@bettypavkova

středa 27. února 2019

Velký Gatsby (ilustrované vydání) - Francis Scott Fitzgerald

února 27, 2019 16 Comments

Vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. Selfmademan Jay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová pronikli v éře prohibice do těchto sfér každý po svém a tak se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ – oné „šílené, vzrušující budoucnosti, která před námi rok za rokem ustupuje“ – a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce. Fitzgeraldovo působivé zpracování meziválečné podoby amerického snu přinášíme v novém, moderním překladu.

Velký Gatsby je klasickým dílem, které se i v dnešní době těší velké oblibě. Ve chvíli kdy v nakladatelství LEDA vyšlo první české ilustrované vydání, bylo mi jasné, že ho potřebuji. Když mi od nakladatelství LEDA přišla nabídka spolupráce a objevilo se v ní právě toto ilustrované vydání, zajásala jsem a ani vteřinu neváhala. Co na něj říkám?

Příběh Velkého Gatsbyho je poměrně známý, ale stejně ho zde alespoň krátce zmíním. Po skončení první světové války celý svět slavil a stejně tak Američané. Bohatý Gatsby pořádá velkolepé večírky. Přesto je však tajemnou postavou. Desítky návštěvníků jeho večírku o něm zhola nic neví. O jeho bohatství a chování kolují pouze nejrůznější dohady a pomluvy. Vypravěč příběhu (Nick Carraway) se s ním spřátelí a my se díky tomu stáváme svědky spousty zajímavých událostí a dozvídáme se i o jeho minulosti. Zvláště pak o Gastbyho vztahu k Nickově sestřenici Daisy, která je však již několik let vdaná za Toma Buchnana.

Charakterové rysy jednotlivých postav jsou perfektní. Vypravěč Nick je pravděpodobně nejsympatičtější postavou příběhu. Je to takový "správňák". I tak má však chvilky, kdy by ho asi každý čtenář nenazval vyloženě kladným hrdinou. Já bych ho nazvala hrdinou reálným. Dokonalý nejsme nikdo.
Na Gatsbym je ukázáno, jak člověk může dopadnout, když vsadí všechno na jednu kartu. Svým způsobem je romantickým hrdinou, který pro lásku udělá cokoliv. Jeho jednání je však chvílemi až majetnické, nesnaží se ostatní chápat a také jsou zde jisté činy v minulosti. Další postava s nejrůznějšími charakterovými rysy, kterou byste mohli potkat.
Daisy. Nerozhodná mladá dáma, odjakživa toužící po penězích. Znuděná životem v luxusu. Nevyzná se sama v sobě, nechá se ovlivňovat ostatními. Asi je jasné, že Daisy je mi prostě nesympatická. Nejvíc mi vadilo, že nebyla schopná obhájit svoje chování v minulosti i současnosti. To, že mi je nesympatická je ale dobře. Taková postava mi četbu okořeňuje.

Příběh Velkého Gatsbyho má jedno obrovské kouzlo. Dá se vnímat z velkého množství úhlů. Jako nejvýraznější linie příběhu je pravděpodobně vnímaná linka romantická. Já osobně Velkého Gatsbyho vnímám velice výrazně jako výpověď o dané době. Americká zlatá léta plná Art Deca, oslav, jazzu, alkoholu, krátkých sukní a rychlých aut. To vše odráží další výrazný prvek příběhu. Znuděnost tehdejší smetánky a jejich povrchní přátelství. Přetvářka a nezájem o člověka, který jim poskytuje tolik důležité rozptýlení v podobě večírků. Daisy a její manžel Tom jsou typickým příkladem této společnosti. Stagnují na místě a neví co od života chtějí a očekávají. Ve své podstatě je to všechno, co příběh Velkého Gatsbyho popisuje neskutečně smutné a místy až depresivní.

