Hora mrtvých - Jeremy Bates
Tragická smrt devíti ruských vysokoškoláků, která se odehrála roku 1959 na Sibiři na úpatí uralské hory Cholat Sjachyl přezdívané „Hora mrtvých“, se stala jednou z nejzajímavějších a nejděsivějších záhad, jež nebyla nikdy zcela objasněna. Existuje však nespočet teorií, které od té doby nedají mnoha lidem spát. Jedním z nich je i americký spisovatel Corey Smith, který se vydává po stopách expedice odhodlaný nalézt odpovědi a zjistit, kdo nebo co zavraždilo členy Djatlovovy výpravy.
Knihy od Jeremyho Batese mám ráda. Četla jsem Les sebevrahů, který byl úžasný i skvělé Katakomby (recenze tady). Autor píše volnou sérii, která odkazuje na reálná děsivá místa, kde by se mohlo dít něco podivného. Postavy nejsou nijak provázány, takže můžete vzít kdykoliv do ruky kteroukoliv z nich. Už to vypadalo, že další knihy od autora se v českém překladu nedočkáme. Ale najednou, z ničeho nic - voilá - bez větší upozornění vyšla další autorova kniha. Tentokrát se jedná o knihu, která se odehrává v Rusku a věnuje se záhadě Djatlavovy expedice. Upřímně? Byla jsem trochu smutná. Mezi Katakombami a Horou mrtvých totiž v originále ještě vyšel Helltown (příběh opuštěného amerického městečka) a Ostrov panenek (ostrov, kde všude visí a leží staré panenky. Určitě jste o něm už slyšeli). Zrovna Hora mrtvých mě lákala tematicky asi nejmíň, ale přečíst jsem si ji stejně chtěla co nejdříve.
V roce 1953 na Uralu zmizí expedice studentů. Poté, co jsou nalezeni mrtví, objeví se spousta teorií. Jejich smrt je zvláštní. Někteří vyběhli do mrazu bez bot, jiní měli zranění, která nemůže udělat člověk ani zvíře. Na místo tragédie se vydává americký spisovatel Corey, který se snaží přijít na to, co se v roce 59 vlastně stalo.
Hora mrtvých je vlastně úplně jiná kniha, než autorovy předešlé. Což je vlastně super. Les i Katakomby byly taková šablonka. První jsem četla Les a bylo to super. V Katakombách jsem už zhruba zvládla odhadnout, co se přibližně stane, protože kniha byla opravdu velice podobná. Rozdíl u Hory mrtvých začíná už v tom, že příběh je psán ve dvou časových rovinách - střídá se zde rok 59 a současnost. Mrzelo mě, že kapitoly z roku 1959, kdy sledujeme Djatlavovu expedici, byly výrazně kratší než ty ze současnosti. Na začátku těchto kapitol je vždy uvedeno, kolik zbývá dní do smrti. Nejprve skáčeme o dny, v posledním dnu už jen o hodiny.
Co mě na knize štvalo? Jednoznačně Corey. Což je dost blbé, když je to hlavní postava. Ale mně fakt neseděl. Přípomínal mi hlavního hrdinu v Trhlině, kterého jsem přímo nesnášela. Takže asi mám svůj "oblíbený" typ hrdiny, kterého prostě nedávám. Corey je strašně neoriginální a protivná postava. Má démony v minulosti a kvůli tomu je alkoholik. Třikrát hurá. V které knize jsme to viděli naposledy?
O jeho "démonovi", chcete-li problému, z minulosti se postupně dozvídáme víc a víc. Autor chtěl asi přidat ještě jedno napínavo a tajemno. Ale mně to bylo úplně jedno (jsem nelida) a ještě k tomu to v té knize bylo tak neuvěřitelně zbytečné! Kniha má skoro 500 stran a škrtat by se určitě dalo. A tohle byla jedna z částí, které bych škrtala bez rozmyslu. Vůči hlavnímu příběhu nemohlo být nic zbytečnějšího. Žádný posun, gradace, nic, co by čtenáře pomáhalo držet u příběhu. Spíš naopak.
Opravdu bonusové body má kniha ovšem za to, že jsem se chvílemi při čtení opravdu necítila úplně komfortně. Nemůžu říct, že bych se vyloženě bála, ale jistě mrazení cítit bylo. A to se mi jen tak nestává. Bohužel se to dělo asi tak v průběhu 50 stran před rozuzlením hlavní zápletky. A po jejím rozuzlení už jsem se zase nebála. A dost možná i kvůli tomu, že už to nebyla ta Batesova šablona. Protože ta na mě ve výsledku asi funguje víc.
Kniha se dobře čte. Ale něčím mi přišla míň čtivější než předchozí knihy. Hledala jsem si překladatele a ten se nezměnil. Takže je to divné. Že by se tak rapidně změnil autor? Nebo já a něco, co mi před třemi lety přišlo tak moc čtivé, by se mi teď četlo hůř? To se mi nějak nezdá. Nic to nemění na tom, že i tak se kniha čte velmi dobře a i samotný příběh vás místy pohlcuje a nechce vás od sebe pustit. Na závěru oceňuji rozhodně oceňuji takové lehké "poučení". O tom, kam může člověka dovést chamtivost. Chamtivost po čemkoliv...
Na závěr si neodpustím rýpnutí. Za to ale podle všeho nemůže překladatel, ale samotný autor. A taky hlavně jedna legenda, která díky tragédii vznikla. Hora, na které k tragédii došlo, se správně v překlad jmenuje Mrtvá hora a ne Hora mrtvých. Z jazykového hlediska je název Hora mrtvých samozřejmě ještě děsivější. A proto se v rámci let tento název začal používat, aby snad ještě podkreslil atmosféru tragédie. Jo. Není to nic, co by snižovalo nebo zvyšovalo mé hodnocení knihy, ale spíše taková zajímavost na závěr. :-)
Závěrečný verdikt vás možná překvapí, protože i přes veškerou kritiku jsem si čtení vlastně moc užívala. Bavilo mě, místy mě z příběhu mrazilo. Pak jsem si říkala "dobrý zase, trochu to uklidníme". Protože příběh nabrala zase takové absurdní obrátky, že člověk jen protáčel oči. Ale ve finále vlastně jo. Tohle jsem chtěla. Chtěla jsem horor, který se dobře čte a není nijak náročným čtením. Prostě ten můj odpočinkový horor, který vezmu do ruky, když si budu chtít odpočinout a nebudu chtít červenou knihovnu. Hora mrtvých by se mohla líbit těm z vás, kdo máte rádi knihy od Darcy Coates. Je to podobný odpočinkový styl. Spíše bych doporučila autorovi předchozí knihy, ale pokud jste je četli, přečtěte si i tuhle. Fakt vás o to prosím, protože nutně potřebuju, aby XYZ konečně česky vydalo i Ostrov panenek a Helltown! :-D
Knize dávám cca 58 %, slabší čtyři hvězdičky.
