Hlava v knihách

Cílovou skupinou seriálu jsou mladé inteligentní osoby se zájmem o svět v sobě i kolem sebe, jimž nevadí pro požitek ze čtení přemýšlet. Díky formátu scénářů určených ke čtení (na rozdíl od běžných scénářů určených k natáčení) se tato kniha hodí i pro ty, kterým dělá potíže souvislé čtení, a díky formální struktuře scénářů a grafice obálky jistě potěší i lidi s mírnými autistickými sklony. 

Epizody nejsou napínavé, ale jsou plné zajímavých paradoxů, které spolu s politickými a kulturními odlišnostmi podněcují k zamyšlení a někdy i pobaví. Zatímco v první sérii je pozornost seriálu zacílena na vnější projevy vnitřních světů různých individualit v respektujícím prostředí, epizody druhé série se zaměřují na jejich kontakt s vybranými fenomény společnosti a objektivního světa. 

K seriálu patří také 200 stran dodatků a rejstříku v samostatném svazku, které stručně (ale místy do detailů) popisují kulturní a historické pozadí epizod. 

Když mi přišla nabídka zrecenzovat seriálový scénář Ester Krejčí od autora/autorky Singularis, nejprve jsem váhala. Nebyla jsem si podle anotace jistá, zda je to čtení pro mě. Po přečtení pár ukázek jsem usoudila, že by to nemuselo být špatné čtení. Hlavně mě také zaujalo to, že k scénáři je samostatná kniha dodatků, které vysvětlují fungování společnosti o které seriál vypráví. Usoudila jsem (správně), že dílo bude velice promyšlené a tak jsme se s autorem/autorkou domluvili/y na zaslání recenzního výtisku.

Nejprve bych chtěla říct, že jedním z hlavním tématem příběhu je bezgenderová společnost a tím se řídí i autor/ka, který vystupuje pod pseudonymem Singularis a zda  je muž, nebo žena nevíme. Ono to není vůbec podstatné a i to je jedna z hlavních myšlenek scénáře. Já to zde chtěla pro začátek vysvětlit, abyste se nedivili, že jsem si nezjistila informace o tvůrci/tvůrkyni. :-)

Vzhledem k tomu, že jde o scénář, je logické, že samotný příběh stojí na dialozích a monolozích postav. V první chvíli na mě dialogy působily poměrně "křečovitě". Přišly mi nepřirozené. Během toho, jak jsem ve čtení pokračovala se tato situace nejen trochu změnila, ale já zároveň možná začala chápat smysl. Některé postavy (alespoň já to tak pochopila) mají problém s komunikací a navazování vztahů - alespoň z pohledu naší současné společnosti. Proto podle mě postavy hovoří trochu zvláštně.

Určit hlavní postavu je pro mě trochu těžší. Člověka láká říct, že je Ester Krejčí, podle které se i tento seriál jmenuje. Podle mě by se mezi hlavní postavy dala zařadit i Moje vinná réva (žáci gymnázia si mohou určit přezdívky, pod kterými vstupují a Iris Narcis si zvolila zrovna tuto) nebo třeba Melanie Navrátil. Objektivně je ale asi největší prostor věnovaný právě Ester Krejčí. Tato dívka je velice inteligentní a to se právě projevuje na tom, jak hovoří a jaká slova používá. Moc se mi líbilo jak autor/autorka dokázal právě pomocí dialogů specifikovat jednotlivé postavy. Někdy v půlce seriálu už jsem pomalu nepotřebovala číst jméno osoby, která danou větu pronáší, protože jsem to poznala právě podle způsobu vyprávění.

V samotné anotaci (nahoře ve článku si ji můžete přečíst) je poznamenáno, že příběh jednotlivých epizod není napínavý. S tím musím souhlasit. Jde o příběhy ze života skupiny studentů. Jejich běžné problémy a život. Přesto mi však několik epizod v paměti dokázalo opravdu uvíznout. Například Triangulace Astry nebo Vánoční agitace. Obě tyto epizody podle mě hezky poukazovaly na mezilidské vztahy, pomoc blízkému člověku.

Určitě nejde o odpočinkové čtení. U jednotlivých epizod nemůžete vypnout a nepřemýšlet. Respektive pokud to udělá, tak si ze čtení nic neodnese. V knize (hlavni při dialozích, kde se vyskytuje Ester Krejčí) najdete spoustu specifických a odborných výrazů pro které je dobré mít všeobecný přehled a ideálně i po ruce Google a občas si význam vygooglit. :-) Zároveň autor často odkazuje na poznámky pod čarou, kde některé výrazy, názvy nebo úsloví vysvětluje.