Příběh je psaný lehce a moc dobře se čte. Zároveň však není vyloženě jednoduchý a čtenář opravdu může hledat mezi řádky. Franciss Scott Fitzgerald si uměl krásně hrát se slovy a dokázal je perfektně využít k popisu dané doby.
Velký Gatsby se často objevuje na seznamu maturitní četby a já ho všem maturantům doporučuji. Bude se jim líbit nejen příběh, jeho čtivost, ale i rozsah. Zároveň se o knize opravdu dobře mluví, což u maturity opravdu ocení. Stejně tak bych ale Velkého Gatsbyho doporučila i starším čtenářům a také Vám, kdo jste Gatsbyho už před nějakou dobou četli. Osobně patřím mezi ty, kdo si Gatsbyho poprvé přečetli k maturitě. To je zhruba tři roky zpět. Když jsem příběh četla teď, užila jsem si ho mnohem víc. Velký Gatsby je podle mě jedna z těch knih, kterou si užijete v každém věku i životní situaci jinak a i ji jinak budete vnímat. Zaměříte se na jiné detaily a postupně s ní vyspějete.

V neposlední řadě musím zmínit samotné nové ilustrované vydání. Kniha je úžasně zpracovaná i po technické stránce. K její čtivosti napomáhá i o něco větší velikost písma, než bývá obvyklé. A ilustrace? TY ILUSTRACE? (Autorem je studio Tomski&Polanski. Jejich tvorbu si můžete prohlédnout tady, ale už ji možná znáte i z jiných knih). To je taková nádhera! Naprosto jsem se do nich zamilovala a podstatu příběhu podle mě vystihují naprosto perfektně. Z některých je cítit až lehce depresivní nálada některých částí příběhu, z některých zase atmosféra večírků...

Nevím, jaké další superlativy bych měla k tomuto vydání i samotnému příběhu napsat. První české ilustrované vydání Velkého Gatsbyho musím doporučit každému. Ať maturantům, kterým ilustrace zpříjemní čtení, tak knižním bláznům jako jsem já. Toto vydání se stane opravdu klenotem knihovničky. U mě bude vystavené, protože jsem se do něj prostě zamilovala...
Nejde hodnotit jinak, než 100 %, protože já jsem prostě a jednoduše nadšená.

Za poskytnutí recenzního výtisku prvního českého ilustrovaného vydání knihy Velký Gatsby moc děkuji nakladatelství LEDA.

čtvrtek 21. února 2019

Ester Krejčí - Singularis

února 21, 2019 2 Comments

V seriálu Ester Krejčí můžete poznat skupinu spolužáků v Eichlerské dopravně demokratické republice (EDDR), malém středoevropském městském státě mimo Evropskou unii. Tématem seriálu je školní život „odlišného“ studenta, doplněný o psychologickou rovinu a pečlivě vykreslené odlišné politické, kulturní a jazykové prostředí. (Ve školním roce 2010/2011, kdy se většina děje odehrála, byl v EDDR např. zakázán individuální automobilismus a společnost byla politicky vedena k bezgenderovému ideálu.) Kromě hlavního tématu seriálu má každá epizoda svoje vlastní, vedlejší témata, např. mladí intelektuálové, Aspergerův syndrom, příroda versus konzumní společnost, reklama, odmítnutá láska, schizofrenie či maturita. 


Cílovou skupinou seriálu jsou mladé inteligentní osoby se zájmem o svět v sobě i kolem sebe, jimž nevadí pro požitek ze čtení přemýšlet. Díky formátu scénářů určených ke čtení (na rozdíl od běžných scénářů určených k natáčení) se tato kniha hodí i pro ty, kterým dělá potíže souvislé čtení, a díky formální struktuře scénářů a grafice obálky jistě potěší i lidi s mírnými autistickými sklony. 

Epizody nejsou napínavé, ale jsou plné zajímavých paradoxů, které spolu s politickými a kulturními odlišnostmi podněcují k zamyšlení a někdy i pobaví. Zatímco v první sérii je pozornost seriálu zacílena na vnější projevy vnitřních světů různých individualit v respektujícím prostředí, epizody druhé série se zaměřují na jejich kontakt s vybranými fenomény společnosti a objektivního světa. 

K seriálu patří také 200 stran dodatků a rejstříku v samostatném svazku, které stručně (ale místy do detailů) popisují kulturní a historické pozadí epizod. 

