem většinou skoro nic nevěděla. Z těch méně známých jmen vám prozradím právě jedno ženské jméno - Freya Stark. Ta mě velmi zaujala. Jako dospělý čtenář jsem pak samozřejmě využívala síly internetu a některé informace o ní jsem si dohledávala dál. Jak ale vidíte, i dospělý čtenář se v této knize může dozvědět leccos nového!

Tohle je velké doporučení. Já nemám co vytýkat. Kniha je krásná, barevná, poutavá i velmi edukativní. Vzdělává formou, která děti bude bavit a za mě je to prostě perfektní volba pro všechny rodiče. A taky pro všechny z vás, kdo máte rádi krásné dětské knihy. Za mě prostě jo, tohle chcete číst! Knize dávám 100 %, protože naprosto splnila má očekávání.

Za poskytnutí knihy 20 výjimečných objevitelů, kteří změnili svět moc děkuji literární kampani Novinka měsíce. Tady na jejich webu najdete obrovské množství informací o knize a i spoustu ukázek. (Nejen z 20 výjimečných objevitelů, ale i z dalších knih ze série. :-)). 

Jede se představit rodičům svého přítele Jakea, jenže zimní návštěva odlehlé farmy asi není nejlepší nápad, zvlášť když se kolem vztahu těch dvou od začátku vrší pochybnosti. Jakeův domov se sice nachází jen dvě tři hodiny jízdy z města, ale stejně by pro ni asi bylo bývalo lepší nikam se nehrnout, protože nadaný vědec, s nímž se zná sotva sedm týdnů, je pořádný intelektuální svéráz. A ten vemlouvavý Hlas v mobilu, který jí denně naléhavě volá, si neumí k nikomu známému rozumně přiřadit…