Hlava v knihách

Většinou mě všemi opěvované knihy nelákají. Když už mě přece jenom zlákají, většinou to chvíli trvá. U Šikmého kostelu tomu tak ani nebylo. Ten jsem si prostě potřebovala přečíst. Historické romány mám nesmírně ráda a tak jsem neváhala a knihu si k narozeninám přála. A taky se na ni relativně brzy vrhla. Jak se mi líbila?

Šikmý kostel nás zavádí do oblasti Karwiné. Název obce vám pravděpodobně připomíná Karvinou, ale rozlišnosti jsou zde výrazné. Město je ale reálné. A jednoho dne zaniklo. K tomu se ale dopracujeme až ve třetím díle této plánové trilogie. Přesto již podnázev knihy nám toto napovídá. Zní totiž: Románová kronika zaniklého města, léta 1894 - 1921. A přesně tím tato kniha je. Opírá se ale samozřejmě o několik stěžejních postav. Skrze jejich příběhy se dozvídáme příběh i této oblasti na pomezí dnešního Slezska a Polska. V letech, o kterých kniha vypráví (a i v těch dalších), bylo pro tuto oblast stěžejní hornictví, a tak se s  ním výrazně setkáváme i v této knize.

Hlavními hrdiny knihy jsou Barbora, Ludwik, Julka a Barka. Každá z postav má naprosto odlišný charakter, který se vyvíjí. Díky tomu, že kniha popisuje poměrně široký záběr let, máme možnost sledovat opravdu zajímavé životní zvraty, které postavy ovlivňují a každá z nich nám ukazuje trochu jinou stranu života, jiné možnosti i jiné vypořádávání se s nemilými událostmi, které je postihují. Kromě hlavních hrdinů se samozřejmě potkáváme i s dalšími postavami, které jejich životy ovlivňují. Některé postavy jsou velmi kladné, jiné jsou zase čistí záporáci. Trochu tomu chybí černobílost, ale mě to tady ve výsledku vůbec nevadilo.

V knize se často setkáváme s nářečím, které je pro oblast typické, sem tam do knihy zavítá samozřejmě i polské výrazy, protože některé z postav mají polské předky. Na první pohled to může znít trochu rušivě. Bydlím nedaleko Prahy, s takovýmito nářečími nemám zkušenosti. Jedině vám tak budu povídat o "vokně" nebo "vopici"... Opak byl ale pravdou a občasné polské výrazy nebo trochu častější nářečí mne nijak nerušilo, nevadily mi. Naopak to v mých očích udělalo knihu zajímavější. (Ale "Sedí muška na stěně" jsem si stejně přečetla počesku, i když v knize je polsky. A z hlavy tuhle písničku teď nemůžu vůbec dostat! :-D). Celkově je kniha napsána krásně. Nejde o úplně jednoduché věty, jazyk je květnatější, ale stále velice čtivý.

Osudy hrdinů v knize nejsou lehké. Není to přímo pozitivní čtení. I přes těžké osudy, které postavy prožívají, je však kniha plná i optimismu, touhy po životě, štěstí a zdraví. Kniha nám ukazuje dobu, která není té naší až tolik vzdálená, zároveň je ale úplně jiná a většina z nás si život v tehdejší době, na vesnici či menším městě, rozhodně nedokáže představit. Naši předci mají můj velký obdiv. V tomto smyslu mě kniha donutila i přemýšlet nad svým životem. Nad tím, jakého pohodlí si užívám a jak jednoduché v dnešní době vlastně všechno je. Autorka osudy svých fiktivních románů spojuje s reálnými historickým událostmi, jak těmi lokálními, tak klidně i celosvětovými. Kombinuje je však naprosto bravurně.

Šikmý kostel je prvním dílem plánované trilogie, kdy druhý díl by měl končit po závěru druhé světové války (přesně tady mé srdce plesá, protože to je doba, která mě nesmírně zajímá!) a třetí v 60. letech. Jsem vážně nadšená, že se můžu těšit na další dva díly, protože tohle čtení bylo úžasné. Ani chvilku jsem se nenudila, každá stránka přinášela nejrůznější události. Kromě pohledu do historie oblasti naší (a polské) země, o které toho moc nevím jsem dostala i pár klasičtějších románových zvratů, které mě překvapily. Byla jsem napnutá, co všechno bude postavy čekat a jak se s tím vyrovnají. Šikmý kostel rozhodně stojí za přečtení a já si jen říkám, jaká by to byla paráda, kdyby každá prvotina českého autora vypadala tak, jako Šikmý kostel od Karin Lednické! Kniha je často přirovnávána k tvorbě Aleny Mordštajnové. Já od ní stále nic nečetla, stále si říkám, jak to jednou napravím. Teď asi budu muset, protože potřebuju více takovýchto knih. Ale běda, jestli budu zklamaná!

