Hlava v knihách

Báječná rodina Sinclairových.

Soukromý ostrov.

Velice bystrá dívka, se kterou je něco v nepořádku.

Skupina čtyř přátel – lhářů –, jejichž přátelství začne být destruktivní. 

Revoluce. Nehoda. Tajemství.

Lži a další lži.

Pravá láska.

Pravda.

Na knihu Ostrov lhářů jsem četla spousty pozitivních ohlasů a hlavně mi ji vřele doporučovala kamarádka. Všude bylo zmiňováno, jaký "wow efekt" závěr knihy čtenáři přináší. Měla jsem chuť na něco jednoduššího na čtení a kniha mě svou zvláštní anotací taktéž zaujala. Lži, lži - Pretty Little Liars - ty miluju a tak jsem si řekla, že by Ostrov lhářů mohl být něco pro mě.

Prvně bych zmínila, že kniha je nádherná na pohled. Od obálky, přes provedení vevnitř. Na konci naleznete dokonce i rodokmen rodu Sinclairových, což je super (ale vzhledem k tomu, že nám kniha poukazuje pouze na tři generace, je to vlastně spíše zbytečné - ale stejně hezké). 

Příběh se z velké části odehrává na soukromém ostrově rodu Sinclairových. Vlivná, bohatá rodina, která si zakládá na tom, že rodinou je. Všichni se tváří dokonale, ale v knize zjišťujeme že není nic, jak se zdá. Setkáváme se zde s prarodiči, jejich dětmi a vnoučaty. Jedna z dcer přivádí na ostrov i synovce svého partnera a on se vždy na léto stane součástí rodiny - i když jak pro koho.

Kniha je zvláštní. Tak bych ji asi nejlépe nazvala. Ale je zvláštní jiným způsobem než třeba finské fantasy. Pro mě byla zvláštní spíše v negativním smyslu. Co bych vytkla jako první, je autorčin styl. Někdy vlastně není vůbec špatné, když čtete něco, co je napsáno neskutečně stroze. Knize to ve své podstatě i přispívá v čtivosti. Jenže v knize, jako je Ostrov lhářů to vidím spíše jako obrovské mínus. Díky strohosti kniha absolutně nepracuje se získáváním si čtenáře - čtenář si nevytvoří s postavami nijak hluboký vztah. Ví toho o nich málo a nedokáží mu k srdci nijak více přilnout. Vzhledem k tomu, o čem kniha vypráví je to ale obrovský problém. Konec pak (alespoň pro mě) absolutně ztrácí význam. Konečný efekt, který kniha přináší se pro mě absolutně nekonal. Nejen, že jsem ho z velké části odhadla už na začátku, ale zároveň mi byl vlastně úplně jedno. 

Ke všemu mi v jistých částech přišlo, že se autorka snaží o jistou uměleckost, ale absolutně se jí to nedařilo. Jakoby si kniha hrála na něco, co není...

Na druhou stranu mě to až příliš netrápí - knihu přečtete za jeden den, čte se opravdu dobře a je útlá.

Řekla bych, že Ostrov lhářů je ten typ knihy, který si musíte přečíst víckrát. Díky tomu, jak napsaná je budete v knize na podruhé a případně i potřetí objevovat mnohem víc a budete si moc vychutnat mnohem víc jednotlivé náznaky. Problém pro mě je ovšem v tom, že mě kniha k dalšímu přečtení prostě neláká.

Chápu, co se lidem na knize líbí a asi by se mi líbila také, kdyby byla napsána jinak. Kniha mi přespříliš nesedla. Tématicky je to kniha, u které bych si představovala, že o ní budu po přečtení přemýšlet ještě několik dní, jenže to se nekonalo. Mně to bylo prostě naprosto fuk. Přesto si kniha své čtenáře najde... Poukazuje na problémy "rodů", na psychické problémy a na to, co se může dít, když se cítíte pod tlakem a snažíte se být neustále ti nejlepší. Asi bych ji doporučila spíše čtenářům kolem čtrnácti, patnácti let. Rozhodně bych knihu doporučila půjčit - a pak bych Vás poprosila o Váš názor. Pokud jste ji četli jsem neskutečně zvědavá na to, co byste o ní řekli vy. Mně kniha opravdu příliš nesedla. Dala bych jí zhruba 50% - tři hvězdičky. Nemůžu ji však upřít jedno - je neskutečně fotogenická.