Hlava v knihách

Gardar, jeho žena Katrín a společná kamarádka Líf se chtějí pustit do renovace domu, ale brzy se začnou dít divné věci. Na podlaze se objevují mokré šlápoty, někdo trousí po pokojích mořské mušle, ozývají se podivné zvuky. Mobily se jim záhadně vybijí a loď pro ně má přijet až za několik dní. Jiná cesta z oněch mrazivých pustin nevede. Jsou tu úplně sami. Nebo ne...?

V malém městečku na druhé straně fjordu vyšetřuje policistka Dagný spolu se svým kamarádem, psychiatrem Freyrem, sérii nepřirozených úmrtí. Stopa vede do zaprášených archivů s policejními složkami z minulého století. Jak by ale tehdejší zločiny mohly souviset s nedávným záhadným zmizením Freyrova malého syna?

Záhady se vrší jedna na druhou a pomalu se začínají propojovat do řetězce děsivých událostí. Příšerná pravda musí být odhalena. Mrtví si někdy pamatují víc, než bychom si přáli... 

YRSA je v poslední době velice oblíbená islandská autorka. Proslavily ji hlavně detektivní příběhy právničky Tóry, které však bývají "švihnuté" troškou toho strašidelna. Kniha Pamatuji si Vás všechny je čistou duchařinou a nepatří do žádné série a tak to byla první kniha, po které jsem od ní sáhla. A udělala jsem dobře.

Pokud máte rádi děsivou atmosféru a chcete se bát, je tahle kniha rozhodně pro Vás! Jak možná víte, já horory miluji. Převážně pak Stephena Kinga a musím říct, že Pamatuji si vás všechny bylo chvilkami asi tou nejstrašidelnější knihou, kterou jsem kdy četla. Příběh, přestože jde o duchy, je až neskutečně uvěřitelný.

V knize naleznete dva příběhy, s kterými jste se mohli seznámit výše v anotaci. Oba příběhy se nakonec propojí a to tak, že velmi blízce. Ovšem hlavně v první polovině knihy mě rozhodně mnohem více bavila dějová linie věnující se třem lidem, kteří se ocitnou v oblasti naprosto izolované od civilizace. Toto prostředí příběhu totiž dodávalo neskutečně děsivou atmosféru, ale mě naprosto okouzlilo. Nejradši bych si koupila domek v nějaké hodně odlehlé části Islandu. :-D

Kapitoly jsou kratší (což oceňuji a kniha má i díky tomu "spád"). A jednotlivé příběhy vyprávěly na přeskáčku. Autorka také umí jednu skvělou věc. Každou kapitolu ukončila ve chvíli, kdy to bylo naprosto nejnapínavější. Docílila tím dvou věcí. Ta první je asi jasná, člověk byl neskutečně zvědavý, jak se příběh bude odehrávat dále. Ta druhá? Neskutečná naštvanost, že vás mezi tím, než se dozvíte tohle napínavé pokračování čeká zase příběh druhý. Přesto ale tento způsob vyprávění přináší opravdu skvělý zážitek.

Zhruba prvních padesát stran jsem se do knihy nemohla příliš začíst. Myslím si, že jsem si musela zvyknout na autorčin osobitý styl, ale asi po padesáti stranách mě kniha začala opravdu bavit a stala se neskutečně čtivou. Autorka píše "květnatěji", než je u současných autorů "populární" literatury běžné a je to rozhodně něco, co knize dává další plusové body. Působí to dojmem, že kniha přináší jistým způsobem celkový literární prožitek.

Co se postav týče, v příběhu jich bylo poměrně dost (když vezmeme v potaz, že jde o zhruba třistastránkovou knihu). Zpočátku jsem si také musela zvykat na "islandská" jména, ale to je věc, na kterou si člověk během četby také zvykne. Díky útlosti knihy a počtu postav neměl člověk příliš šancí, vytvořit si nějaké hlubší vazby na jednotlivé postavy, ale knize to neubíralo. Z jejich historie se přesto čtenář dozví velké množství (důležitých) informací. (Ale přiznám se, že jednu zápletku jsem odhalila hned v první kapitole. :-D).

Kniha je skvělá, rozhodně si ji nejvíc užijete, když budete v noci sami doma. Ale i za denního světa přináší chvílemi opravdu děsivý zážitek. Knihu určitě doporučuji a dávám jí 90%.