Když mi přišla nabídka zrecenzovat seriálový scénář Ester Krejčí od autora/autorky Singularis, nejprve jsem váhala. Nebyla jsem si podle anotace jistá, zda je to čtení pro mě. Po přečtení pár ukázek jsem usoudila, že by to nemuselo být špatné čtení. Hlavně mě také zaujalo to, že k scénáři je samostatná kniha dodatků, které vysvětlují fungování společnosti o které seriál vypráví. Usoudila jsem (správně), že dílo bude velice promyšlené a tak jsme se s autorem/autorkou domluvili/y na zaslání recenzního výtisku.

Nejprve bych chtěla říct, že jedním z hlavním tématem příběhu je bezgenderová společnost a tím se řídí i autor/ka, který vystupuje pod pseudonymem Singularis a zda  je muž, nebo žena nevíme. Ono to není vůbec podstatné a i to je jedna z hlavních myšlenek scénáře. Já to zde chtěla pro začátek vysvětlit, abyste se nedivili, že jsem si nezjistila informace o tvůrci/tvůrkyni. :-)

Vzhledem k tomu, že jde o scénář, je logické, že samotný příběh stojí na dialozích a monolozích postav. V první chvíli na mě dialogy působily poměrně "křečovitě". Přišly mi nepřirozené. Během toho, jak jsem ve čtení pokračovala se tato situace nejen trochu změnila, ale já zároveň možná začala chápat smysl. Některé postavy (alespoň já to tak pochopila) mají problém s komunikací a navazování vztahů - alespoň z pohledu naší současné společnosti. Proto podle mě postavy hovoří trochu zvláštně.

Určit hlavní postavu je pro mě trochu těžší. Člověka láká říct, že je Ester Krejčí, podle které se i tento seriál jmenuje. Podle mě by se mezi hlavní postavy dala zařadit i Moje vinná réva (žáci gymnázia si mohou určit přezdívky, pod kterými vstupují a Iris Narcis si zvolila zrovna tuto) nebo třeba Melanie Navrátil. Objektivně je ale asi největší prostor věnovaný právě Ester Krejčí. Tato dívka je velice inteligentní a to se právě projevuje na tom, jak hovoří a jaká slova používá. Moc se mi líbilo jak autor/autorka dokázal právě pomocí dialogů specifikovat jednotlivé postavy. Někdy v půlce seriálu už jsem pomalu nepotřebovala číst jméno osoby, která danou větu pronáší, protože jsem to poznala právě podle způsobu vyprávění.

V samotné anotaci (nahoře ve článku si ji můžete přečíst) je poznamenáno, že příběh jednotlivých epizod není napínavý. S tím musím souhlasit. Jde o příběhy ze života skupiny studentů. Jejich běžné problémy a život. Přesto mi však několik epizod v paměti dokázalo opravdu uvíznout. Například Triangulace Astry nebo Vánoční agitace. Obě tyto epizody podle mě hezky poukazovaly na mezilidské vztahy, pomoc blízkému člověku.

Určitě nejde o odpočinkové čtení. U jednotlivých epizod nemůžete vypnout a nepřemýšlet. Respektive pokud to udělá, tak si ze čtení nic neodnese. V knize (hlavni při dialozích, kde se vyskytuje Ester Krejčí) najdete spoustu specifických a odborných výrazů pro které je dobré mít všeobecný přehled a ideálně i po ruce Google a občas si význam vygooglit. :-) Zároveň autor často odkazuje na poznámky pod čarou, kde některé výrazy, názvy nebo úsloví vysvětluje.

Výborná mi také přišla poslední epizoda. Objevují se zde všechny hlavní postavy se kterými jsme se v příběhu setkali. V poslední epizodě jsou však pouhými představami Ester Krejčí. Tím pádem jsou na jejich chováním zdůrazňované ty rysy, které jako nejvýraznější vnímala právě Ester, která s nimi zde diskutuje. Tato epizoda podle mě dobře odrážela situaci se kterou se často setkává každý z nás. Strach z velkých změn, uzavírání jistých životních etap (zde jde o odmaturování a tím pádem o odchod z gymnázia).

Co se knihy s dodatky týče, to je něco, co čtenáři vyrazí dech. Dodatky k příběhu mě opravdu utvrdily v tom, že Singularis má příběh neskutečně promyšlený/á. Najdete zde opravdu spoustu detailů. Od toho jak v EDDR vypadá rodinný život, po informace o prezidentu Eichlerovi nebo třeba vzhled toalet. Dále také detailní informace o společnosti celkově, ale hlavně i postavách se kterými se setkáváme v příběhu. Autor/ka se opravdu věnoval/a snad každému detailu, který si dokážete představit a za to má můj obrovský obdiv.

