@bettypavkova

Zobrazují se příspěvky se štítkembeta. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkembeta. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 16. prosince 2019

Beznaděj - Stephen King

prosince 16, 2019 6 Comments


Stephen King v Beznaději maluje svým rozmáchlým štětcem apokalyptický souboj mezi Bohem a zlem, mezi šílenstvím a zjevením. Naplno uplatňuje geniální nadání napínat čtenáře a jeho fantazie je děsivě živá, když jeho cestovatelé - a čtenáři, kteří se odváží sledovat jejich cestu - začínají objevovat pravý význam slova beznaděj...

Beznaděj vychází společně s románem Strážci zákona, oba příběhy na sebe volně navazují.

Beznaděj. Kniha, do které jsem šla bez jakýchkoliv bližších informací. A je to přesně to, co bych doporučila i Vám. Nečtěte ani anotaci, která vyšla ke staršímu českému vydání. I tady v recenzi k samotnému příběhu zmíním spíš obecnosti. Nechte se naprosto překvapit tím, o co tam konkréněji půjde a jak se příběh bude z počátku rozvíjet. Jde totiž o neskutečnou jízdu a já jsem si ji i díky tomu, že jsem neznala žádné detaily, neuvěřitelně užila.

Beznaděj je v mnoha směrech odlišná, než většina Kingových knih. V něčem je to na druhou stranu typický King. Ta nejvýraznější rozdílnost pro mě byla v prostředí, které právě i knize dodalo úžasnou atmosféru. Tentokrát se totiž nepodíváme do Maine, ale do Nevady, do pouště. Slyšeli jste někdy o nejopuštěnější silnici v Americe? Tak přesně na ní příběh začíná. Nedaleko ní také leží městečko Beznaděj. Jen si to představte. Všude samá poušť nejbližší město leží daleko před vámi (a jedno ležíš ještě dál za vámi), jste odkázáni prakticky sami na sebe (on i signál tady není dvakrát dobrý). Na mě osobně poušť působí děsivě a ta odlehlost Beznaděje i celé silnice na mě funguje prostě perfektně. 

Na začátku knihy se postupně seznámíme s několika postavami, které na sobě zpočátku nejsou nijak závislé a stekávají se později. Setkáme se s manželským párem, který nedávno přišel o nenarozené dítě, se čtyřčlenou rodinou, úspěšným spisovatelem, který cestuje Amerikou, aby načerpal inspiraci k nové knize a později i s jeho asistentem a dívkou, kterou po cestě potká. Opravdu vám nechci k samotnému příběhu říkat přespříliš, tak snad jen to, že všechny zastaví policista. A později se rozjíždí neuvěřitelný kolotoč událostí, které nejsou dvakrát příjemné.

Příběh se zpočátku tváří na Kinga až neobvykle. V průběhu knihy se však postupně objevuje Kingovo klasické tajemno a už jsme více tam, kde to známe. Taktéž jde o rozsahově typického Kinga. Knížka má necelých 500 stran a díky tomu máme prostor se s postavami pořádně sžít, vytvořit si k nim vztah a začít jim pořádně fandit. Mým osobním favoritem se stal rozhodně spisovatel Johnny Marinville, který je pěkný svéráz, je vtipný a i tak trochu problémový. V knize nakonec sehrává velmi důležitou roli, i když to tak z počátku vypadat nemusí. Celkově jsem si však oblíbila všechny. I další, na Kinga poměrně typickou postavu. Jednu z hlavních rolí zde totiž sehrává desetiletý David. Opět dětský hrdina a opět to funguje.

Druhá kniha, kterou jsem od Kinga četla, bylo Prokletí Salemu. Bude to už něco kolem deseti let. Stalo se mou bezkonkurenčně nejoblíbenější knihou (v závěsu za ní se ocitly třeba Christina, Holčička, která měla ráda Toma Gordona nebo povídková knih Mlha nebo třeba Pod kupolí). Beznaděj od samého začátku šlapala Prokletí Salemu na paty. Nakonec ho asi nepředčila (částečně proto, že nerada měním své oblíbence a částečně proto, že nepřekonatelnou knihou by se stala, kdyby ji King na sebe pojal trochu neobvykle a to tajemno tam nezapletl, ono zde ale hraje důležitou roli a hraje ji skvěle a nevadilo mi tam, jen jsem "něco" takového čekala, kdyby tam nebylo, byla bych vážně šokovaná a byl by to top všech topů). Beznaděj je neuvěřitelná. Nepustí vás. Já přímo trpěla, když jsem knihu musela odložit. Byla to vážně jízda a hrdě se řadí asi hned těsně za Prokletí Salemu.

Beznaděj musí pokaždé vyjít společně se Strážci zákona. King dal takové pravidlo. Knihy na sebe volně navazují, ale nikde není dáno, kterou třeba číst jako první. Je to jen na vás. Já Beznaděj zvolila naprosto náhodně a jsem zvědavá, co přesně bude knihy spojovat (přiznávám se, do Strážců jsem nahlédla a budou to určitě postavy, co víc, to vám ještě neřeknu, teprve se na ně chystám). Zároveň vyšly obě dvě knihy s obálkami, které na sebe navazují a já jsem strašně ráda, že vyšly s těmi původními. Působí na mě tak trochu osmdesátkově, béčkově a naprosto božsky. A perfektní je, jak vám jednotlivé výjevy z obálky najednou začnou zapadat na své místo.

King do knihy opět zapojil i zvířata a hrají tu důležitou roli. Jo, některá nekončí úplně dobře, ale je to King. A všichni víme, jak miluje svoji Molly aka the Thing of Evil. Což mě uklidňuje. Rozhodně není někdo, kdo by úmrtí zvířat nějakým způsobem podporval. Brutálně tu končí ovšem i lidé. A tentokrát opravdu hodně. Beznaděj je podle mě jedna z nejbrutálnějších knih od Kinga. A mrtvých tady je opravdu spousta. Objevuje se tu i Bůh. Hraje tu velkou roli. Je to boj dobra a zla. A je velkolepý a perfektní od prvního do posledního písmenka.

Beznaděj mě dostala. Strašně se těším i na Strážce zákona, ale také se trochu bojím. Vlastně už se bojím jakékoliv další knihy od Kinga, protože mám pocit, že nemohl vytvořit už nic lepšího, než byla Beznaděj. Byla to jízda, nemohla jsem se dotrhnout a určitě si ji přečtu znovu. Ale první čtení je první čtení. Úžasné postavy (i ty záporné!), dokonale děsivé prostředí, poutavé, brutální, velkolepé. Jo, jo, jo. Do Beznaděje jsem se beznadějně zamilovala a prostě jí dávám 100 %. I když jsem si z počátku vysnila něco trošku jiného, následně jsem byla vyvedena z omylu a musela uznat, že i "Kingova klasika" tady fungovala extrémně dobře a ve výsledku nemám co vytýkat. Prostě jo. Pokud Kingem plynule procházíte, určitě se na Beznaděj vrhněte. Protože to prostě stojí za to!