I já, jakožto člověk, který běžně romantické knihy příliš nevyhledávám, dostanu občas na pořádnou slaďárnu chuť. A Láska podle Shakesepara mě zaujala právě díky Shakespearovi. Nebudu tvrdit, že zasadit do názvu knihy jméno tohoto literárního barda, je špatný marketingový tah.

Jde o další romantickou knihu, kterých jsou na zemi tisíce. Jde zde opět o zakázanou lásku. Ta se vyskytuje v knihách snad nejběžněji, v různých pojetích, ale přesto. Zrovna tato je přece jenom ta častější. Učitel a studentka. Kniha mi velice připomínala Losing it, ale místy třeba i neerotické "Odstíny šedi". Vlastně asi jediná originálnější věc na příběhu byl právě zmiňovaný Shakespeare. Každá kapitola byla uvedena citátem z nějaké jeho hry, hlavní hrdinové se střetávali na kurzu ohledně Shakespearových dramat... 

Autorka píše poměrně čtivě. Oceňuji hlavně to, že se nesnažila ztrácet v přespříliš dlouhých souvětích, protože to u takovéhle oddechové četby opravdu nečekám a vlastně ani nechci. S délkou kapitol si hlavu příliš nelámala, převažovaly kapitoly spíše kratší, kolem pěti stránek, ale najednou se objevila kapitola na stran snad padesát. Jak už jsem již v nějaké recenzi zmiňovala, pro mě to ubírá knize na čtivosti, mám ráda konzistentně dlouhé kapitoly. Kniha je rozdělená do tří částí. Dv ějsou z pohledu hlavní hrdinky - Aubrey a jedna, kraťoučká z pohledu hlavního hrdiny - Daniela. Z celé knihy ovšem sálá autorčina láska k Shakespearovi, ale celkově umění. To máme společné a to mě na knize opravdu bavilo. 

Postavy byli ovšem dle mého názoru těžce neoriginální a opravdu prakticky jako přes kopírák s knihou Losing it. Ta trochu bad boy, který si ale na bad boye vlastně jen hraje kvůli svojí temné minulosti. Na druhé straně naivní holčina, která se přesto, že je v posledním ročníku na univerzitě zamiluje na první pohled do asistenta svého profesora. Aby toho nebylo málo, žárlí hned od té první minuty a v mozku se jí rojí vražedná myšlenka za myšlenkou, no a co, že na něj vlastně nemá zatím žádný nárok, že jo! Pozvolna jsem se dostala právě k vnitřním monologům postavy. Pokud jste četli Padesát odstínů, možná si vzpomínáte na vnitřní bohyni, která byla podle hodně lidí doslova stupidní. Mně přišla možná o něco rozumnější než Aubrey. No a vlastně i než Daniel. Autorka mu věnovala prakticky pár stran a nechápu proč. Nedozvěděli jsme se v nich vlastně vůbec nic zajímavého - možná jen to, že žárlí ještě víc než Aubrey. Konec naznačování - psychologie postav v knize příliš silná není. Bohužel. Teď to ovšem zní, že mi postavy byly neskutečně nesympatické. To nebyly, ale nějaký hluboký vztah jsem si k nim prostě vypěstovat nedokázala.

Musím ovšem zmínit nádherné obálky. Ty mají všechny díly trilogie a rozhodně sérii dost pozvedají.

Jak bych hodnocení shrnula? Jde podle mě o naprosto průměrnou, tuctovou romantiku, která ovšem přináší něco na víc v podobě Shakespearových citátů a tak trochu uměleckého prostředí. Příběh je hodně neoriginální, ale na druhou stranu kniha skvěle poslouží jako "vymejvač mozku", když už prostě nebudete moct a budete se chtít jenom stočit do klubíčka s nějakou neskutečně jednoduchou knihou. Hodnocení zní asi dost katastrofálně, ale knihu bych hodnotila jako průměr, který neurazí - nenadchne. Pokud jste blázen do romantiky, nebo začínající čtenář, bude se vám kniha možná líbit o něco více než mně. Na druhou stranu, pokud už máte přečteno hodně romantické literatury, tato kniha vám nepřinese nic nového.