Pro mě bylo toto čtení ve své podstatě nakonec opravdu překvapení. Zpočátku mi postavy a jejich promluvy přišly hodně umělé a byla jsem trochu nervózní, co se z této četby vyvrbí. Čím více jsem postavy poznávala, tím více jsem chápala je i jejich chování a také jsem si je víc a víc oblíbila. Musím ale přiznat, že u některých míst jsem si nebyla jistá, jestli je chápu dobře, nebo třeba která z variant, která mě napadla by mohla být správná. Díky tomu, že ve světě EDDR se neřeší rody, čtenář může být občas také zmaten (řekla bych že to byl právě úmysl), zda jde o dívku nebo chlapce. Scénář tím opravdu poukazuje na to, že je to v podstatě úplně jedno. Pro někoho, kdo na to zvyklí není to je matoucí, ale vlastně příjemně matoucí. Čtenář je díky tomu nucen nad genderovou otázkou přemýšlet.
Tento scénář je opravdu potřeba uchopit trochu jinak. Přemýšlet, nechat svůj "čtecí um" vyvinout postupně s tím, jak se vyvíjejí postavy. Ester Krejčí je čtení, které doporučuji náročným čtenářům, kteří chtějí přemýšlet, občas se nechat autorem/autorkou i postavami trochu vodit za nos. Pokud si chcete přečíst něco naprosto jiného, jak konceptem tak stylem psaní, postavami a jejich myšlenkami, potom je Ester Krejčí to, po čem byste měli sáhnout. Ester Krejčí dávám 70 %.

pondělí 11. února 2019

Růženky - Stephen King, Owen King

února 11, 2019 18 Comments


V budoucnosti, tak blízké a skutečné, že se může odehrávat v tomto okamžiku, se stane něco podivného. Když ženy usnou, obalí se jemnými sítěmi a znehybní, takže připomínají kokon. Pokud je někdo probudí, nebo se pokusí protrhnout síť zahalující jejich tělo, ženy se rozzuří a reagují nesmírně násilnicky. A když spí, odebírají se kamsi do neznáma... Muži v našem světě zůstali opuštění a musejí si nějak poradit sami. Avšak jedna žena, záhadná Evie, je vůči spavé nemoci imunní. Je ta nemoc požehnání nebo kletba? Je Evie medicínskou anomálií, kterou je třeba studovat, nebo je to démon, kterého je třeba zabít? Děj Růženek je zasazený do malého městečka v zákoutí Apalačských hor, v němž se nachází ženská věznice, a ta v tomto provokativním a strhujícím románu, který napsal Stephen King spolu se svým synem Owenem, sehraje zásadní roli.

Můj milovaný mistr King! Na Růženky, které napsal společně s jedním ze svých synů (Owenem), jsem se neskutečně těšila. Anotace zní prostě skvěle. Všechny ženy na Zemi usnou zabalené v kokonu a jejich probuzení mívá tragické následky ne pro ženy. Ani mi v prvních chvíli nedošlo, že v ději se prostě musí alespoň částečně objevit mé oblíbené postapo. Jak by asi vypadal svět bez žen? Kingové se nám to v Růženkách pokusí trochu přiblížit.

To, že jde o kooperaci mezi dvěma Kingy je podle mě obrovský trhák a osobně jsem byla velice zvědavá, jak bude tato kombinace vypadat. Trochu jsem se bála hodně výrazných rozdílů ve stylu psaní, kterém by se zde teoreticky mohly střídat, ale také toho, že kniha bude až přespříliš velkým odklonem od Kingovi klasické tvorby (což u něj ovšem obvykle dopadá dobře... ale nikdy nevíte!). Přiznám se bez mučení, že jsem během čtení nerozeznala, co psal tatík a co spal syn. Mám jediné podezření na Owenova místa. Nebudu je zde konkretizovat, protože nechci nikomu nic vyspoilerovat. Ti, co četli však pochopí. Naše podle mě psal právě Owen. 