Knize dávám 90 %, nechávám si nějakou menší rezervičku na další díly. Nedělám to často, ale tady ano. Od dalších dílů mám totiž už teď obrovská očekávání.

Před Vánoci se kniha Někdo cizí v domě od Shari Lapena objevila v akci 1+4 v Luxoru. Výsledek? Napsala jsem o akci Ježíškovi a knížku k Vánocům dostala. Od autorky už jsem četla Manželé od vedle a tak jsem tušila, do čeho jdu. Včera jsem tedy knihu přečetla. Potřebovala jsem totiž v téhle nepěkné době něco odpočinkového.

Hlavní hrdinka Karen má autonehodu a nepamatuje si, co se stalo, proč vlastně do auta nasedla. Nehoda je až nápadně blízko místu, kde se ve stejnou dobu stane vražda. Má s ní Karen něco společného? Co se vlastně stalo? A kdo v době jejím a jejího manžela hýbe věcmi, když nejsou doma?

Shari Lapena píše takové ty moderní, asi spíš ženské thrillery, které se vyznačují poměrně nízkým počtem stran a extrémní čtivostí. Díky tomu všemu se z jejich knih stávají tak trochu jednodenky. Prostě knihy, které přečtete během pár hodin, maximálně během jednoho dne. A to i když nemáte čas. Čtou se totiž tak dobře, že jim chcete vyšetřit každou minutu volného času a zároveň během té minuty přečtete nečekaně vysoký počet stran. V tomhle jí konkurují jen knihy od Angely Marsons. :-) Tohle jde samozřejmě často ruku v ruce s tím, že knihy jsou psány jednoduše. A to tady je. Ono totiž píšeme thriller, nemáme ambice, dostat za to Nobelovku...

Paní spisovatelka má velice dobré nápady. Náměty jejích knih člověka zaujmou. Většinou i díky samotné anotaci. Tak nějak si říkáte, že je to originální (což samozřejmě odsaď podsaď... Ale v dnešní záplavě knih napsat něco děsivě originálního není nic jednoduchého) a že vás to, jak autorka téma zpracuje prostě zajímá. Tohle všechno má i kniha Někdo cizí v domě. Tak bude tady něco k vytýkání?

Autorka má tendence přehánět (což jsem vytkla už Manželům od vedle tady, každopádně jazyk mi tehdy jednoduchý nepřišel... no dobře :-D). Její zápletky na mě působí jako extrémní snaha šokovat. Což se nezdaří každému. Mistry v tom jsou například Jeffrey Deaver nebo James Patterson. To jsou páni, u jejichž detektivek při rozuzlení velmi často koukáte s otevřenou pusou. Shari Lapena se snaží o něco podobného, ale prostě jí to (zatím) nejde. Netušíte třeba detaily, ale spoustu toho odhadnete už během četby. Ve chvíli, kdy závěry jsou opravdu lehce překombinované a vy zároveň odhadnete, "kdo co provedl", dostáváte se do situace, kdy si říkáte, jestli to celé vlastně měla autorka zapotřebí a jestli by knize tak moc ubralo, kdyby ji napsala trochu přímočařeji.

V podstatě jsem však od knihy Někdo cizí v domě dostala to, co jsem chtěla. Dostala jsem velmi čtivý thriller, u kterého jsem si odpočinula (protože kdo to v dnešní těžké době nepotřebuje) a přitom jsem se vyhnula své nepříliš oblíbené červené knihovně, kterou všichni za odpočinkovou četbu pokládají. Pokud chcete něco, u čeho nemusíte moc přemýšlet a co vám bude písmenka do hlavy rvát prakticky samo, je Někdo cizí v domě vážně fajn variantou. Knihu hodnotím 70 %.

Název této knihy není náhodný – pachatelem zrůdného činu obráceného proti celé společnosti není zfanatizovaný cizinec, nýbrž příslušník většiny, který se doposud choval jako „jeden z nás“.

