Hlava v knihách

Tragická smrt devíti ruských vysokoškoláků, která se odehrála roku 1959 na Sibiři na úpatí uralské hory Cholat Sjachyl přezdívané „Hora mrtvých“, se stala jednou z nejzajímavějších a nejděsivějších záhad, jež nebyla nikdy zcela objasněna. Existuje však nespočet teorií, které od té doby nedají mnoha lidem spát. Jedním z nich je i americký spisovatel Corey Smith, který se vydává po stopách expedice odhodlaný nalézt odpovědi a zjistit, kdo nebo co zavraždilo členy Djatlovovy výpravy.

 Knihy od Jeremyho Batese mám ráda. Četla jsem Les sebevrahů, který byl úžasný i skvělé Katakomby (recenze tady). Autor píše volnou sérii, která odkazuje na reálná děsivá místa, kde by se mohlo dít něco podivného. Postavy nejsou nijak provázány, takže můžete vzít kdykoliv do ruky kteroukoliv z nich. Už to vypadalo, že další knihy od autora se v českém překladu nedočkáme. Ale najednou, z ničeho nic - voilá - bez větší upozornění vyšla další autorova kniha. Tentokrát se jedná o knihu, která se odehrává v Rusku a věnuje se záhadě Djatlavovy expedice. Upřímně? Byla jsem trochu smutná. Mezi Katakombami a Horou mrtvých totiž v originále ještě vyšel Helltown (příběh opuštěného amerického městečka) a Ostrov panenek (ostrov, kde všude visí a leží staré panenky. Určitě jste o něm už slyšeli). Zrovna Hora mrtvých mě lákala tematicky asi nejmíň, ale přečíst jsem si ji stejně chtěla co nejdříve.

V roce 1953 na Uralu zmizí expedice studentů. Poté, co jsou nalezeni mrtví, objeví se spousta teorií. Jejich smrt je zvláštní. Někteří vyběhli do mrazu bez bot, jiní měli zranění, která nemůže udělat člověk ani zvíře. Na místo tragédie se vydává americký spisovatel Corey, který se snaží přijít na to, co se v roce 59 vlastně stalo.

Hora mrtvých je vlastně úplně jiná kniha, než autorovy předešlé. Což je vlastně super. Les i Katakomby byly taková šablonka. První jsem četla Les a bylo to super. V Katakombách jsem už zhruba zvládla odhadnout, co se přibližně stane, protože kniha byla opravdu velice podobná. Rozdíl u Hory mrtvých začíná už v tom, že příběh je psán ve dvou časových rovinách - střídá se zde rok 59 a současnost. Mrzelo mě, že kapitoly z roku 1959, kdy sledujeme Djatlavovu expedici, byly výrazně kratší než ty ze současnosti. Na začátku těchto kapitol je vždy uvedeno, kolik zbývá dní do smrti. Nejprve skáčeme o dny, v posledním dnu už jen o hodiny. 

Co mě na knize štvalo? Jednoznačně Corey. Což je dost blbé, když je to hlavní postava. Ale mně fakt neseděl. Přípomínal mi hlavního hrdinu v Trhlině, kterého jsem přímo nesnášela. Takže asi mám svůj "oblíbený" typ hrdiny, kterého prostě nedávám. Corey je strašně neoriginální a protivná postava. Má démony v minulosti a kvůli tomu je alkoholik. Třikrát hurá. V které knize jsme to viděli naposledy?
O jeho "démonovi", chcete-li problému, z minulosti se postupně dozvídáme víc a víc. Autor chtěl asi přidat ještě jedno napínavo a tajemno. Ale mně to bylo úplně jedno (jsem nelida) a ještě k tomu to v té knize bylo tak neuvěřitelně zbytečné! Kniha má skoro 500 stran a škrtat by se určitě dalo. A tohle byla jedna z částí, které bych škrtala bez rozmyslu. Vůči hlavnímu příběhu nemohlo být nic zbytečnějšího. Žádný posun, gradace, nic, co by čtenáře pomáhalo držet u příběhu. Spíš naopak.