Za poskytnutí recenzního výtisku naprosto dokonalé knihy Beznaděj moc děkuji Nakladatelství Beta. Knihu si můžete objednat například přímo tady na jejích e-shopu. 

sobota 7. prosince 2019

Puls - Stephen King

prosince 07, 2019 9 Comments


Civilizace sklouzla po krvavé stopě do dalšího období temna, což možná někoho nepřekvapí, ale stalo se to takovou rychlostí, jakou nepředvídali ani největší škarohlídi mezi futurology. Bylo 1. října, Bůh dlel na nebesích, burza prosperovala a většina letadel létala načas. Za čtrnáct dní však nebe opět patřilo ptákům a burza se stala vzpomínkou. Příčinou zkázy je jakýsi jev, kterému se začne říkat Puls, a ten se šíří mobilním telefonem. Několik zoufalců, kteří přežili, se najednou ocitne v černočerném civilizačním temnu, plném násilí a chaosu. Kdekdo má mobil. A kdo ho nemá?


Strhující román Stephena Kinga nejenže pokládá zásadní otázku: „A teď už mě slyšíte?" Rovněž na ni brutálně odpovídá.

Stephen King a postapo příběh? To je prostě něco, co mě láká jako nic. Je neuvěřitelné, jak geniální důvod pro počátek apokalypsy King dokáže vymyslet. Mobilní telefony. A berte prosím v potaz, že kniha vyšla v roce 2006. Dnes by to dopadlo ještě mnohem hůř!

Mobilní telefon má skoro každý z nás. Kolem roku 2004, kdy King tento příběh psal, ho už měla taky spousta lidí. A to, jakou mánii mobily vyvolaly, využil King jako hlavní důvod apokalypsy v knize Puls. Něco se nepovedlo. Nikdo neví co, ale všem to začne docházet poměrně rychle. Kdo telefonuje, zešílí. Napadne kohokoliv ve své blízkosti. A tato "nákaza" se samozřejmě šíří s rychlostí blesku. Totiž, začíná apokalypsa, děje se spousta divný věcí (nehody, napadení...) a lidé to chtějí sdělovat svým blízkým. A jak jinak,než formou telefonátu.

Hned na začátku knihy se seznamujeme s Clayem. Tento začínající úspěšný autor komiksů  je na ulici v Bostonu a jde si koupit zmrzlinu. Je však svědkem napadení, které po tom, co začne telefonovat, provede jedna z žen, která si kupuje zmrzlinu. Napadení je to brutální a Clay je v šoku. Následuje řada dalších událostí. Mimo jiné se seznámí s Tomem. Clayton mobilní telefon nemá, Tomovi ho rozbil kocour. Vydávají se na cestu. Nejprve se chtějí schovat v hotelu, kde byl Tom ubytovaný, ale následně chce Clay vyrazit na sever. Má tam syna a manželku.

Nejde přímo o zombieky, které znáte ze seriálů a filmů, ale o něco velice podobného. Lidé zešílí a nepřemýšlí. Postupně však s hlavními hrdiny odhalujeme více o samotném důvodu apokalypsy, "zombiecích" ale i hlavních hrdinech. "Zombieci" se začínají měnit a představa, co se s lidmi stane a jakou ztrátu lidskosti po "napadení" pulsem podstoupí? Děsivé!
Žádná z postavy, se kterými se v knize setkáváme, se nechová jako hrdina. Jsou to normální lidé, kteří se spojí, aby přežili. Mají obavy, snaží se řešit vzniklou situaci, ale zda se to povede, to neví, mají různé nápady a stanou se jeden pro druhého nepostradatelným.

To, že King umí psát, to víme všichni. Puls není žádnou výjimkou. Čte se skvěle a prostě vás nepustí. Celý děj je nesmírně poutavý a nutí vás pokračovat dál a dál. Dost lidí tvrdí, že King "neumí konce". Já s tím tedy všeobecně moc souhlasit nemůžu, ale Puls vytře zrak i těmto nevěřícím Tomášům. Závěr je totiž perfektní. Ten "úplný"závěr je poměrně otevřený, ale jedna část je ukončena. Upřímně by mi ale vůbec nevadilo, kdyby King napsal Pulsu pokračování. Zajímalo by mě, co se stalo po poslední větě. Na druhou stranu je v tom i kouzlo. Každý z nás si může následující události dovytvořit sám.

Kingovo oblíbené Maine hraje v knize opět roli. Hlavně jeho příroda na sklonku podzimu a zimy. Toulání tímto prostředím, kde je čím dál tím méně lidí? Je to samo o sobě poměrně děsivé. V kombinaci s šílenci pobíhajícími kolem a sympatickými hlavními hrdiny je to prostě paráda.

King zpracoval apokalyptické téma, které je spuštěno něčím, co využíváme každý den. O to děsivěji vše působí. Upřímně, co byste udělali, kdybyste byli svědky několika nehod a napadení? Pokud jste rozumní, volali byste policii a záchrannou službu. Pokud byste u těchto činů nebyli první, volali byste o nich svým blízkým. A rázem byste byli jedním z nich. Asi už nikdy nebudu úplně klidná, když mi zazvoní telefon. Člověk nikdy neví! 
Kromě apokalypsy King opět rozehrál hru s několika výbornými charaktery, o kterých se dozvídáme střípky z minulosti a sledujeme jejich chování a vývoj během krizové situace. A také je to King. Během čtení Pulsu si nemůžete být jistí, kdo přežije a kdo ne. A mrtvol potkáte spoustu.

Apokalypsy mě baví. A ty od Kinga jsou ještě lepší. To, jakým způsobem téma zpracoval bylo velkolepé. Poutavé, bravurně napsané. Konec je výborný. A je jasné, že Kinga k ukončení knihy ve chvíli, v jaké ji ukončil, vedly jasné důvody. Na druhou stranu chci ale vědět, co bylo dál! A chci pokračování. Celý námět by mohl být výborný na film. On také vznikl, ale podle hodnocení má být naprosto průměrný. Neviděla jsem ho, ale určitě to napravím. Děj je pro filmová plátna jako stvořený.
Pulsu dávám 95 %.