Přesto ale uvažuji o tom, že si časem dokoupím další dva díly z trilogie. Prakticky čistě ze zvědavosti, o čem asi tak budou moci být. Tedy - to je mi jasné, o čem budou, ale sem zvědavá, jak to autorka bude neustále dokolečka opakovat na 935 stranách, které mi k dokončení této série chybí. Knihu hodnotím na 50%.

Strhující prvotina francouzského spisovatele Laurenta Bineta, který dlouho pobýval na Slovensku a v Česku, barvitě vykresluje okolnosti „nejodvážnějšího protinacistického činu v dějinách druhé světové války“ a novátorsky v něm zkoumá vztah mezi realitou a fikcí.

Možná už jste z blogu pochytili, že čtu ráda i válečnou literaturu a že ji mám ráda právě v beletrii. Obzvláště se zajímám o atentát na Heydricha a knih jsem o něm přečetla už několik (plánuji na toto téma i článek to "Top 5"). K HHhH (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich) jsem nejprve přistupovala lehce skepticky. Tak nějak jsem si neuměla představit, jak by Francouzský autor mohl situaci vystihnout citlivě, ale zároveň realisticky ve "spolupráci" s jakýmsi češstvím. Autor mě opravdu překvapil.

Jak jsem již zmínila, trochu jsem se bála, co z této knihy vyleze a ona byla ve finále neskutečná. A dle mého patří mezi ty lepší, které si na toto téma můžete přečíst (Což ovšem neplatí o jejím zfilmování. Smrtihlav nejen, že nemá nic společného s knihou, ale ani s historií.) a měli byste jí dát šanci. Z celé knihy sálá to, jak autor zbožňuje naši zemi a hlavně Prahu a v neposlední řadě také neskutečná úcta k hrdinům se jmény Gabčík, Kubiš, Opálka, Valčík, Bublík, Morávek... Ale nejen k nim, sám autor v knize několikrát zmiňuje, jak smutné je, že není v jeho silách zmínit všechny (i ty dodnes nejmenné) hrdiny, kteří se na této události podíleli sebevíce okrajově. 

Autor zde propojuje právě historické události a myšlenky, které se mu během psaní knihy honily hlavou. Popisuje to, jak na něj jednotlivá místa působila a i obavy, které ho během tvorby provázely. Práv toho jsem  se trochu bála, protože mě upřímně moc nezajímalo, jak knihu psal, ale ve výsledku byly jeho myšlenkové pochody neskutečně zajímavé a oživující a často přinášely i různé zajímavé informace, včetně dalších knih věnujících se atentátu - musím si je pořídit!

Na rozdíl od jiných knih, které jsem na téma atentátu četla se HHhH věnuje více postavě Heydricha a dozvídáme se zde i mnohem více z jeho života předtím, než se z něj stala "Blonďatá bestie", včetně jeho vztahu s manželkou Linou. Dělá to knihu rozhodně zajímavou. Na druhou stranu se autor rozhodně nedokázal na věc podívat objektivně a dává jasně najevo své názory na jednotlivé nacistické, či britské osobnosti - ale s jeho názory se ztotožňuji, takže - "who cares?".

Kniha je čtivá, dělená do krátkých kapitol, což ke čtivosti ještě připadá. Tím, že odkazuje i na dávnější historii (nejen) našich zemí, je dle mého názoru opravdu poměrně přínosná. Autor se snažil upozorňovat na hranici mezi historií a fikcí a to je podle mě jedna z nejlepších věcí na této knize. Knihu můžu rozhodně doporučit. Je to další z knih, která čtenáři dá něco "víc", než jen čtenářský zážitek a zrovna některou knihu o atentátu by si dle mého měl přečíst každý z nás a HHhH je zrovna jedna z těch lepších po které můžete sáhnout. Knize dávám 90%. (Ale na film Smrtihlav se snad radši nekoukejte. Pokud okolnosti ohledně války a atentátu znáte, budete trpět a pokud neznáte, budete mít naprosto zkreslené informace. To už je opravdu mnohem věrohodnější film Antrophoid...).

Příběh nás seznamuje, jak už název napovídá, s historií Twin Peaks. Toto městečko je hlavním dějištěm kultovního seriálu - je spojováno s množstvím záhad a také mimozemšťany. Kniha popisuje prakticky historii UFO ve světě a opírá se o reálné případy sledování UFO a samozřejmě o "Roswell". Historie je zde mapována už od starých indiánských kmenů a já se musím přiznat, že tyto části, věnující se nejdávnější historii mě příliš nebavily a já byla poměrně zklamaná. Ve chvíli, kdy jsem však překonala cca stranu 100, začala se kniha věnovat době bližší té mé a kniha mě začala opravdu bavit. 