Opravdu bonusové body má kniha ovšem za to, že jsem se chvílemi při čtení opravdu necítila úplně komfortně. Nemůžu říct, že bych se vyloženě bála, ale jistě mrazení cítit bylo. A to se mi jen tak nestává. Bohužel se to dělo asi tak v průběhu 50 stran před rozuzlením hlavní zápletky. A po jejím rozuzlení už jsem se zase nebála. A dost možná i kvůli tomu, že už to nebyla ta Batesova šablona. Protože ta na mě ve výsledku asi funguje víc.

Kniha se dobře čte. Ale něčím mi přišla míň čtivější než předchozí knihy. Hledala jsem si překladatele a ten se nezměnil. Takže je to divné. Že by se tak rapidně změnil autor? Nebo já a něco, co mi před třemi lety přišlo tak moc čtivé, by se mi teď četlo hůř? To se mi nějak nezdá. Nic to nemění na tom, že i tak se kniha čte velmi dobře a i samotný příběh vás místy pohlcuje a nechce vás od sebe pustit. Na závěru oceňuji rozhodně oceňuji takové lehké "poučení". O tom, kam může člověka dovést chamtivost. Chamtivost po čemkoliv...

Na závěr si neodpustím rýpnutí. Za to ale podle všeho nemůže překladatel, ale samotný autor. A taky hlavně jedna legenda, která díky tragédii vznikla. Hora, na které k tragédii došlo, se správně v překlad jmenuje Mrtvá hora a ne Hora mrtvých. Z jazykového hlediska je název Hora mrtvých samozřejmě ještě děsivější. A proto se v rámci let tento název začal používat, aby snad ještě podkreslil atmosféru tragédie. Jo. Není to nic, co by snižovalo nebo zvyšovalo mé hodnocení knihy, ale spíše taková zajímavost na závěr. :-)

Závěrečný verdikt vás možná překvapí, protože i přes veškerou kritiku jsem si čtení vlastně moc užívala. Bavilo mě, místy mě z příběhu mrazilo. Pak jsem si říkala "dobrý zase, trochu to uklidníme". Protože příběh nabrala zase takové absurdní obrátky, že člověk jen protáčel oči. Ale ve finále vlastně jo. Tohle jsem chtěla. Chtěla jsem horor, který se dobře čte a není nijak náročným čtením. Prostě ten můj odpočinkový horor, který vezmu do ruky, když si budu chtít odpočinout a nebudu chtít červenou knihovnu. Hora mrtvých by se mohla líbit těm z vás, kdo máte rádi knihy od Darcy Coates. Je to podobný odpočinkový styl. Spíše bych doporučila autorovi předchozí knihy, ale pokud jste je četli, přečtěte si i tuhle. Fakt vás o to prosím, protože nutně potřebuju, aby XYZ konečně česky vydalo i Ostrov panenek a Helltown! :-D

Knize dávám cca 58 %, slabší čtyři hvězdičky.

Ulisse s Achillem jsou dva mladí vlci. Opuštěné je našli v lese, poté byli svěřeni do péče Elise a dobrovolníkům ve stanici Monte Adone – zařízení v Apeninách u italské Boloni, v němž se o nalezená zraněná divoká zvířata starají. Vlčata by tak měla zůstat v zajetí až do konce svého života, protože pokud vlci vyrůstají v blízkosti člověka, neosvojí si jazyk a zákony smečky a bez jejich znalosti by v přírodě nepřežili. Elisa s kolegy ze záchranné stanice se o to ovšem chtějí pokusit. Možná trochu bláhově se snaží vrátit lesu jeho děti a umožnit tak vlkům žít volně ve svém přirozeném prostředí. Jejich odvážné úsilí vrátit vlky na svobodu Giuseppe Festa sleduje krok za krokem. Patnáct měsíců s nimi stráví v takřka nedotčených Apeninách, sdílí jejich nadšení a hluboce prožívá zklamání. Ulisseovo a Achillovo dobrodružství citlivě zachycuje až k nečekanému závěru. Dokumentární příběh Děti lesa se čte stejně poutavě jako román. Giuseppe Festa detailně přibližuje chování vlků, divokých a často mytizovaných zvířat, a opěvuje kouzlo přírody, kterou ovšem nepopisuje nijak romanticky, dokáže ukázat i její drsnou tvář, a to bez mýtů a jakýchkoliv předsudků. Autor zachycuje touhu vlků po svobodě a čtenáře si umí získat svou láskou, obavami a pochybnostmi stejně jako velkým porozuměním a respektem, který si tato fascinující zvířata zaslouží.

