Hlava v knihách

Ubytována v místním rekreačním areálu se svěří pohlednému Lukeu Dannerovi – bývalému mariňákovi zvyklému udílet příkazy, které Irene odhodlaně ignoruje. Luke však vycítí pod jejím sebevědomým zevnějškem strach – a neubrání se nutkání ji chránit. Kromě toho ho pohání vlastní vášeň, a zatímco se společně řítí do nebezpečí, podstupují větší riziko, než kterýkoli z nich očekával… 

Dlouhou noc jsem dostala od přítele k Vánocům a byla to první kniha, po které jsem sáhla. Vzhledem k tomu, že jsem u něj 22. prosince dočetla knížku, dali jsme si dárky už 22. v noci (místo obligátního 23.) a hned jsem oba začali číst. Já zvolila právě Dlouhou noc. Na knihu jsem narazila už alespoň před dvěma lety a až letos jsem se k ní dostala. A ve finále jsem byla vážně spokojená.

Kniha se čte velice dobře, jak jsem zmiňovala, začala jsem s ní někdy kolem jedenácté večer 22. prosince a 24. jsem ji dočetla. Autorka píše pod různými pseudonymy a je vidět, že opravdu psát umí (a já budu muset určitě vyzkoušet další její knihy). Kapitoly vám ubíhají jedna za druhou, ani nevíte jak. Osobně se mi líbilo vyjádření prostředí - nebylo to takové to násilné popisování, které člověka nudí, protože je vždy na několik stran a člověk je z toho až přehlcen. Naopak. Popisy byly krátké, ale opravdu výstižné a já si místa, ve kterých se děj odehrával, opravdu skvěle představovala.

Postavy mi byly sympatické také. Dva, tak trochu podivíni, bojující s démony minulosti, jejichž tajemství postupně odhalujeme - a opravdu nás překvapují. Postavy byly chvílemi na můj vkus lehce ukvapené, na druhou stranu těžko posoudit, v jejich situaci jsem se neocitla a doufám, že nikdy neocitnu. Co se mi líbilo, byla romantická linka, která se v knize objevila. Byla uvěřitelná, nebyla přehnaně uspěchaná (což je dost subjektivní názor, ale nebylo to ve stylu "známe se dva dny a strašně se milujeme". Jejich stav se jistým způsobem vyvíjel a upřímně, zajímalo by mě, jak to s nimi bylo dál a dál. Oblíbila jsem si je, což se nestává pokaždé. (I když poslední dobou se mi zase s postavami dobře sžívá).

Děj graduje, dočkáme se i překvapujícího "wow" efektu při rozuzlení hlavní zápletky. Na druhou stranu, pro čtenáře Deavera a podobných detektivkových velikánů to nebude zas tak ohromující. Pokud však detektivky běžně nečtete, věřím, že Vás i závěr knihy poměrně zvedne ze židle. Kniha se mi líbila. Rozhodně bych ji doporučila. Není to nejlepší detektivka, kterou jsem kdy četla, ale zabavila mě stoprocentně. Jde o příjemnou četbu, která neurazí. Přečtenou ji máte opravdu za chviličku, příjemně si u ní odpočinete, pravděpodobně Vás i překvapí. Knihu jsem na Goodreads hodnotila čtyřmi hvězdičkami, procenty by to bylo přibližně 75% a vzhledem k tomu, že ji momentálně na Baronetu seženete asi za 90 korun, neváhala bych a zkusila ji! :-)

Ďábelské hry jsou druhým dílem detektivní série od Angely Marsonsové s detektivem inspektorkou Kim Stoneovou v hlavní roli. První díl – Němý křik mě oslovil. Bavil mě, byl opravdu čtivý a líbil se mi i nápad. Na Goodreads jsem mu dala čtyři hvězdičky z pěti a tak bylo jasné, že si přečtu i druhý díl. Celá série je na Goodreads velice dobře hodnocená a já se k těmto vysokým hodnocením musím přidat.

Ďábelské hry se mi totiž líbily ještě o něco víc něž Němý křik. Na knize oceňuji, že se paralelně věnuje dvěma příběhům. Jeden je detektivní a věnuje se zneužívání dětí, což je téma ze kterého se mi dělá poměrně špatně, ale v knize funguje a není popisované nechutně. Člověk se však zamyslí nad tím, čeho jsou policisté někdy svědky a jaké důkazní materiály musí zhlédnout... Druhý příběh je naopak spíše thrillerový a věnuje se právě „Ďábelským hrám“. Kim Stoneová proti sobě má opravdu silnou soupeřku, která si na mušku vezme právě i Kim.

Postava Kim je zajímavá svou minulostí a psychologií už od prvního dílu. V tomto pokračování se mi však ohromě líbilo zpracování psychologie její soupeřky, které je detailní, vysvětlené a uvěřitelné a člověka přiměje přemýšlet o tom, s jakými individui se může denně potkávat na ulici.

Kniha je opět extrémně čtivá (k čemu může z části přispívat kvalitní překlad), vydání je povedené – právě i díky němu se kniha čte prakticky sama a opravdu si neuvědomujete, kolik stránek vám během hodinky prošlo rukama. Postavy uvěřitelné, jednají logicky a autorka se zde zabývá psychologií a psychickými problémy ještě o něco víc, než v předchozím díle, stále jde však pouze o doplnění celého příběhu, případně podstaty hlavní hrdinky.
Děj perfektně graduje, není jediná kapitola, která by byla v knize bezvýznamná a čtenáře nudila. Závěr detektivního vyšetřování na mě působil lehce „Devaerovským“ dojmem, ale nebyl tolik extrémní a v ději neučinil až tak výrazný zvrat, což je určitě jenom dobře, protože ne každý by s takovým extrémem uměl uvěřitelně pracovat – tak jako Deaver.

Jediné, co bych knize vytkla je vysoké množství postav, pro děj nebyli úplně zbytečné, ale díky poměrně malému počtu stran (asi tři sta padesát) jsem si k nim nestihla vybudovat takový vztah a hlavně jsem se v nich občas ztrácela a chvilku mi trvalo spojit si události s daným jménem

Angela Marsonsová odvedla v Ďábelských hrách opět skvělou práci, myslím si, že o ní ještě uslyšíme a stane se postupně poměrně výraznou osobností v detektivní literatuře. Knize dávám 90%. Pokud máte rádi detektivky, rozhodně dejte této knižní sérii šanci. Myslím, že vás nezklame.