Příběh není prostě klasickým beletristickým příběhem, na který je člověk zvyklý. O postavách se čtenář nedozvídá prakticky nic navíc, ale jen to, co těsně souvisí s hlavním tématem. Nenaleznete zde žádného "klasického" vypravěče. Nejde o to, aby si čtenář vytvořil s postavami pouto. Knihu nemůžete číst jako klasickou beletrii, ale musíte si přijít na svůj způsob, jakým knihu uchopíte.

Přesto, že je kniha zpracovaná "originálnějším" způsobem, převládá zde text nad obrázky a to jsem rozhodně ocenila. Na druhou stranu je ale třeba počítat s tím, že pokud jste nečetli ještě žádnou knihu zpracovanou takovýmto "jiným" způsobem, budete si muset zvykat a to platilo i o mně. Proto mě dost možná i prvních 100 stran nebavilo tolik kolik mohlo. Na druhou stranu jsem ovšem ráda, že knihu vlastním. Nejen, že jde o knihu, která je nádherná na pohled a v knihovně se stává výrazným prvkem. Jde i o to, že jsem si rozšířila obzory a posunula svoji četbu i jiným směrem.

Na Goodreads jsem knihu nakonec hodnotila 4 hvězdami. V mém hodnocení je zapojeno samozřejmě vše a její hodnocení rozhodně výrazně pozvedává právě grafická stránka. Kniha je to nádherná, ale nezařadila bych ji do "odpočinkové" četby. Soustředit se na ni musíte poměrně výrazně, ale přesto Vás upoutá a budete zvědaví na to, co se bude objevovat dále. Osobně neznám seriál Twin Peaks (ale díky přečtení knihy ho mám v plánu). Pokud Twin Peaks znáte a milujete, určitě po knize sáhněte, myslím si, že pro fanoušky seriálu je kniha skvělým "bonusem", "dodatkem"... V procentech bych knihu ohodnotila 65%.

Zdravím. Následujících (doufám, že) minutách (a ne hodinách) budu měnit vzhled blogu. Nelekněte se :) Je možné, že části některých článků budou nečitelné, protože u minulého vzhledu by trochu haprovaly barvy písma. :)

Jaký knižní nadšenec by neznal jméno Stephenie Meyrová? Myslím si, že ho zaznamenala skoro každá dívka. Jde totiž o autorku bestsellerové série Stmívání. Musím se přiznat, že Stmívání je moje srdcová záležitost. Podlehla jsem mu asi jako třináctiletá a dodnes si sérii ráda přečtu. Je to pro mě ideální kniha pro dny, kdy jsem nemocná a nebo se prostě cítím pod psa - je to, jako vracet se mezi staré známé. Proto se divím, že jsem se k Hostiteli dostala až teď, ale možná je to vlastně lepší. Hostitel je podle mě totiž tím pravým nejen pro YA kategorii, ale i pro starší čtenáře.

Hostitel mi po dlouhé době přinesl ten stav, kdy čtete knihu a nedokážete ji odložit. Když už ji ale odložíte, nemůžete se myšlenkami vrátit do reálného světa a jste pořád v tom knižním... Ano. Z knihy jsem byla nadšená. Kniha mě opravdu neskutečně pohltila.

Je pravda, že prvních 70-100 stran se příběh teprve rozjíždí. Nevím, zda jsem měla zrovna špatnou čtecí náladu a nebo mě tyto první strany opravdu nepohltily tolik, ale hned co jsem se přes ně dostala, kniha začala být strhující. Tyto první strany jsou pro čtenáře chvílemi matoucí. Meyerová nás totiž hodí rovnou, bez nějakých vytáček do "postapokalyptického" světa plného mimozemšťanů a jejich ideologie a člověk se prostě musí rozkoukat. Pokud ale vezmeme v potaz, že jde o knihu, která má úctyhodných 550 stran, nejde o extrémně dlouhý, rozjezdový úvod. Obvzlášť když k tomu připočítáme následujících 450 stran, které nás nepustí.