To, že miluju zvířata, to asi už víte. To, že o nich nesmírně ráda čtu knihy, to asi taky víte. Však už jste u mě na blogu četli spoustu recenzí na "zvířecí" knihy. No a dneska tomu nebude jinak. Děti lesa mě zaujaly samotnou obálkou. To byla láska na první pohled. Obálka je minimalistická, lehce abstraktní. No v knihovně bude nádherná. To bylo první, co mě napadlo. Neméně mě pak zaujala i anotace. Hned mě napadlo, že by kniha mohla být v podobném stylu jako moje milovaná 25 gramů štěstí (recenzi najdete tady). Akorát mi bylo jasné, že hlavní hrdinové budou vlci a ne ježečci!

Moje předpoklady se naplnily. Pokud se Vám líbilo to, jakým stylem byla kniha 25 gramů štěstí vytvořena, Děti lesa se Vám budou líbit také. Kniha vypráví příběh záchranné stanice v Monte Adone (Itálie, jo, i stát je v obou knihách stejný!). Vypráví nám, jak se do ní dostal první vlk, jaká cesta vedla k tomu, aby zde vlci mohli být, příběhy jednotlivých vlků a také to, jak je problematické opětovné vypuštění vlka do přírody. Absolutně mě nenapadlo, že je to tak strašně složitý a byrokratický proces!

Hlavní představitelkou záchranné stanice a i knihy je Lisa. Lisa? No Lisa je blázen. Pro zvířata obětuje cokoliv. A pro jejich záchranu by se roztrhala. Její přístup ke zvířatům je neuvěřitelně empatický. Zároveň je ale i velmi střízlivý a zodpovědný. Přesto, jak moc zvířata miluje, snaží se k nim přistupovat jako k divokým tvorům a zvažovat pro a proti u všech variant. Nerozhoduje se pouze srdcem. Významnou roli u ní hraje rozhodování na základě poznatků, znalostí a informací. Což jsem asi vnímala jako nejvýraznější rozdíl mezi Dětmi lesa a 25 gramy štěstí. Zachránce ježečků se podle mě rozhoduje mnohem víc na základě citů a emocí. Lisa oproti tomu zapojuje více chladnou logiku. Naprosto mě dostal popis toho, jak obětavě Lisa zachraňovala prvního vlka, který se do stanice dostal. Na tu scénu se v knize rozhodně těšte. Je úžasná.

Kniha není vždy veselá. Dost možná Vás několikrát rozpláče. Asi je všem jasné, že vlci se do "zajetí" nedostávají jen tak. Mnohokrát za tím stojí špatné zážitky a události. Ty nejsou veselé. Je tu ale ovšem druhá strana mince. To, jak pečlivě se o své svěřence v záchranné stanici chovají. Skoro by za ně dýchaly. Přesto, že ne vše se vždy daří tak, jak si přejeme, kniha ve finále vyznívá velice pozitivně a optimisticky. Proto si myslím, že není čeho se bát a můžete se do ní pustit. Ano, jsou tu smutné okamžiky, ale ty dobré nad nimi rozhodně převažují. Kniha je prostě taková jako sám život. Ne vždy dobrá a pozitivní...