Výborná mi také přišla poslední epizoda. Objevují se zde všechny hlavní postavy se kterými jsme se v příběhu setkali. V poslední epizodě jsou však pouhými představami Ester Krejčí. Tím pádem jsou na jejich chováním zdůrazňované ty rysy, které jako nejvýraznější vnímala právě Ester, která s nimi zde diskutuje. Tato epizoda podle mě dobře odrážela situaci se kterou se často setkává každý z nás. Strach z velkých změn, uzavírání jistých životních etap (zde jde o odmaturování a tím pádem o odchod z gymnázia).

Co se knihy s dodatky týče, to je něco, co čtenáři vyrazí dech. Dodatky k příběhu mě opravdu utvrdily v tom, že Singularis má příběh neskutečně promyšlený/á. Najdete zde opravdu spoustu detailů. Od toho jak v EDDR vypadá rodinný život, po informace o prezidentu Eichlerovi nebo třeba vzhled toalet. Dále také detailní informace o společnosti celkově, ale hlavně i postavách se kterými se setkáváme v příběhu. Autor/ka se opravdu věnoval/a snad každému detailu, který si dokážete představit a za to má můj obrovský obdiv.

Pro mě bylo toto čtení ve své podstatě nakonec opravdu překvapení. Zpočátku mi postavy a jejich promluvy přišly hodně umělé a byla jsem trochu nervózní, co se z této četby vyvrbí. Čím více jsem postavy poznávala, tím více jsem chápala je i jejich chování a také jsem si je víc a víc oblíbila. Musím ale přiznat, že u některých míst jsem si nebyla jistá, jestli je chápu dobře, nebo třeba která z variant, která mě napadla by mohla být správná. Díky tomu, že ve světě EDDR se neřeší rody, čtenář může být občas také zmaten (řekla bych že to byl právě úmysl), zda jde o dívku nebo chlapce. Scénář tím opravdu poukazuje na to, že je to v podstatě úplně jedno. Pro někoho, kdo na to zvyklí není to je matoucí, ale vlastně příjemně matoucí. Čtenář je díky tomu nucen nad genderovou otázkou přemýšlet.
Tento scénář je opravdu potřeba uchopit trochu jinak. Přemýšlet, nechat svůj "čtecí um" vyvinout postupně s tím, jak se vyvíjejí postavy. Ester Krejčí je čtení, které doporučuji náročným čtenářům, kteří chtějí přemýšlet, občas se nechat autorem/autorkou i postavami trochu vodit za nos. Pokud si chcete přečíst něco naprosto jiného, jak konceptem tak stylem psaní, postavami a jejich myšlenkami, potom je Ester Krejčí to, po čem byste měli sáhnout. Ester Krejčí dávám 70 %.

Největší zklamání nemusí být mermomocí špatné knihy. Může jít i o knihy, které nakonec dostaly třeba čtyry hvězdy. Problém byl ale ten, že díky všeobecnému nadšení, nebo čistě podle mých očekávání prostě propadly. Společné mají tyto knihy jedno. Moje velká očekávání a ještě větší zklamání.
Pět největších zklamání, které jsem v roce 2018 přečetla na Vás čekají v dnešním článku.


Ostrov lhářů mi ohromě doporučovala moje spolužačka. Kniha mě vlastně docela zaujala i podle anotace. Už tím, jak je napsána působí lehce zmateně. A hlavně slibuje spoustu lží. Proč ne. Kniha má taky nádhernou obálku, takže jsem usoudila, že jí šanci dám.
Četla se vážně dobře. Jenže tak moc až už je to podle mě na škodu. Ostrov lhářů je napsaný neskutečně jednoduše, ale vážně až moc.
Příběh stojí vlastně pouze na obrovském zvratu a překvapení, které přináší na úplný závěr. Což by fungovat mohlo a mohlo by to být i skvělé. Jenže mně něco na tento způsob napadlo v první třetině knihy a čím dál víc jsem se v tom utvrzovala.
Díky jednoduchosti a strohosti, kterou je kniha psaná jsem se ani nedokázala sžít s postavami, jejich osudy mi byly prostě jedno. A to je na knize asi to nejhorší... Recenze k přečtení zde.