Autorka zde opět zachovává svou nejsilnější stránku - jednoduchý a opravdu neskutečně čtivý styl vyprávění. (Mám pocit, že sága Stmívání je asi to nejčtivější, co jsem kdy četla - k čemuž samozřejmě přispívá i překlad). Oproti Stmívání jsou věty o něco pestřejší a košatější, přesto stále čtivé. Čímž se dostávám i k překladu. Knihu jsem četla ve vydání od Tatranu a překlad byl kvalitní, ovšem co se v knize objevovalo byl zpřeházený slovosled. Nebylo to na každé stránce, všimla jsem si toho v knize možná desetkrát? (Nepočítala jsem to, to je opravdu prachsprostý odhad). Ale je to něco, čeho si já osobně všimnu spíš, než překlepu a nebo pravopisné chyby. Dokonce jsem narazila na větu, kterou jsem si nebyla přesně jistá, co chtěl autor (nebo spíš překladatel) říci. Chyběly v ní alespoň dvě slova a to je škoda... Nebylo to však v takovém rozsahu, aby mi to dokázalo zkazit požitek z knihy.

Postavy jsou zde dle mého propracovanější než ve Stmívání (ano, neubráním se zde srovnáváním s tímto fenoménem). Vlastně všechny postavy byly sympatické. Některé byly možná až dokonalými hrdiny, ale to mi nijak nevadilo. To samé mohu říct o ději. Opět mnohem propracovanější, než ve Stmívání, autorka nám zde opět přináší prakticky novou linii světa. Přesto, že (bohužel!!!!) věnovala Hostiteli pouze jednu knihu (a to dokonce původní informace zněly, že jde o první díl ze série), svět byl mnohem bohatší. No a na konci knihy mé srdce zaplesalo.

Asi jste pochopili, že zde půjde opět o vysoké hodnocení. Kniha mě opravdu neskutečně bavila a strašně bych si přála další díly, ale těch se asi už nedočkáme. Přece jenom je to už pár let od vydání. Každopádně je zde vidět neskutečné zlepšení autorky. Děj je bohatý, čtivý a získal si moje srdce. Jsem si téměř jistá, že knihu si přečtu znovu a nejen jednou a možná to ani nebude tak dlouho čekat. Dávám 100%.

Stydím se. Bože jak se stydím, že až letos jsem se seznámila s Agathou Christie. Já milovnice detektivek jsem se s jejich královnou seznámila až na sklonku svých jednadvaceti let! Bylo mi jasné, že to bude jízda. A jízda to byla.

Mám pocit, že představovat takhle slavnou knihu je až skoro zbytečné, ale určitě se najdou někteří jako já. Ti, co knihu ještě nečetli a doufám, že je na tuto fenomenální detektivku třeba nalákám.
Na jednu stranu se kniha čte neskutečně dobře, prakticky sama. Na druhou stranu to ale rozhodně není kniha pro někoho, kdo nechce přemýšlet. Byla by to totiž neskutečná škoda a mnoho by mu toho uteklo. Hercule Poirot je totiž geniální a pokud se nebudete na děj soustředit a nebudete nad ním přemýšlet, nebudete mít šanci polapit jeho geniální dedukce ani z poloviny.

Co se postav týče je jich tam opravdu mnoho, takže nějaké blízké vztahy si nemáte šanci, v poměrně útlé knížečce, vypěstovat. Na druhou stranu dodává tento jistý "distanc" větší objektivnost a přiblížení Poirotovi. A samozřejmě také zvyšuje dávku mrazivosti. Překvapilo mě, že se nijak blízce nespřátelíte ani s Poirotem. Líbila se mi jeho jízlivost, ale nic víc se o něm nedozvíte. Ovšem je to moje první kniha (a určitě ne poslední) s Poirotem v hlavní roli. Doufám, že v jiných knihách se o něm dozvím více. Je to rozhodně zajímavá postavička...

Kniha je členěná do tří částí. V první se stane vražda, ve druhé jsou výpovědi svědků a ve třetí "Hercule Poirot přemýšlí" a dobere se k závěru. Jednotlivé kapitoly jsou krátké a to přispívá k neskutečné plynulosti a lehkému čtení - a je to podle mě jedna z věcí, která poukazuje na to, že paní Agatha byla opravdu mistrem svého řemesla.