Brilantní kniha Åsne Seierstad Jeden z nás. Příběh o Norsku vychází v překladu Evy Dohnálkové.

Události z červencového Norska 2011 si pamatujeme asi všichni. Byl to šok. Nejen pro Nory. I pro celou Evropu. Šlo o nevídanou brutalitu a obrovský počet mrtvých, ještě k tomu prakticky dětí. A všechny životy měl na svědomí jeden člověk. Anders Breivik.

Kolem edice Prokletých reportérů od nakladatelství Absynt jsem kroužila už dlouho. Jakobys jedla kámen mám doma už od loňských Vánoc a ještě jsem se k ní nedostala (asi se do ní pustím dnes večer...) a letos k Vánocům jsem dostala právě Jeden z nás: Příběh o Norsku. Kniha mě strašně lákala a tak jsem se do ní na svoje poměry pustila poměrně brzy. Výsledek? Jsem nadšená, což ale vzhledem k tématu zní strašně. Jenže kniha jako taková je vážně výborná...

Jde o reportážní román. Ale vůbec se slova reportážní nebojte. Pro vás to vlastně nemusí znamenat vůbec nic. Jeden z nás se čte prakticky sám. Čte se jako jakákoliv beletrie. Snad ještě lépe. Hltáte stránku za stránkou a nechcete knihu odkládat. Příběh je horší. Je nesmírně děsivý a reálný. Pokud vás ale zajímají současné dějiny, je to čtení, které by vás nemělo minout.

V současné době je téma vrahů oblíbené celkově. Ať těch sériových nebo masových. Oběma typům se ve svých dvou velmi populárních knihách věnoval například Andrej Drbohlav. Pokud patříte mezi ty, které takoví to lidé zajímají, Jeden z vás by vás nemělo minout taktéž. Jde o rozsáhlou studii o Breivikově životě, dospívání i dospělosti, o jeho osobnosti, názorech i motivech jednání. Dozvíte se spoustu věcí o soudním procesu i o tom, co Breivika k tomuto bestiálnímu činu pravděpodobně vedlo. 

V knize se však nedozvídáme pouze o vrahovi. Prostor zde mají i příběhy několika jeho obětí a o to větší dopad na čtenáře kniha má. Nejsou to "jen oběti". Jsou to lidé, mladí, dospívající lidé z masa a kostí. Se svojí minulostí, touhou a snahou. Mladí lidé, jejichž životy vyhasly naprosto nečekaně a zbytečně.

Bez jakéhokoliv zatajování (autorka je Norka) se zde ovšem dozvídáme i tom, jakých chyb se dopustily bezpečnostní složky. Jakým způsobem (ne)jednaly. Samozřejmě. Po bitvě je každý generál. 22. července 2011 však bezpečnostní složky Norska opravdu usnuly na vavřínech a dopustily se nespočtu na sebe navazujících menších chyb, díky kterým nebyly schopny zabránit nebo alespoň minimalizovat neštěstí, které se událo. 

Kniha má 580 stran, ale přečtenou ji budete mít velice rychle. Bez příkras a zbytečných emocí (vytváření emocí autorka přenechává čtenáři) jste seznámeni s jedním z nejtemnějších dní moderních evropských dějin i s jeho aktéry. Přesto, že text se čte neuvěřitelně lehce, jde o nesmírně těžké čtení. Nestává se, že bych si po čtení knihy dávala pauzu, než se vrhnu do další. Dnes udělám výjimku. Text, který do mě v rozsahu 580 stran prosakoval, ten musím tentokrát vstřebat. 

Jeden z nás je knihou, kterou byste si měli přečíst. Je varováním před nebezpečným fanatismem, zároveň je však literárním prožitkem. Zní to strašně, ale její čtení jsem si přes tíhu tématu i užívala. V brzké době mám v plánu objednat další z knih od Åsne Seierstad, která v edici Prokletí reportéři vyšla, Dvě sestry. Ta pro změnu pojednává o dvou sestrách, Norkách, původem ze Somálska, které se přidaly k ISIS. Autorka mě totiž svým stylem psaní nesmírně zaujala. Jeden z nás: Příběh o Norsku vám nesmírně doporučuji a hodnotím 100 %.

Dá se říct, že náš čich předčí citlivý čich psa? Proč náš imunitní systém reaguje na barvy a vůně lesa?