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Puls moc děkuji Nakladatelství Beta. Knihu si můžete objednat například přímo tady na jejích e-shopu. 

sobota 2. listopadu 2019

Dlouhý pochod - Richard Bachman (Stephen King)

listopadu 02, 2019 4 Comments


Dlouhý pochod - tak se jmenuje nová soutěž pro čím dál otrlejší a náročnější diváky i soutěžící. Sto mladých chlapců se dobrovolně rozhodlo postavit se na start a vydat se společně na Dlouhý pochod. Soutěž má prostá pravidla: nikdo se nesmí odchýlit z vytyčené trasy a nikdo se nesmí zastavit ani zpomalit chůzi pod určitou rychlost, jinak dostane napomenutí: tři napomenutí znamenají definitivní konec v soutěži. Nezáleží na tom, kdo jde nejrychleji nebo dojde nejdál, Dlouhý pochod přežije jen jeden z nich...

Dlouhý pochod? No páni. O něm já snila tak dlouho. Anotace mě zaujala už před několika lety, kdy byl Dlouhý pochod beznadějně vyprodán. Čekání se vyplatilo. Vyšel znovu. A dokonce i v paperbacku, za co jsem já osobně (já vím opakuji se) neskutečně ráda. Tak se pojďme podívat na zoubek Dlouhému pochodu, nejočekávanější knize letošní podzimu pro mou osobu!

Anotace je poměrně jasná. Reality show, mladí chlapci (hned sto mladých chlapců) a jednoduchá pravidla. Jít. Pořád. Nesmí se zastavit nebo zpomalit pod danou rychlost. Jinak. No konec. A nejen v soutěži. Možná to zní jako současné oblíbené young-adult dystopie, ale věřte, že tohle s nimi nemá vůbec nic společného. Tohle je prosím geniální, velkolepé, jednoduché a zároveň neuvěřitelně složité a propracované dílo.

K té jednoduchosti. Ona začíná a končí námětem. Pochod. Skupina chlapců, kteří jdou. Jdou doslova o život a sem tam je kolem cesty běsnící, fanatický dav, který je podporuje. Neuvěřitelný nápad, ale také neuvěřitelně náročný na zpracování pro autora. No buďme rádi, že napadl právě Kinga. Nevěřím, že by kdokoliv jiný dokázal popsat míli za mílí takovým způsobem, jakým to zvládl právě mistr King. Stěžejní námět je právě pochod. Jak chcete napsat tři sta stran o pochodu? No, King očividně zvládne vše. V knize je spousta drobných odboček, ale opravdu jen drobných. Jde o vzpomínky na blízké chlapců, kteří se rozhodli kvůli vidině jakýchkoliv splněných přání tuto strastiplnou cestu absolvovat. Pár chlapců sledujeme více (včetně hlavního hrdiny Raye Garratyho) a právě oni si o blízkých vyprávějí, ale nejen o nich. Vypráví si i různé jiné příběhy. S přibývajícími mílemi a únavou se jejich vyprávění mění. Často bývá zmatené. Stejně tak se mění jejich chování.

Hlavního hrdinu většinou zmiňuji obšírně. U Dlouhého pochodu ne. S Rayem a jeho myšlenky trávíme nejvíce času a k srdci vám přiroste. Jenže je zde tolik dalších postav, kterým výhru přejete... King dokázal popsat utrpení těchto mladých mužů tak realisticky. Absolutně jsem neměla problém si představit, že společnost se takovýmto směrem vydala a takováto soutěž se opravdu koná. Pocity to nebyly příjemné. Mladých mužů mi bylo tak neuvěřitelně líto a tak moc jsem s nimi soucítila. Míle ubíhají, dochází k nejrůznějším zvratům a výkyvům v chování, tak jak pomalu přibývá únava a vy ji prostě cítíte společně s účastníky a jinak to nejde. Před očima vám probíhají životy chlapců. Zrychleně. Celé jejich životy....
Nechápu a nikdy chápat nebudu, jak někdo dokáže napsat něco takhle skvěle.

V knize se nachází spousta nenápadných odkazů a moc velkou radost jsem měla z toho,že spousta jich byla na literaturu. Kesey (autor mojí snad vůbec nejoblíbenější knihy), Poe i další velikáni.

Další Kingovka, pardon, tentokrát Bachmanovka. Dlouhý pochod Stephen King vydal pod pseudonymem Richard Bachman. A o něm nám i v předmluvě povídá. Richard Bachman díky Kingovi doslova ožil, ale odhalen byl velice brzy. Upřímně? Nedivím se. Nebudu si hrát na odborníka, který rozezná Bachmana od Kinga. Nerozeznám. Ale také jsem v pozici, kdy vím, kdo knihu napsal. Zda by mě King napadl, i kdybych knihu četla bez této vědomosti, těžko říct. Dlouhý pochod pro mě osobně byl ale typickým Kingem. I když sám mistr tvrdí, že tomu tak být úplně nemá.

Dlouhý pochod je ve své podstatě sonda do lidské duše, která se dobrovolně uvrhla do neštěstí. Trpí. Fyzicky i psychicky. Člověku postupně dochází, že případná výhra štěstí nikomu nepřinese. Příběh se postupně mění. Stává se brutálnější a děsivější. Nejsou tu příšery, ale lidé. Společnost věnující se drastické zábavě (chlapci odsuzují hlavně jednoho aktéra této show, ale za jejich utrpení nemůže pouze on). Kniha vyšla v originále již v roce 1979, ale čtení je to neustále aktuálnější a aktuálnější. Je to varování pro společnost ale i pro jednotlivce. Je to silné, napínavé (je to King, do konce nemůžete tušit, kdo bude vítěz), nesmírně smutné. Ale úžasné. Dlouhý pochod je knihou, která nezaujme jenom čtenáře Kinga. Podle mého zaujme i jako první seznámení s tímto panem Spisovatelem. King si velké S zaslouží. On je mistr. A na Dlouhém pochodu jsem se v tom jenom utvrdila. Jedna z nejlepších a nejsilnějších knih, kterou napsal. Dlouhému pochodu dávám 100 %.