Na knize je samozřejmě velice lákavé prostředí. Cestující odtrženi ve vlakovém vagonu, obklopeni sněhovými závějemi a "vrah je mezi námi". Člověka přepadne mrazivý pocit, když si představí, že by se v této situaci mohl naleznout...

Další plus za mě dostává kniha i díky vydání. Četla jsem jí v tom novém, filmovém (přiznávám se, že obálky edice, ve které Christie vychází mě nijak nezaujaly a působí na mě lehce nudně) vydáním, které je podle mě nádherné. Obálka se mi opravdu neskutečně líbí. Písmo v knize je o něco větší než bývá běžné a proto se kniha čte snad až moc rychle. :-)

Od knihy nečekejte současnou detektivku s jednoduchým dějem. Musíte myslet, ale pokud detektivky máte rádi, budete Vraždu v Orient-Expresu milovat. Je třeba brát v potaz, že nejde o detektivku, která by se dala srovnávat s těmi současnými. Nenaleznete zde žádné brutální popisy, akci... Přesto, že výsledek nepůsobí příliš uvěřitelně a providitelně, tou "prostotou", která celý děj provází, uvěřitelný je. Rozhodně knihu doporučuji, dle mého to je jedna z knih, kterou by měl přečíst každý vášnivý čtenář. Pokud Vás čeká maturita a máte vstřícného učitele, zkuste se poptat, zda byste si ji nemohli zařadit do maturitního seznamu knih. Rozhodně byste nelitovali. Knihu rozhodně doporučuji, kdybych neviděla před jejím čtení film (byl to ten starý, bylo mi asi 12 a neskutečně mě nadchnul), měla bych z knihy rozhodně ještě větší prožitek. Dle mého jde o jednu z knih, kde je rozhodně lepší prvně číst a pak vidět. Přesto knihu určitě doporučuji. Hodnotím ji 90%.

Jsem milovníkem kultovních Akt X. Ten seriál je něčím neskutečně přitažlivým a já se nemůžu dočkat až s přítelem rozkoukáme nejnovější sérii, která zrovna začala vycházet. Není tedy moc divu, že Akta X - Nikomu nevěř. Jsem dostala od přítele k Vánocům. Jde o sbírku 15 povídek a já byla opravdu překvapena. Vzhledem k tomu, že povídky vyloženě nevyhledávám jsem byl lehce skeptická - ale opak byl pravdou, asi kromě dvou povídek bych každou z nich hodnotila pěti hvězdičkami.

Knihu bych chtěla zhodnotit spíše jako celek a jednotlivé povídky pak opravdu jen krátce. Přece jenom jich není úplně málo.

Jak jsem již zmínila, byla jsem ke knize nejprve skeptická. Tak zaprvé - jde o patnáct povídek a každá je od jiného autora. Bála jsem si, že zde budou obrovské rozdíly jak po kvalitativní stránce textu, tak ale například i ve vykreslování jednotlivých postav. Nebylo tomu tak. Vlastně asi až na jednu povídku si myslím, že každý z autorů psát umí a je vidět, že mají i vztah k Aktům X. Vztah Muldera a Scullyové byl ve většině povídek opravdu seriálový.

Co obvzlášť oceňuji je to, že většina povídek mi dokázala navodit právě tu atmosféru, kterou jsem měla u sledování každého dílu seriálu a to je něco, co jsem rozhodně nečekala.

Každé povídce je věnováno kolem 30 stran, což se ukázalo (až na výjimky) jako ideální délka pro autory i povídky. Díky tomu, že jsou jednotlivé povídky takto krátké se čte kniha hodně rychle, přesto, že nepatří mezi ty úplně nejtenčí.

Z jaké "drobnosti" na knize jsem byla opravdu nadšená je X na ořezu.