Kdo má s Kingem zkušenosti tak ví, že se Král prostě rád rozepisuje. Nezřídka kdy mu ujede ruka i na dobrých sto stran. Je celkem ke kupodivu, že ve spolupráci s Owenem se podařilo udržet počet stran Růženek zhruba na šesti stech stranách. Přesto musím i jako milovník Kinga přiznat, že chvilkami se děj prostě vleče trochu víc, než by musel. Pořád je to ale King a pro mě i ty "rozvleklejší" pasáže nebyly nudné a nebyly něčím, co by mi prožitek z knihy příliš kazilo. 

Co na Kingovi miluji a co se ukazuje právě i v Růženkách, je obrovské množství postav, se kterými mistr rozehrává rošádu. Baví mě, že i po tolika desítkách knih a stovkách (možná i tisících) postav dokáže psát stále rozličné charaktery. Nejdůležitější je to, že v rámci jedné knihy se Vám postavy plést nebudou a vy se prostě nebudete ztrácet v tom, kdo že se to právě opětovně objevil na scéně. Nezalekněte se tedy seznamu postav na začátku knihy. Je obsáhlý, ale potřebovat ho během čtení nebudete.

Růženky na mě celkově chvilkami působily tak trochu jako "óda na mistrova starší díla". V knize najdete stopy starších Kingových kousků. Od Zelené míle po Pod kupolí. Někomu by to mohlo vadit. Někdo by to dokonce mohl nazvat jako vykrádání sám sebe, ale mně to spíš přijde jako pocta minulosti. Starší prvky, kterých jsem si v Růženkách všimla byly všechny moje oblíbené, takže na mě tohle prostě funguje.

Růženky jsou takový starý dobrý Stephen King v moderním kabátku, který jim navlékl možná právě Owen. Děj příjemně plyne i když se v něm setkáte s pár odbočkami. Najdete zde pár vážně "kingovsky" brutálních scén, ale zároveň nejsou tentokrát tím hlavním, co se v knize bude objevovat. Setkáte se zde také s tématem mezilidských vztahů, srovnáváním s možnou ztrátou blízkých, ale hlavně s tématem síly žen. Představy světa bez žen, které Kingovi vykreslili na stranách Růženek jsou hodné zamyšlení. Dost možná se na nich opravdu objevují střípky pravdy. Poklona "starým Kingovkám"? Poklona ženskému pokolení? To je to, co jsem v knize vnímala velice silně. V kombinaci se skvělými postavami a brilantním stylem psaní jde o skvělou knihu. Růženky se asi nezařadí mezi moje nejoblíbenější kousky od tatíka Kinga, ale přesto je musím hodnotit 95 %, protože čtení je to skvělé. 

pátek 8. února 2019

Série Perfekcionistky - Sara Shepard

února 08, 2019 11 Comments


Perfektní neznamená být slušná
Pětice dívek má zato, že nemají nic společného... Až jednoho dne zjistí, že všechny svorně nesnášejí bohatého neomaleného kluka jménem Nolan. Každé z nich totiž ublížil. A tak naplánují dokonalou vraždu - hypotetickou vraždu, pochopitelně... Jenže se jednoho rána probudí a zjistí, že se jejich sen stal skutečností. Nolan byl zabit - přesně tím způsobem, jaký vymyslely. Potíž je v tom, že ony v tom prsty nemají. Tak kdo? Dívky se okamžitě stávají hlavními podezřelými. Nezbývá jim, než najít pravého vraha dřív, než jejich dokonalé životy skončí - navždycky.

Někdy koncem roku mě spolužačka upozornila, že se v Levných knihách dají koupit oba dva díly Perfekcionistek od Sary Shepardové. No, zajásala jsem a hned pro ně utíkala. Měla jsem na ně totiž zálusk už nějakou dobu a za 69,- korun za díl? To jsem je tam prostě nemohla nechat. Nakonec jsem je dala mamce a ta mi je dala pod stromeček a já se na ně relativně brzy vrhla. Jak se mi série Perfekcionistek líbila? To se dozvíte v dnešním článku.