Za poskytnutí recenzního výtisku úžasné knihy Dlouhý pochod moc děkuji Nakladatelství Beta. Knihu si můžete objednat například přímo tady na jejích e-shopu. 

pondělí 23. září 2019

Povznesení - Stephen King

září 23, 2019 4 Comments


Scott Carey vypadá stále stejně, přesto ale neustále ztrácí na váze. Je tu také pár dalších podivností. Váží stejně v oblečení i bez něj. Se svým problémem se svěřuje doktoru Ellisovi. Kromě toho se Scott ve městečku Castle Rock, kde se odehrává celá řada Kingových příběhů, potýká s problémy s lesbickým párem, jejichž pes pravidelně vykonává svou potřebu na Scottově trávníku. Jedna z majitelek je přátelská, druhá studená jako led. Snaží se otevřít v Castle Rocku restauraci, místní komunita je však vůči homosexuálnímu páru zaujatá. Když Scott pochopí předsudečné myšlení včetně vlastního, snaží se pomoci. Nepravděpodobné spojenectví, každoroční běžecký závod a tajemství Scottova trápení nakonec probouzí v lidech, kteří sobě i ostatním „dopřávali“ tolik zlého to nejlepší.

Tou úplně nejnovější knihou, která česky vyšla od mistra Kinga, je Povznesení. Kniha v originále vyšla v loňském roce a my už si ji teď můžeme díky Nakladatelství Beta přečíst i v češtině. A mimochodem! Kniha je naprosto nádherná. Na předsádce najdete fotku západu slunce a dokonce jsou v ní i ilustrace. Takhle hezky zpracovanou knihu od Kinga doma ještě nemám.

Povznesení je na Kingovy poměry hodně útlé. V češtině má něco přes 140 stran, ale je třeba brát v potaz i to, že písmo a řádkování je zde o něco větší, než u Kinga normálně bývá. I díky tomu se však kniha perfektně čte. Je to taková Kingovská jednohubka, což je u něj opravdu nezvyklé, ale je velmi milé oživení.

Příběh se odehrává v Kingovým fanouškům dobře známém Castle Rocku. Toto fiktivní městečko stvořil sám mistr a odehrává se v něm několik jeho knih - a rád na ně v těchto knihách odkazuje. Hlavním hrdinou je Scott Carey, který má problém. Jeho váha se snižuje. Jeho tělo však přesto vypadá pořád stejně. S touto záhadou se svěří svému příteli Bobovi, který je lékař. Aby toho nebylo málo, žije vedle něj homosexuální pár. Dvě ženy. Scott není homofob, ale vadí mu, že psi tohoto páru si odskakují na jeho trávníku. Když k tomu přidáme i to, že skoro celé městečko má proti svazku osob stejného pohlaví velké výhrady, dostáváme zajímavé vyprávění se špetkou tajemna, které je zároveň propojené s aktuálními společenskými problémy. Dá se říct, že na každé nemoci je něco tajemného. Proto tuto záhadnou, kterou trpí Scott, vnímám jako jistou paralelu na boj s jakoukoliv nemocí. Pro mě bylo Povznesení reálným příběhem oživeným tajemnem podle Kingova gusta. Na malém prostoru se toho odehrála spousta. 

Jak jsem napsala výše, jde o knižní jednohubku. Kvůli tomu příběh nedává čtenáři tolik času, aby se seznámil s jednotlivými postavami. Respektive toho času není tolik, jako to u Kinga bývá. V této knize nenajdete jeho obligátní dlouhý úvod, díky kterému si vztah s hrdiny vybudujete. Přesto se však nestane, že byste si k postavám nevybudovali vztah. King dokázal na malém prostoru vytvořit úžasné postavy. Hrdinové této knihy mi byli neuvěřitelně sympatičtí, bavilo mě o nich číst a moc se mi líbilo, jaké vztahy mezi nimi panovaly a jak se na relativně malém prostoru zvládly vyvinout.

Na Kingových starších knihách miluji dobu, ve které se většinou odehrávají. King to prostě umí perfektně prodat a dobu svého mládí skvěle popisuje. To v Povznesení nefiguruje, protože jde o příběh ze současnosti. A víte co? Ono to funguje. On to King ukázal už na větším počtu svých knih, ale právě v tomto příběhu hraje aktuální nálada ve společnosti výraznou roli. Konkrétně jde o přijímání homosexuálních párů. Myslím si, že je skvělé, že se King do těchto témat pouští a problémy těchto lidí, kteří se přestěhují na menší městečko, popisuje velmi dobře. Donutí člověka přemýšlet o tom, jaké různé naschvály jsou někteří jedinci schopní dělat. A to tak že úplně zbytečně.

Co se té tajemné linky týče, Scott je lehčí a lehčí. Ve své podstatě by popisy některých scén byly velmi vtipné, milé... ale na druhou stranu jsem ale jeho boj vnímala jako boj s jakoukoliv reálnou nemocí a proto šlo zároveň to těžké téma. Je zde vyrovnávání se s danou situací, obavy, změny, které člověk podstupuje. Závěr knihy byl úžasný. Nebojím se říct, že skvostný. Byl perfektní tečkou za tímto tragikomickým příběhem, kterého se King zhostil naprosto skvěle.

Opět jde o trochu jiného Kinga. Je to jeho novější kniha, zaměřuje se v ní na současnost a jiné problémy, než ve většině svých knih. I díky rozsahu je to jiné čtení. Pokud Kinga máte rádi, určitě se vám Povznesení bude líbit i právě proto, že jde o něco trochu jiného. Pokud s Kingem začínáte, možná se budete chtít seznámit s nějakou knihou, která reprezentuje jeho typičtější tvorbu. Na druhou stranu je však Povznesení perfektní volbu pro ty z vás, kteří nemají rádi vyloženě děsivé čtení, které je krvavé. Povznesení je spíše taková paralela na reálný život s prvky tajemna a přesně to dělá tuto knihu tolik zajímavou.
Za mě rozhodně ano a dávám jí 85 %.

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Povznesení moc děkuji Nakladatelství Beta. Knihu si můžete objednat například přímo tady na jejích e-shopu. 

neděle 15. září 2019

Mrtvá zóna - Stephen King

září 15, 2019 14 Comments


Hlavní hrdina, John Smith, se jako malé dítě při bruslení ošklivě praštil do hlavy. Na záblesk jasnovidectví, který se u něj v té chvíli projevil, sice zapomene, ale tato schopnost se znovu přihlásí o mnoho let později. Na pouti, kde je se svou dívkou Sárou, nejprve zázračně vyhrává v kole štěstí, ale vzápětí ho strašlivá autonehoda uvrhne na pět let do kómatu. Když se z něj probudí, probouzí se spolu s ním i jeho jasnovidecká schopnost. John nedokáže svůj dar nijak ovládat, netuší, kdy znovu z pouhého dotyku něčí ruky dokáže odhalit minulost i budoucnost. Pro okolí se ovšem stává monstrem, příšerou vhodnou tak pro bulvární plátky, od které je lepší se držet dál. Když si jednoho dne náhodou potřese rukou s vlivným politikem, spatří budoucnost celé Ameriky, která je temná, velmi temná…, a John je postaven před nelehké rozhodnutí, co má s touto svou znalostí udělat.