Teď už krátce ke konkrétním povídkám:

1. Katatonie - první z povídek mě okamžitě navnadila na čtení. Byla přesně ve stylu, který mám ráda. (I v Lovcích duchů a podobně mám ráda, když je něčím posedlé město/oblast). Povídka měla hororové prvky a mě se líbila. Možná bych ocenila delší "akční část", která byla na můj vkus až příliš krátká, ale atmosféra Akt X z povídky vyloženě sálala. 90%

2. Šelma z Little Hillu - další typická Akta X. Tady jsem byla opravdu napnutá, jak to vlastně všechno bylo. 85%

3. Opomenutí - povídka z pohledu Skinnera byla prvně šok, nakonec byla poměrně zajímavá. Více než co jiného je to detektivní povídka. Ale nakonec se mi poměrně líbila. 75%

4. Soumrak - tak trochu i "sranda povídka" obsahující lehkou parodii na Stmívání. Ve finále jsem čekala něco trochu jiného a je pravda, že se závěrem jsem nebyla stoprocentně spokojená, přesto se mi ale velmi líbilo prostředí a okolnosti příběhu. 90%

5. Milovat vetřelce - povídka z pohledu Scullyové byla zajímavým zpestřením. Děj byl zajímavý a originální, ale nebylo to něco, co by mě nadchlo extrémně. Radši bych si Danu v hlavní roli užila v jiném příběhu. Přesto však byl člověk od začátku napnutý, jak se vše vyvine. 75%

6. Non gratum anus rodentum - opět Skinner v hlavní roli. Jeho postav jsem nijak extra nemusela ani v seriálu a neuchvátil mě ani v knihách. Je sice zajímavé, že v této povídce se podíváme i do jeho minulosti, přesto mě tato povídka poměrně zklamala. Líbil se mi nápad, ale rozuzlení mi příliš nesedlo. 75%

7. Zpátky v El Pasu nebude mít můj život cenu - tohle mi sedlo, vzhledem k tomu, že kromě Akt X miluji Lovce duchů, byla jsem z této povídky nadšená. Hodně mi připomíná jednoho "zloducha", se kterým právě Sam a Dean bojují. Možná úmyslná inspirace, možná ne, ale tahle povídka se mi líbila opravdu hodně. 100%

8. Hledání nevysvětlitelného - další tak trochu "Lovci duchů" styl. Duchařina propojená s reality-show. Za mě jo, jo, jo. Tohle mě bavilo i když by mi taková povídka sedla spíš do sbírky povídek právě k Lovcům duchů, než k Mulderovi a Sculleyové. 95%

9. Král vodní hlubiny - v této povídce se dostaneme do exotického prostředí, konkrétně do Saudské Arábie. Je zde poměrně zajímavá narážka na zahalování muslimských žen - kdo zná Akta X a náturu Dany ví, že to je něco, co její osobnost nebude nadšeně vítat. Zajímavá, brutální zápletka. Nejprve jsem byla poměrně zmatená - nevěděla jsem, co si o povídce vlastně myslím, ale zpětně můžu říct, že se mi dost líbila. 90%

10. Stoky - tato povídka se mi od začátku poměrně líbila, čekala jsem jak se celý děj vyvrbí. Jsou zde i retrospektivní části, což je na těch "pár stránkách" poměrně um zajímavě provést. Nebylo to pro mě to nejlepší v knize, ale stále jsou zde skvěle vidět stopy atmosféry Akt X. 85%

11. Clair de Lune - na této povídce se mi líbilo prostředí, sníh. Hodně sněhu. Odtržení od světa, ale ve finále trochu zmatený děj, většina v náznacích. Možná si autor mohl s touto povídkou pohrát trochu víc nebo ji věnovat ještě o několik málo stran víc, aby děj detailněji rozebral. 75%

12. Všechno je to v očích - další z těch nejlepších povídek z knihy. Mám ráda "zločiny" odehrávající se v době Halloweenu. Když k tomu přidáte místa činu jako starý kostel se hřbitovem a obchod věnující se prodeji Halloweenských dekorací je to v kombinaci s brutálními vraždami to pravé. 95%

13. Dům na Hikorovém vrchu - pro mě nejlepší povídka z knihy. Dovedu si ji představit i perfektně zfilmovanou. Napínavé, tajemné, děsivé. 100%

14. Čas a příliv - a tady zase největší zklamání. Teoreticky si umím představit slušnou knihu, ale na těch několika stránkách, které autorům dává povídka k dispozici to byla tragédie. Z Mauldera se stal neskutečný génius, který během odstavce přijde na něco, na co by tak rychle ani Mulder nemohl přijít. Postavy jednají bez zaváhání a beze špetky strachu, což by se při mílce, která by v této situaci nastala naprosto jednoduše i v seriálu jako Akta X a riskují tím všechno. Tahle povídka byla přeplácaná a zároveň mi v ní mnoho věcí chybělo. Přitom potenciál by zde byl, stačilo by, věnovat jí více prostoru a třeba se více zabývat i historií ostrov... 45%