Saru Shepardovou pravděpodobně znáte díky sérii Roztomilé malé lhářky, která se stala předlouhou stejnojmenného seriálu. Seriál jsem viděla celý. Slyšela jsem, že konečná zápletka odpovídá té v knize. Rozuzlení této série pro mě tedy bylo zklamání. Z knih jsem četla pouze díl první a až tak skvělý mi nepřišel. Hlavně mě odradilo, že série má šestnáct dílů. To je na mě prostě moc. Jsem tedy neskutečně ráda, že Perfekcionistky jsou pouze dualogií. Pořád si ale myslím, že místo dvou dvě stě padesáti stránkových knih mohla být jedna o něco tlustší a stačilo by to. Dva díly jsou přesto fajn číslo, takže se být nemusíte.

Pokud znáte Roztomilé malé lhářky, budete si u Perfekcionistek připadat hodně zkušeně. Sara Shepard prostě píše podobná témata. Bohaté dívky, luxusní čtvrti, jejich vztahy a v neposlední řadě nějaká záhada, nejlépe vraždička. Tenhle mix mě ale baví, takže spokojenost se dostavila. Co se jednotlivých postav týče, jsou sympatické, ale nečekejte nic světoborného. Rozhodně nejde o extrémně originální charaktery, které by byly propracované do hloubky a nějak výrazně se vyvíjely. Stejně tak je to se vztahy mezi postavami. Není to něco, co by Vás překvapovalo, dost možná už jste to někde četli a viděli. Série mě přesto hodně bavila. Možná se teď divíte proč.

Odpověď je jednoduchá. Hlavní zápletka a odhalení vraha Vás ohromí. Osobně jsem nečetla nic podobného a byla jsem vážně překvapená z toho, jak se věci nakonec měly. Neříkám, že taková zápletka nebyla před Perfekcionistkami vymyšlena, ale já se s ní nesetkala a proto jsem byla tak šokovaná a nadšená. Jeden z těch případů, kdy si u čtení knihy řeknete: "Co to sakra?!".

Perfekcionistky se strašně dobře čtou. Stránky mizí skoro samy a zároveň to není nic extra náročného na přemýšlení. Když jsem po knihách sahala, potřebovala jsem něco nenáročného a odpočinkového. Perfekcionistky byly ideální volbou. Pokud máte jednou za čas rádi takové ty americké "teen" filmy a chtěli byste si něco podobného i přečíst, Perfekcionistky jsou skvělou volbou. Přesto, že jsou odpočinkové, doporučuji však číst pozorně. Po rozuzlení zápletky si budete chtít zrekapitulovat, co všechno se dělo a nedělo!

Perfekcionistkám byste měli věnovat pozornost. Podle mě je to skvělý young adult thriller, který byste měli vyzkoušet. Celou sérii hodnotím 75 %.

pátek 1. února 2019

"Pětka" - Pět největších knižních zklamání roku 2018

února 01, 2019 31 Comments
Největší zklamání nemusí být mermomocí špatné knihy. Může jít i o knihy, které nakonec dostaly třeba čtyry hvězdy. Problém byl ale ten, že díky všeobecnému nadšení, nebo čistě podle mých očekávání prostě propadly. Společné mají tyto knihy jedno. Moje velká očekávání a ještě větší zklamání.
Pět největších zklamání, které jsem v roce 2018 přečetla na Vás čekají v dnešním článku.


5. Ostrov lhářů - E. Lockhart

Ostrov lhářů mi ohromě doporučovala moje spolužačka. Kniha mě vlastně docela zaujala i podle anotace. Už tím, jak je napsána působí lehce zmateně. A hlavně slibuje spoustu lží. Proč ne. Kniha má taky nádhernou obálku, takže jsem usoudila, že jí šanci dám.
Četla se vážně dobře. Jenže tak moc až už je to podle mě na škodu. Ostrov lhářů je napsaný neskutečně jednoduše, ale vážně až moc.
Příběh stojí vlastně pouze na obrovském zvratu a překvapení, které přináší na úplný závěr. Což by fungovat mohlo a mohlo by to být i skvělé. Jenže mně něco na tento způsob napadlo v první třetině knihy a čím dál víc jsem se v tom utvrzovala.
Díky jednoduchosti a strohosti, kterou je kniha psaná jsem se ani nedokázala sžít s postavami, jejich osudy mi byly prostě jedno. A to je na knize asi to nejhorší... Recenze k přečtení zde.