Neuvěřitelně mě těší každé nové vydání starších děl od Kinga, které teď Nakladatelství Beta vydává jako o život. Před nedávnem takhle vyšla právě i Mrtvá zóna. Jde o Kingovu ranou tvorbu. V originálu vyšla v roce 1979, tudíž pouze pět let po Carrie, která je jeho prvním vydaným románem. Kdybych toto nevěděla, paradoxně bych tipovala, že jde spíše o jeho novější dílo. Mrtvá zóna se pro mě nesla na vlně spíše toho "novějšího" Kinga. 

Příběh začíná prologem, ve kterém se seznámíme s několika postavami. Hned tady King šokuje velice drsnou scénou (uklidňuje mě pouze to, že podle toho, co o něm vím, není někdo, kdo by něco takového podporoval...). V prologu se seznamujeme s dvěma postavami, které v celé knize hrají velkou roli. Při čtení jsem si pořád říkala, jak sakra King propojí právě tyto dvě "cesty". No samozřejmě, že se mu to povedlo. A perfektně.

Hlavním hrdinou knihy Mrtvá zóna je Johny Smith. Už jako malý se silně praštil do hlavy. Později, když je z něj mladý muž a pracuje jako učitel, stane se účastníkem vážné autonehody a upadne na několik let do kómatu. Když se probere, objeví se u něj zvláštní schopnosti a nedokáže je utajit před veřejností. Vzhledem k tomu, že příběh je klasicky zasazen do reálného světa, setkáváme se i se střetem nadpřirozena a běžného světa. Reakce okolí je zde velmi zajímavě popsána. A také jde podle mě o něco hodně originálního. Hrdinové se zvláštními schopnosti svoje nadání před světem často tají.

King v Mrtvé zóně perfektně navozuje atmosféru tím, že zmiňuje různé události, které USA postihly během sedmdesátých let. Tentokrát se hodně opírá o politickou situaci. Zmiňovaná je však i kultura a podobně. Tohle mě v knihách neuvěřitelně baví a jsem ráda, že jsem se něčeho takového dočkala právě i u Kinga. Hodně mu k tomu napomohlo právě i kóma, do kterého upadl hlavní hrdina. Okrajově se setkáváme i s tím, s jakými pokroky se musí Johny vypořádat poté, co se z kómatu probere. Svět udělal obrovský krok kupředu. 


Nejde o brutální příběh, drsný horor, který byste od Kinga a hlavně jeho rané tvorby pravděpodobně čekali. Jde spíše o příběh, který by zapadal k jeho novějším dílům. Nese ale obrovské poselství a hlavní otázka, ke které příběh posupně směřuje, je nesmírně důležitá a hluboká. Právě závěr knihy je na Kinga trochu jiný. Je až dojemný. Není ale napsaný tak, že by z vás King chtěl ždímat slzy. Vy se dojmete tak nějak přirozeně, protože konec knihy je neuvěřitelně silný. Právě i díky tomu, že Johny Smith je sám silná a sympatická postava. Není ale jediný. Jeho rodina, ale hlavně i jeho přítelkyně Sára. Jejich romantický vztah, který není rozhodně jednoduchý, se proplétá celou knihou. Je až krutě reálný, není přikrášlovaný.

Nové vydání Mrtvé zóny upoutá i obálkou. Je laděna do odstínů růžové a fialové. Na Kinga je to opravdu netypická barevná kombinace, ale to mi právě přijde skvělé. Tu tmavou poličku s Kingovými knihami nádherně oživí. Vážně se mi to moc líbí.

Celý příběh Mrtvé zóny je uvěřitelný. I přes "nenormální" schopnosti, kterými je Johny obdařen (nebo snad proklet?) si u každé stránky říkáte, že se to mohlo stát. King tohle umí. Umí nadpřirozeno a různé příšery zasazovat do reálného prostředí tak, že máte pocit, že jsou vedle vás. V Mrtvé zóně se zaměřil opravdu hlavně na lidi. Na to, čeho jsou schopní. Jak toho dobrého, tak toho zlého. Jde asi o jeden z nejsilnějších příběhů, které jsem od Kinga zatím četla. Rozhodně na něj nezapomenu a přemýšlet o něm budu dlouho. Jak bych se zachovala v Johnyho roli právě já? 
Mrtvá zóna je zase něco jiného, King v ní brousí možná až lehce do vln filozofie, zároveň ale předvádí klasicky perfektní postavy, napínavý a čtivý příběh, s trochu jiným koncem, než je u něj zvykem. Opět něco, co jsem od něj ještě nečetla, ale jsem neuvěřitelně ráda, že napsal. Mrtvou zónu rozhodně doporučuji nejen fanouškům tohoto velikána, ale nebála bych se ji doporučit i jako "seznamovací knihu" s mistrem. Pokud jste od Kinga ještě nic nečetli, rozhodně se nebojte sáhnout právě po Mrtvé zóně!

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Mrtvá zóna moc děkuji Nakladatelství Beta. Knihu si můžete objednat například přímo tady na jejích e-shopu. 

pondělí 15. dubna 2019

PS: Nesnáším tě - Winter Renshaw

dubna 15, 2019 14 Comments


Milý Isaiahu, před osmi měsíci jsi byl jen voják, který měl být nasazen v boji, a já jen servírka, která ti přinesla palačinku a doufala, že si nevšimneš, jak moc jsi mě zaujal. Všiml sis. A celý následující týden jsme strávili spolu. Všechny dopisy, které jsi mi pak poslal, jsem schovávala jako poklady a zamilovala se do tebe. Jenže pak ses vrátil, a když jsme se setkali, choval ses, jako bys mě nikdy v životě neviděl. Ať máš k tomu jakýkoli důvod, doufám, že je dobrý. servírka Maritza 

P. S.: Nesnáším tě. A tentokrát… to myslím vážně.


Nakladatelství Beta vydalo novinku PS: Nesnáším tě. Jde o romantický příběh se špetkou erotiky. Nejde o žánr, který bych přímo vyhledávala, ale vzhledem k tomu, že jsem věděla, že se blíží náročnější období, rozhodla jsem se, že se do knihy s radostí pustím. Dnes se vy dozvíte, jak se mi líbila.