15. Sochy - zde chce zmínit, že autor má opravdu květnatý projev plný přirovnání - a to je něco, co mi prožitek z hororů, sci-fi a podobných žánrů, které působí děsivě, poněkud ruší. Prostě mi to k tomu nesedí. Každopádně děj je rozhodně perfektní. Pro mě zde je osobní problém - nemám ráda knihy odehrávající se v prostředí pouště a "vyprahlých planin"... 85%

Pokud máte rádi tajemno, sci-fi a nebo fantasy - do toho. Pokud máte rádi duchařinu - do toho. Pokud milujete Akta X, musíte knihu přečíst! Celkově bych knihu hodnotila asi tak 90%, ale berte to tak, že já prostě zbožňuju všechno, kde jsou Akta X!

Ubytována v místním rekreačním areálu se svěří pohlednému Lukeu Dannerovi – bývalému mariňákovi zvyklému udílet příkazy, které Irene odhodlaně ignoruje. Luke však vycítí pod jejím sebevědomým zevnějškem strach – a neubrání se nutkání ji chránit. Kromě toho ho pohání vlastní vášeň, a zatímco se společně řítí do nebezpečí, podstupují větší riziko, než kterýkoli z nich očekával… 

Dlouhou noc jsem dostala od přítele k Vánocům a byla to první kniha, po které jsem sáhla. Vzhledem k tomu, že jsem u něj 22. prosince dočetla knížku, dali jsme si dárky už 22. v noci (místo obligátního 23.) a hned jsem oba začali číst. Já zvolila právě Dlouhou noc. Na knihu jsem narazila už alespoň před dvěma lety a až letos jsem se k ní dostala. A ve finále jsem byla vážně spokojená.

Kniha se čte velice dobře, jak jsem zmiňovala, začala jsem s ní někdy kolem jedenácté večer 22. prosince a 24. jsem ji dočetla. Autorka píše pod různými pseudonymy a je vidět, že opravdu psát umí (a já budu muset určitě vyzkoušet další její knihy). Kapitoly vám ubíhají jedna za druhou, ani nevíte jak. Osobně se mi líbilo vyjádření prostředí - nebylo to takové to násilné popisování, které člověka nudí, protože je vždy na několik stran a člověk je z toho až přehlcen. Naopak. Popisy byly krátké, ale opravdu výstižné a já si místa, ve kterých se děj odehrával, opravdu skvěle představovala.

Postavy mi byly sympatické také. Dva, tak trochu podivíni, bojující s démony minulosti, jejichž tajemství postupně odhalujeme - a opravdu nás překvapují. Postavy byly chvílemi na můj vkus lehce ukvapené, na druhou stranu těžko posoudit, v jejich situaci jsem se neocitla a doufám, že nikdy neocitnu. Co se mi líbilo, byla romantická linka, která se v knize objevila. Byla uvěřitelná, nebyla přehnaně uspěchaná (což je dost subjektivní názor, ale nebylo to ve stylu "známe se dva dny a strašně se milujeme". Jejich stav se jistým způsobem vyvíjel a upřímně, zajímalo by mě, jak to s nimi bylo dál a dál. Oblíbila jsem si je, což se nestává pokaždé. (I když poslední dobou se mi zase s postavami dobře sžívá).

Děj graduje, dočkáme se i překvapujícího "wow" efektu při rozuzlení hlavní zápletky. Na druhou stranu, pro čtenáře Deavera a podobných detektivkových velikánů to nebude zas tak ohromující. Pokud však detektivky běžně nečtete, věřím, že Vás i závěr knihy poměrně zvedne ze židle. Kniha se mi líbila. Rozhodně bych ji doporučila. Není to nejlepší detektivka, kterou jsem kdy četla, ale zabavila mě stoprocentně. Jde o příjemnou četbu, která neurazí. Přečtenou ji máte opravdu za chviličku, příjemně si u ní odpočinete, pravděpodobně Vás i překvapí. Knihu jsem na Goodreads hodnotila čtyřmi hvězdičkami, procenty by to bylo přibližně 75% a vzhledem k tomu, že ji momentálně na Baronetu seženete asi za 90 korun, neváhala bych a zkusila ji! :-)