4. Skleněný trůn - Sarah J. Maas

Skleněný trůn je ten případ, kdy má kniha čtyři hvězdičky, ale ve finále to pro mě bylo poměrně zklamání. Kniha to není špatná. Líbí se mi koncept "soutěže". Na můj vkus byl však přílišně zkrácen a bylo v něm přeskakováno.
U Skleněného trůnu zklamání pramení hlavně z důvodu, že ho všichni neskutečně vyzdvihovali a tvrdili, že jde o lepší čtení než série s Dvory, kterou miluju. 
Pro mě se tak prostě nestalo. Hlavní důvod je asi ten, že mi prostě neseděly postavy. Až na jednu výjimku mi byly poměrně ukradené, včetně hrdinky hlavní. Byla mi sympatická, ale že bych se bála její smrti? To vážně ne. To je oproti Dvorům, které miluji hlavně právě díky postavám poměrně velký šok.
Jsem ráda, že jsem od S.J. Maasové začala právě Dvory a ne Trůnem. Obávám se, že na pokračování této série se v nejbližší době nevrhnu. Recenzi (poměrně pochvalnou), najdete tady.

3. Oko za oko - Jenny Han, Siobhan Vivian

Oko za oko je první díl série, která v YA sféře schytávala také velice kladné recenze (i když mi přijde, že její objevování se mezi lidmi poměrně rychle vyšumělo). Zaujala mě několika věcmi. Povrchní - obálka. Hlubší - anotace, kvůli které člověk očekává něco ve stylu Pretty Little Liars a jedna z autorek - Jenny Han, která je autorkou slavné série "Všem klukům...". 
Kniha pracuje s tématem šikany, ublíženosti a pomsty. Dívky jsou ublížené hodně. Ale jejich reakce mi přišly neskutečně přehnané. S tématem šikany je určitě dobré pracovat, ale poukazovat na takovéto přehnané reakce jako na "logické vyústění situace" mi až tak dobré nepřijde. Kniha se hodně podobá třeba prvnímu dílu Perfekcionistek a tam mi jednání dívek přijde mnohem víc odůvodnitelné.
Recenzi najdete tady.

2. Renegáti - Marissa Meyer

Renegáti jsou dalším neskutečně vychvalovaným kousek. Slibují nářez v podobě akčních superhrdinů s originálními vlastnostmi.
No. Ne. Kniha pro mě byla zklamáním i díky tomu, že Měsíční kroniky od Marissy Meyerové mi přijdou naprosto skvělé. Možná tady nastává podobný problém jako u Trůnu. Prostě postavy tady byly ploché a nesympatické. Děj mi akční nepřišel skoro vůbec, což je u superhrdinů celkem problém.
Obálka je krásná, ale jinak jsem ke knize nepřilnula. Úplný konec přinesl jeden zvrat. Během četby jsem s ním chvíli koketovala, ale zavrhla ho. Na konec se stal. Díky němu možná někdy pokračování zkusím. Podle mě je kniha však hlavně o politickém pletichaření a 300 opravdu nudných stranách, což je při celkovém počtu 500 celkem smutné. Recenze zde.


1. Trhlina - Jozef Karika

Trhlina patří mezi nejopěvovanější knihy předloňského/loňského roku. Je řazená mezi horory a o to překvapivější to pro mě bylo. Já jako milovník hororů dlouho neváhala a po knize sáhla. 
Místo hororu se konal spíš horor během čtení. Tohle byl za mě vážně propadák. Nechápu ocenění, které kniha získala a nechápu to, že ji všichni tak opěvují. Napadá mě, že to může být leda tím, že se stala naprostým mainstreamem a díky tomu ji opěvují lidé, kteří horory normálně nečtou.
Nejděsivější na knize byl absolutně nesympatický vypravěč. Tři čtvrtě knihy se nedělo prakticky nic a to co se dělo bylo těžce neoriginální. Mně tohle prostě nesedlo. Přitom všechny Karikovi knihy zní podle anotací děsně zajímavě, ale po tomto zážitku se mi do nich prostě vůbec nechce. Recenze tady.

Co vy? Jaké knihy, které jste loni přečetli Vás zklamaly? :-)