Hlavní hrdinka Maritza, servírka, jednoho dne obsluhuje mladé muže. Nechová se nijak příjemně, chce porušit nejdůležitější pravidlo, které v podniku mají. Pouze jednu palačinku! On chce dvě. Maritza mu druhou palačinku sežene. Spíše z toho důvodu, aby od něj měla pokoj. Shodou okolností se jejich cesty protnou znovu. A tentokrát se začne psát příběh...

Od romantických příběhu chci hlavně dvě věci. Ta první jsou postavy, které si oblíbím, přilnu k nim a budu jim fandit. Druhá věc je ta, že si chci u příběhu odpočinout, vyčistit si hlavu.
Co se prvního bodu týče, byla jsem velice spokojená. Maritza i Isaiah mi byli velice sympatičtí. Bavila mě jejich povolání (servírka a voják), bavila mě jejich minulost a rodinné zázemí. Bavily mě jejich naprosto rozdílné povahy. Opravdu jsem jim fandila.
Co se odpočinku týče, i ten jsem od knihy získala. Jde o příjemný, nijak složitý příběh.

Jak jsem již řekla, u knihy si odpočinete. Je to klasický romantický příběh. Ale velice se mi líbilo, co autorka vymyslela. To, co spolu hlavní hrdinové prožívali, jakým způsobem se seznamovali. Také se mi líbilo, že se příběh opravdu odehrává v současnosti. Přesto, že do něj autorka zapojila dopisy, vysvětlila důvod a současně si nehrála na to, že neexistují mobilní telefony, módní značky, časopisy a podobně. Další věc, kterou jsem na příběhu ocenila byla ta, že erotiky bylo v příběhu opravdu jen trochu. Erotické romány  nevyhledávám, tudíž jsem byla příjemně překvapena, že se zde erotické scény objevily pouze párkrát.
V neposlední řadě bych ráda vyzdvihla ještě jednu věc. Autorka se nesnažila příjemnému románku přidat hloubky tím, že zapojí nějaké velice závažné, aktuální téma. Autoři romantické literatury se často snaží příběh pozvednout tím, že přidají téma třeba šikany, sexuálního obtěžování... klidně i do minulosti jedné z postav, která se s tím pak vyrovnává... Winter Renshaw se o nic takového nepokusila, nedělala z příběhu něco, co není jeho podstatou a za to jsem neskutečně vděčná.

Příběh je velice čtivý. Obzvlášť ve druhé polovině se objevovaly i velmi krátké kapitoly a dopisy. Dopisy v příbězích mám ráda, hezky oživují klasický text a oživily právě i PS: Nesnáším tě. Jde o příběh, který je jako na míru napsán pro všechny slečny a ženy. Sama na sobě mohu potvrdit, že bude bavit nejen milovnice romantické literatury, ale i ty, které se k romantice uchylují jen občas. Autorčin styl byl prostě přesně pro mě a i samotný příběh mi přišel vymyšlen velmi originálně.

V PS: Nesnáším tě nehledejte hloubku, ale odpočinkový příběh. Je to moc milé čtení, postavy na mě působily velmi realisticky a dokázala jsem si představit, že někde po světě opravdu chodí. I samotný nápad se mi velmi líbil. Autorka napsala zatím tři díly série "PS:". Bohužel se každý díl věnuje jinému páru. Vážně mě to mrzí, protože Maritza a Isaiah se mi velmi zamlouvali a ráda bych se o nich dozvěděla více.
Přiznám se, že obálka není úplně pro mě a pravděpodobně bych po knize sama od sebe v knihkupectví nesáhla. Respektive - moc se mi líbí, že je kniha bílá, spojená s tyrkysovou, ale nemám úplně v oblibě fotografie lidí na deskách. Na druhou stranu se na toho mladého muže nekouká špatně, co si budeme nalhávat. :-D Pokud hledáte příjemné čtení, třeba už na letní dovolenou, je PS: Nesnáším tě naprosto ideální volbou a já ho hodnotím 75 %.

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy PS: Nesnáším tě děkuji Nakladatelství Beta. Knihu si můžete objednat například přímo tady na jejích e-shopu. :-)

pondělí 11. února 2019

Růženky - Stephen King, Owen King

února 11, 2019 18 Comments


V budoucnosti, tak blízké a skutečné, že se může odehrávat v tomto okamžiku, se stane něco podivného. Když ženy usnou, obalí se jemnými sítěmi a znehybní, takže připomínají kokon. Pokud je někdo probudí, nebo se pokusí protrhnout síť zahalující jejich tělo, ženy se rozzuří a reagují nesmírně násilnicky. A když spí, odebírají se kamsi do neznáma... Muži v našem světě zůstali opuštění a musejí si nějak poradit sami. Avšak jedna žena, záhadná Evie, je vůči spavé nemoci imunní. Je ta nemoc požehnání nebo kletba? Je Evie medicínskou anomálií, kterou je třeba studovat, nebo je to démon, kterého je třeba zabít? Děj Růženek je zasazený do malého městečka v zákoutí Apalačských hor, v němž se nachází ženská věznice, a ta v tomto provokativním a strhujícím románu, který napsal Stephen King spolu se svým synem Owenem, sehraje zásadní roli.

Můj milovaný mistr King! Na Růženky, které napsal společně s jedním ze svých synů (Owenem), jsem se neskutečně těšila. Anotace zní prostě skvěle. Všechny ženy na Zemi usnou zabalené v kokonu a jejich probuzení mívá tragické následky – ne pro ženy. Ani mi v prvních chvíli nedošlo, že v ději se prostě musí alespoň částečně objevit mé oblíbené postapo. Jak by asi vypadal svět bez žen? Kingové se nám to v Růženkách pokusí trochu přiblížit.

To, že jde o kooperaci mezi dvěma Kingy je podle mě obrovský trhák a osobně jsem byla velice zvědavá, jak bude tato kombinace vypadat. Trochu jsem se bála hodně výrazných rozdílů ve stylu psaní, kterém by se zde teoreticky mohly střídat, ale také toho, že kniha bude až přespříliš velkým odklonem od Kingovi klasické tvorby (což u něj ovšem obvykle dopadá dobře... ale nikdy nevíte!). Přiznám se bez mučení, že jsem během čtení nerozeznala, co psal tatík a co spal syn. Mám jediné podezření na Owenova místa. Nebudu je zde konkretizovat, protože nechci nikomu nic vyspoilerovat. Ti, co četli však pochopí. Naše podle mě psal právě Owen. 