Kniha je také plná krásných myšlenek, které si člověk chce zapamatovat. Pro příklad Vám zde jednu přikládám:

 „Možná, že vlk zná člověka lépe, než člověk zná jeho. Vlci nás sledovali a přizpůsobili se podmínkám, které jsme jim nastolili. A i když se ocitli na pokraji vyhynutí, přežili, protože se uchylovali k nápaditým řešením, utíkali, schovávali se a využívali zdrojů, které jsme jim zanechali. A nakonec si znovu podmanili oblasti, z nichž jsme je vypudili.“ - Děti lesa, strana 52

Kniha je poměrně útlá. Má 200 stran. K tomu všemu se ještě krásně a lehce čte. To všechno z ní dělá prakticky jednohubku. Stačí opravdu málo času, a knihu máte přečtenou. Upřímně? Bylo mi to až líto. Knihu jsem přečetla prakticky na jeden zátah. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byla kniha alespoň dvakrát taková a já si společnost hlavních lidských i zvířecích hrdinů mohla užívat o pár hodin déle. Tak moc se mi líbila.

Děti lesa jsou citlivé čtení plné emocí, které se dle mého pro spoustu lidí stane knihou, kterou si zamilují. Čtení je bude chvilkami bolet, ale pak je naplní neskonalým optimismem, vírou v lidstvo i zvířectvo. Myslím si, že je to vlastně ideální kniha do současné nepohody, která kolem nás panuje. Kniha Vás odnese jinam. Do krásné přírody, která stále zůstává divokou a nespoutanou přírodou. Při jejím čtení zapomenete na aktuální starosti a dojde Vám, že je toho na řešení mnohem víc. A že spousta věcí si řešit zaslouží, i když nás až tolik netrápí. Protože ty nám vrátí naši péči a lásku mnohonásobně. 

Děti lesa jsou nesmírně čtivým pokladem v mé knihovně. Pokud máte rádi zvířata, zajímají Vás jejich osudy, ochrana a bezpečí, není lepší varianta než tato kniha. Blíží se Vánoce. Proto si myslím, že jde o ideální dárek pod stromeček pro někoho, kdo zvířata a přírodu miluje a chrání. Nějak nevím, co bych knize měla vytýkat. Proto jí dávám 90 % a rozhodně Vám ji doporučuji.

Moc děkuji Nakladatelství Kazda za poskytnutí knihy Děti lesa na recenzi. Knihu si můžete objednat přímo tady na e-shopu Nakladatelství Kazda. Také si tam můžete přečíst ukázku z téhle nádherné knihy. :-)

Podzim je v plném proudu. Lisí se začíná zbarvovat, teplota vzduchu klesá a klesá. Podzim je oblíbeným ročním obdobím knihomolů. Už nemusíme hledat výmluvy, proč neřádíme někde venku. Jsme doma zalezlí s čajem nebo kávou, dekou a svíčkami. A čteme o sto šest. Jaké knihy bych Vám doporučila na podzim a proč? To se dozvíte v dnešním článku!

5. Medvědín - Frederik Backman

4. Les sebevrahů - Jeremy Bates

3. Harry Potter - J.K. Rowlingová

2. Mizející dívky - Lisa Regan

Mrazivý thriller, který je na podzim rozhodně tím pravým. A co si budeme. U Mizejících dívek je i ta obálka taková hezky podzimně pochmurná. Takže tohle je opravdu skvělá varianta. Rozhodně doporučuji.

Recenzi na knihu najdete tady.

1. Hotýlek na Islandu - Julie Caplinová

Poslední recenze na blogu byla právě na tuhle krásku. Vychvalovala jsem si tam podzimní atmosféru. No a taky že jo. Hotýlek na Islandu v tomhle výběru prostě nemůže chybět. 

Čaje, deky, polštářky, knihy, Island... tak trochu hygge. I když se v knize setkáte spíš se sněhem a polární září, já z ní ten podzim prostě cítila neuvěřitelně.

Pokud si chcete odpočinout, užít krásnou knihu s úžasnou atmosférou a prostě si ten podzim udělat příjemnější, Hotýlek na Islandu je geniální volbou. Recenzi na něj najdete tady.

 Každý v malém, ospalém americkém městečku Denton hledá sedmnáctiletou Isabelle Colemanovou.