Kdo má s Kingem zkušenosti tak ví, že se Král prostě rád rozepisuje. Nezřídka kdy mu ujede ruka i na dobrých sto stran. Je celkem ke kupodivu, že ve spolupráci s Owenem se podařilo udržet počet stran Růženek zhruba na šesti stech stranách. Přesto musím i jako milovník Kinga přiznat, že chvilkami se děj prostě vleče trochu víc, než by musel. Pořád je to ale King a pro mě i ty "rozvleklejší" pasáže nebyly nudné a nebyly něčím, co by mi prožitek z knihy příliš kazilo. 

Co na Kingovi miluji a co se ukazuje právě i v Růženkách, je obrovské množství postav, se kterými mistr rozehrává rošádu. Baví mě, že i po tolika desítkách knih a stovkách (možná i tisících) postav dokáže psát stále rozličné charaktery. Nejdůležitější je to, že v rámci jedné knihy se Vám postavy plést nebudou a vy se prostě nebudete ztrácet v tom, kdo že se to právě opětovně objevil na scéně. Nezalekněte se tedy seznamu postav na začátku knihy. Je obsáhlý, ale potřebovat ho během čtení nebudete.

Růženky na mě celkově chvilkami působily tak trochu jako "óda na mistrova starší díla". V knize najdete stopy starších Kingových kousků. Od Zelené míle po Pod kupolí. Někomu by to mohlo vadit. Někdo by to dokonce mohl nazvat jako vykrádání sám sebe, ale mně to spíš přijde jako pocta minulosti. Starší prvky, kterých jsem si v Růženkách všimla byly všechny moje oblíbené, takže na mě tohle prostě funguje.

Růženky jsou takový starý dobrý Stephen King v moderním kabátku, který jim navlékl možná právě Owen. Děj příjemně plyne i když se v něm setkáte s pár odbočkami. Najdete zde pár vážně "kingovsky" brutálních scén, ale zároveň nejsou tentokrát tím hlavním, co se v knize bude objevovat. Setkáte se zde také s tématem mezilidských vztahů, srovnáváním s možnou ztrátou blízkých, ale hlavně s tématem síly žen. Představy světa bez žen, které Kingovi vykreslili na stranách Růženek jsou hodné zamyšlení. Dost možná se na nich opravdu objevují střípky pravdy. Poklona "starým Kingovkám"? Poklona ženskému pokolení? To je to, co jsem v knize vnímala velice silně. V kombinaci se skvělými postavami a brilantním stylem psaní jde o skvělou knihu. Růženky se asi nezařadí mezi moje nejoblíbenější kousky od tatíka Kinga, ale přesto je musím hodnotit 95 %, protože čtení je to skvělé. 

čtvrtek 29. listopadu 2018

Vánoční říše - Joe Hill

listopadu 29, 2018 23 Comments


Victoria McQueenová měla odjakživa zvláštní schopnost: dokázala najít ztracené věci i odpovědi na otázky, jež nelze zodpovědět. Občas jezdívala na kole k polorozpadlému krytému mostu, který ji během chvíle odnesl, kamkoli si přála – na jiné místo v Massachusetts nebo v celé zemi. Jednoho dne ovšem Viky potkala Charlese Manxe, který má zvláštní slabost pro děti. Vlastní starý Rolls-Royce s poznávací značkou NOS4A2, v němž vás po tajných silnicích odveze na to nejúžasnější, ale také nejděsivější hřiště, jaké jste kdy viděli. Viky, jediné dítě, kterému se podařilo z Manxových spárů uniknout, je nyní dospělá a snaží se na prožité hrůzy zapomenout. Netuší ovšem, že Manx na ni nikdy nezapomněl – a co hůř, vybral si nového spolujezdce na cestu do pekla: Victoriina malého syna.

Jestli na můj blog sem tam zavítáte, asi víte, že naprosto zbožňuju Stephena Kinga. No a on má dva syny. Owena (s kterým sám Stephen napsal Růženky, které před nedávnem vyšly v českém překladu) a Joa. Joe je asi o něco plodnějším spisovatelem než Owen a už bylo na čase, abych od něj zkusila něco jiného než komiks Zámek a klíč. (Recenze na první díl tady). Někdy koncem léta jsem v Levných knihách narazila právě na Hillovi (Joe píše pod pseudonymem Hill) Vánoční říši. Stála mě pouhých 79 Korun (nechápu!) a říkala jsem si, že si ji nechám právě na dobu blíž k Vánocům. Čas uzrál a já se na ni vrhla. Jak se mi líbila zjistíte dneska! :-)


Hlavní hrdinka Viky se utkává s divným pánem... Hodně divným pánem. Ten pán krade děti. Jenže Viky to ví díky svým nadpřirozeným schopnostem a ten divný pán to dělá taky díky nadpřirozeným schopnostem. No a to je právě dost na nic, protože to nemůže nikomu říct, jinak ji zavřou do blázince...

Viky sledujeme od mala, přes pubertu i v dospělosti. Jako malá objevuje svoji dovednost,v pubertě poprvé potká úchyláka Manxe (s jeho úžasným, ale neméně úchylným autíčkem!) a v dospělosti se s ním setká znova, protože unese jejího syna.
Viky je hrozně sympatická postava. Má své mouchy, prošla si peklem nejen díky Manxovi. Vztahy v rodině jsou pošramocené. Viky je reálná i když umí něco, co my normální smrtelníci ne. Viky je hlavní postavou a je jí rozhodně věnováno nejvíce prostoru.
Samotný pan Manx je zvláštní postava. Je to rozhodně záporák, ale zároveň je vykreslen takovým způsobem, že Vás bude zajímat a klidně byste se o něm chtěli dozvědět víc, než jen to, co se v knize dozvíte.

Joe Hill miluje motorky (očividně) a řekla bych že i stará auta. Oboje v knize najdete, oboje hraje poměrně důležitou roli, ale technické stránky těchto strojů se bát nemůžete. Nehrajou v knize roli v tom smyslu, že by antitechnické typy nějak rušily. :-)

Co se názvu Vánoční říše týče, je výstižný, ale nečekejte četbu, kterou si užijete ve Vánoční atmosféře. Pan Manx totiž děti vozí právě do Vánoční říše. Říše, kde je každý den ten Štědrý. Na druhou stranu ve Vánoční říši v knize budete jen chvilku a vlastně se odehrává v létě, takže úplně Vánoční atmosféru neočekávejte. Originální název NOS4A2 ("Nosferatu") je podle mě výstižnější. Jde o značku Manxova auta. A hrozně se mi líbí, že si Hill právě i s tímhle pohrál.

Hodně mě překvapilo, jak čtivě Hill píše. Kniha se čte opravdu strašně dobře a lehce a přitom rozhodně nejde o "primitivní" čtení. Hill se rozhodně potatil. Myslím si však, že oproti Stephenu Kingovi má šanci zaujmout ještě víc lidí. Jak už kvůli tomu jak čtivě píše. (Ne že by Stephen King čtivě nepsal, ale je to jiný druh "čtivosti", nebo jak to popsat. :-D) a taky díky tomu, že jeho příběhy budou asi o něco jednodušší, jednoznačnější... Alespoň Vánoční říše taková je. Myslím si, že to co někteří kritizují na Kingovi (a já to rozhodně nekritizuji...) u Hilla nenajdou. Vánoční říše podle mého může zaujmout prostě a jednoduše masy. A je skvělá!

Vánoční říše mě nadchla. Ke konci jsem narazila na "slabší" místo, ale byla to otázka pár desítek stran a mohlo jít klidně o mé momentální rozložení. Konec byl ale zase naprosto geniální. Kniha je opravdu moc čtivá, má úžasný námět, skvělé postavy a je celkově výborně vystavěná. Jestli Vánoční říši někde potkáte, skočte po ní. Je perfektní! Dávám 95% a rozhodně se vrhnu na další Hillovi knihy!

pondělí 22. října 2018

Akademie vyvolených - K. C. Archer

října 22, 2018 5 Comments


Dvacetiletá Teddy Cannonová je vtipná, impulzivní a trochu sebestředná žena. Je vynalézavá. Myslí jí to. Dokáže lidi odhadnout se zarážející přesností. Není úplně typická dívka. Je jasnovidec. Když ji řada nemoudrých rozhodnutí přivede do svízelné situace, zasáhne tajemný muž, který ji pozve do jisté soukromé školy na ostrově v Sanfranciském zálivu, kde studenti procházejí téměř vojenským výcvikem. Panuje tu soutěživost a naprosté utajení; mezi vyučovací předměty patří detektivní práce a taktika speciálních jednotek, ale také například telepatie či telekineze. Kdo takový výcvik přežije, může postoupit do vyšších pozic, aby s pomocí svých schopností chránil svět.

Akademie vyvolených je další knihou, která se věnuje studentům akademie. Akademie, která se věnuje něčemu zvláštního. V Akademii vyvolených jde konkrétně o studium různých psychických schopností. Někdo umí předpovídat smrt, jiný ovládá telekinezi...

Beta-Dobrovský se poslední dobou začalo věnovat i "young adult" knihám. Nejsou to ale úplně typické young-adult. Možná by se spíše hodily do kategorie "new adult". Rozhodně totiž nejde o knihy s předvídatelným dějem a naivními patnáctiletými hrdiny. Akademie vyvolených není školou pro děti, ale dospělé. Ti, kteří si pokazili život, ale ovládají něco "navíc". Ti zde dostávají druhou šanci. Mezi nimi je právě i hlavní hrdinka Teddy.

Teddy je dvacetiletá dívka, která se dostává do problémů kvůli hazardu. Není rozhodně jednoduchou postavou. Má své mouchy - a to se mi na ní líbilo. Někdy Vám možná poleze na nervy. Někdy rozhodně poleze na nervy jejím spoluhrdinům. Tohle je ale právě to, co ji dělá realistickou. Má své problémy, neumí moc vycházet s lidmi, nemá moc kamarádů... Z počátku dělá zásadně to, co je nejlepší pro ni. Nenazvala bych ji přímo antihrdinkou, ale takové rysy v jejím charakteru rozhodně najdete. Také má úžasný smysl pro humor a autor ho dokázal využít. Není nutně vtipná v každé druhé větě, ale umí to. Její vtípky, případně sarkastické poznámky nepůsobí nuceně - a to umí málo autorů. Často se člověk setkává s naprosto nudnými hrdiny a nebo s hrdiny, kteří trousí rádoby vtipné hlášky v každé větě. Teddy taková není. Teddy je prostě Teddy. A já jsem si ji teda neskutečně oblíbila! 

Na knize se mi ale nelíbila pouze Teddy. Každá z vedlejších postav měla svoji specifickou vlastnost. Nejvíc z nich jsem si oblíbila Jillian, která umí mluvit se zvířaty. I ostatní postavy však měly svůj význam a nebyly v příběhu jen "do počtu". Samotný příběh je také skvělý. Byl naprosto nepředvídatelný a za to má kniha obrovské plus. Autor si se čtenáři skvěle hraje. Byla to jedna z těch knih, u kterých si chvíli myslím, že "tohle je ten záporák!" a po pár stranách "tak ne, bude to tenhle!"... No a ono to je nakonec úplně jinak. 
Příběh zároveň nespěje celou dobu k jednomu vyvrcholení, ale je tu několik částí, na které se studenti (a s nimi i čtenáři) postupně připravují. Závěr je ovšem strhující. Na druhou stranu byl trochu uspěchaný a mohl být klidně trochu roztahanější. Je ale pravdou, že autor nemá tendence příběh zbytečně natahovat po celou dobu. Což přispívá čtivosti. Kniha se čte neskutečně dobře a lehce. Celou dobu mi to vyhovovalo, jen ten velkolepý závěr by mohl být klidně o trochu delší, protože byl fakt super.

Dále oceňuji, že jde o další knihu, kde se autor lehce zaměřuje i na dopady stravování na planetu. Na akademii se stravují převážně vegansky. Postavy na to občas nadávají. Je zde však vysvětleno, proč tomu tak je. Je skvělé když se i klasická beletrie s poutavým příběhem zaměřuje na reálné problémy. Také se mi líbilo, že autor nedělá, že neexistují sociální sítě a mobily - i když skvěle vybruslil z toho, aby mu nenarušovaly příběh.

Kniha Akademie vyvolených je skvělá. Pokud hledáte originální příběh, který se ale bude lehce číst a odpočinete si u něj, musíte po Akademii vyvolených sáhnout. Pokud máte rádi Harryho Pottera - koncept studování něčeho "nadpřirozeného" a podobně - Akademie vyvolených Vás bude určitě bavit. Je to takový Harry Potter, ale dospělejší! 
Příběh je o vztazích, nadpřirozených schopnostech, je plný akce i napětí. Zároveň se neskutečně skvěle čte. Možná je primárně cílen na "mladé dospělé" čtenáře, ale ocení ho podle mě široké spektrum čtenářů. 
Knize dávám 95 %!

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy Akademie vyvolených děkuji nakladatelství Beta. Knihu si můžete objednat přímo tady na stránkách nakladatelství.